Domů! Už snad konečně...

V hotelu se nám nevede spát moc dobře, navíc máme stejně budíka na 6:50. Od sedmi je totiž snídaně a poučeni včerejším zážitkem s večeří tam plánujeme být včas. Vzbudíme se dokonce ještě před budíkem, před restaurací stojíme ve frontě asi šest minut před sedmou a jsme v pořadí číslo patnáct a šestnáct, takže nemáme obavy, že bychom se do lokálu nevešli. Snídaně se obecně ukáže být o dost civilizovanějším zážitkem než včerejší večeře: jednak se ne každému chce vstávat tak brzy, někteří hosté možná odlétají až odpoledne, a druhak na rautových stolech máme širový výber nejen vajíček, slaniny a pečených fazolí, ale taky celé dva pulty sladkostí, včetně čerstvě pečených croissantů a newyorského cheesecaku. A to nezmiňuji asijský koutek s nudlemi, rýží a kuřecím na různé způsoby. Snídaně nás zkrátka celkem příjemně naladí. 

U vědomí toho, že rušno bude zřejmě i u hotelových autobusů na letiště, check-out dlouho neodkládáme a vyčkáváme v recepci, až přijede náš dostavník objednaný na 8:15. Recepční má naštěstí rezervace míst dobře spočítané, takže se celý ten dav čekajících do autobusu bez probémů vejde. Akorát si při nastupování s lehkým opocením uvědomíme, že v Madridu je - už zase! - mlha. Dřív než mlha nás ale trápí dopravní zácpa, které se v okolí madriského letiště ráno udělá, takže sedm kilometrů z hotelu k terminálu jedeme víc než půl hodiny. Naštěstí jsme si nechali dostatečnou rezervu, náš let je plánován až na 12:05, takže času je pořád dost. 

Boarding pasy máme vytištěné už od včerejška, o velké tašky se starat nemusíme, o ty se stará Iberia a měla by nám je dodat rovnou do Prahy (jsme zvědaví!), takže můžeme zamířit rovnou k bezpečnostní kontrole. S naší znalostí fungování španělských sekuriťáků jsme už připravení v podstatě na všecko. Vyklopíme všechny své věci na rentgenový pás, připravíme se k průchodu rámem, mě ještě bezpečnostní agentka upozorní (anglicky!), abych si sundala mikinu, a během pár minut jsme i se všemi věcmi bezpečně na druhé straně. Skoro to vypadá, že v Madridu bezpečákům při školení říkají, že většina pasažérů jsou normální cestující, kteří se jen chtějí dostat z bodu A do bodu B, a podle toho je třeba se k nim chovat. Obávám se, že na Tenerife školí leteckou bezpečnost nějaký magor, který všechny ty úředníky přesvědčí, že převaha cestujících jsou nebezpeční teroristé - no a úředníci se k nim pak holt chovají podle toho. Nejvíc nás vlastně zdrží, že musíme zase poskládat věci zpátky do batůžků a znovu se celí obléknout a obout. Honza u toho vymyslí rafinovaný plán, jak efektivně celosvětově omezit létání: vymyslet výbušninu v podobě tkaniny, nechat z ní udělat trenky a toho chudáka, co v nich bude chtít letět, předem prásknout bezpečákům. Jakmile vznikne precedens s výbušným spodním prádlem, celá bezpečnostní procedura nabude ještě úplně nových dimenzí. Ale moc do detailů tenhle plán raději nediskutujeme, přece jen by nás někdo mohl zaslechnout a kdo ví, v co všechno by to vyústilo.

Do plánovaného odletu letadla nám zbývají víc než dvě hodiny, posadíme se tedy v terminálu a trávíme čas, jak se dá - rozlížením, čtením a (hlavně Honza) prací. Asi hodinu před plánovaným odletem se teprve na tabulích objeví číslo brány, ze které má náš let odstartovat, a tak se přesouváme tam. Až u brány taky zjišťujeme, že s Honzou sedíme v letadle každý jinde. Ale i kdybychom to byli zjistili už včera v zákaznickém centru Iberie, asi by ani jeden z nás neměl odvahu namítnout, aby nám koukali najít dvě sedadla vedle sebe. I když už se blíží poledne, mlha na letišti stále nějak neřídne, ale letadla, jak se zdá, pořád přilétají a odlétají, takže se tím zbytečně neznervózňujeme. Víc nás zneklidní, že u chobotu, kterým se máme asi za 30 minut začít nakládat, žádné letadlo nestojí. To se objeví teprve v době, kdy už jsme měli nastupovat. Letištnímu personálu se ale povede stávající pasažéry poměrně rychle vystěhovat, a i náš boarding probíhá celkem hbitě. Skoro se nám nechce věřit. Že by tentokrát všechno klaplo bez komplikací? Ale to už k nám hovoří kapitán letadla. Stroj je připravený k odletu, ale na letišti je bohužel mlha. Situace by se měla zlepšit během patnácti, dvaceti minut. Španělka sedící v řadě přede mnou se chytne za hlavu. Zmeškaný let na tebe a tři hodiny v zákaznickém centru, ženská! Dvacet minut, to je přece úplně v pohodě!

Slibovaných dvacet minut se nakonec trochu natáhne, z dráhy se zvedáme až kolem jedné. Je třeba přiznat, že viditelnost skutečně není ideální - když se při vzletu dívám z okýnka, vidím prakticky jen kus křídla, dál nedokouknu. Během deseti minut je ale z letadla výhled přímo epesní. Těžko říct, proč se ty mlhy drží zrovna kolem Madridu. A taky těžko říct, proč se s tím ti zatracení Madriďani nenaučí na letišti pracovat nějak líp a vždycky zpozdí provoz na celé půldne. Úžasný výhled máme nakonec skoro celou cestu, i když překročíme české hranice (je vidět, že na Šumavě se pořád ještě někde drží sníh), takže nám vlastně není moc jasné, proč kapitán slibuje v Praze při přistání trochu náročnější podmínky. A nelže. Fouká opravdu silný vítr, který s námi hází v poryvech, a viditelnost už je zase mizerná, i když tentokrát nikoli kvůli mlze, ale kvůli srážkám. Dost si oddychneme, když náš Airbus konečně bezpečně dosedne na dráhu a zabrzdí. A tou dobou se o okýnka letadla začnou rozpleskávat macaté mokré sněhové vločky. Tak máme definitivně po dovolené. 

P.S.: Ty velké tašky s námi nakonec opravdu přijely. Při cestování jsme holt děti štěstěny.

×