keyboard_arrow_leftBalíme

keyboard_arrow_up

Domů! Už snad konečně...keyboard_arrow_right

Když se daří…

Hedvika, 10. 2. 2020

Loučení s Teide

Nespíme úplně dobře - aspoň tedy já. Jakmile mám ráno vstávat, vždycky jsem v průběhu noci aspoň třikrát vzhůru, abych zkontrolovala budík. Takže vlastně není ani takový problém vstát před čtvrtou hodinou, vzít sbalené tašky a batůžky a vyrazit pěšky na autobusové nádraží. Na místě jsme s asi čtvrthodinovým předstihem, ale autobus 104 už stojí přesně tam, kde ho čekáme, a přesně dle plánu - a vlastně ještě dokonce o chvíli dřív - nás vyloží na severním letišti. Do odletu nám zbývá asi jeden a tři čtvrtě hodiny, tedy dost času na to, abychom prošli check-inem a zamířili k bezpečnostní kontrole. Zatím všechno klape jako na drátkách. 

Se španělskou letištní securitou už máme jednu ne moc příjemnou zkušenost: když nám před dvěma roky právě na Tenerife zabavili C02 cartridge ze záchranných vest a ještě u toho na nás volali policii. Tentokrát ale nemáme v batůžcích zhola nic, nad čím by mohli španělští bezpečáci byť jen pozdvihnout obočí, takže jdeme směle do toho. Preventivně vyndaváme z batohů nejen pytlíky s lahvičkami tekutin, ale i notebooky a čtečky, a ze sebe svlékáme nejen mikiny a bundy, ale taky boty, pásky a hodinky. Přesto se u rentgnenu dostáváme do problémů. Různí specialisté na různou bezpečnost berou z pásu za rentgenem různé naše věci, některé z nich posílají do rentgenu ještě jednou, některé z nich dávají nám, abychom je my šli dát do rentgenu ještě jednou, a tiše doufáme, že žádné z nich nám neberou definitivně, aniž by nám je vůbec kdy vrátili. Kromě toho nám říkají věci, kterým nerozumíme, protože všichni mluví jenom španělsky (akorát jedna agentka umí říct “computer”, ale už neumí říct, co s ním máme udělat). Chodíme přes bezpečnostní bránu a rentgen tam a zpátky jako pešek okolo a trvá dobrou čtvrthodinu, než jsme na druhé straně zase sbalení, oblečení a obutí (jestli nám něco nechybí, nevíme doteď).

Zákaznické centrum v obležení

Před nástupem do letadla stihneme ještě k snídani kávu a croissant, ale jen tak tak, boarding začíná načas, žádné zdržovačky. Tím líp pro nás, na přestup máme v Madridu jen hodinu deset. Sedíme skoro hned u nosu letadla, Honza zapluje k okýnku, já vedle něj a na posledním sedadle naší trojky sedí nějaký dvoumetrový černošský asi-basketbalista. Celkem výhra, řekla bych, mimimo nebo ožralý Ir by byli o dost horší. Během chvíle se ale náš soused sebere a jde si sednout na své definitivní místo v business třídě a k nám se nastěhuje náš skutečný soused, minimálně stotřicetikilový Španěl, který obratem ruky přeteče ze svého sedadla na třetinu toho mého. Nadšením mě to nenaplňuje, ale říkám si, že tři hodiny cesty do Madridu se to dá zvládnout. Jenže má být hůř.

Jak se blíží plánovaný čas našeho odletu, hlásí nám z kokpitu kapitán, že v Madridu je mlha a letiště zavedlo bezpečností režim, kdy přijímá letadla v delších časových odstupech, aby se mu na dráze nebo při pojíždění nesrazila. No a protože je jednodušší nás udržet teď na Tenerife na zemi, než potom nad Madridem ve vzduchu, dostali jsme pokyn hodinu vyčkat. Jsme tedy přibití na stojánce, poslechneme si bepečnostní brífink a čekáme a čekáme, až se v Madridu ta zatracená mlha trochu zvedne. Je zřejmé, že náš čas na přestup v Madridu na letadlo do Prahy se povážlivě krátí. 

Slavnostní oběd

Z hodiny je nakonec hodina a půl, než naši piloti skutečně zvednou letadlo z ranveje. Vítr je nám příznivý a cesta nakonec ubíhá trochu rychleji, než jsme doufali. Když se před přistáním cvalík v našem sousedství zvedne, využijeme toho a zvedneme se taky, že bychom si došli na toaletu ještě před přistáním (přece jen, na letišti asi bude třeba na přestupu dost spěchat). Zamíříme na záchod ke kokpitu letadla, ale tam nás zastaví letuška s tím, že tenhle záchod je určený jen pro business class. Ukazujeme, že v chodbičce letadla právě její dva kolegové prodávají cestujícím parfémy a ke kabinkám u ocasu letadla se tedy nemáme jak dostat. Jen běžte, však oni vás pustí, uvidíte. Jo, zlatý voči. Chlapíci se drží vozíku jako klíšťata, neuhnou ani o píď a důrazně nás odkážou zpět na sedadlo. Samozřejmě z bezpečnostních důvodů. Vracíme se tedy trochu zklamaně na místa a děláme si mentální poznámku, že Iberia budiž ode dneška zvána “leteckou společností, která nenechá zákazníky vyčůrat”. 

Když naše letadlo konečně přistane a přicucnou k němu výstupní chobot, je pět minut PO plánovaném odletu našeho pražského spoje. Úplně ale ještě nelámeme hůl. Letuška v našem stávajícím letadle před přistáním četla, že přípoj do Prahy odlétá z brány J52, na našich letenkách je jasně napsáno, že přípoj je zajištěný přímo dopravcem (s tímhle si umějí poradit i České dráhy, tak proč ne Iberia?), a navíc nemáme zas TAK propastné zpoždění. Takže se s nadějí vyřítíme z letadla, sprintujeme terminálem kolem nástupních bran, ovšem když zabrzdíme před J52, stojánka je neodvratně prázdná. Agentka Iberie, která ještě uklízí přepážku, potvrdí, že spoj před pár minutami odletěl a že se máme jít nahlásit na centrum zákaznických služeb. Vydáváme se tedy vstříc dalšímu dobrodružství. 

Večeře v nedohlednu

Centrum zákaznických služeb společnosti Iberia je série asi osmi přepážek, ke kterým se klienti vyvolávají pomocí lístkového systému pořadových čísel. Takhle to nezní zas tak špatně, co? Takže pro dokreslení: Madridské letiště bylo kvůli mlze omezené celé dopoledne, a co nezvládla mlha, zvládl orkán Sabina, díky kterému jsou hromadně rušeny lety do celého Německa, Belgie, Nizozemí, Dánska… Kolem zákaznického centra se tedy hromadí něco mezi stovkou a dvěma stovkami lidí, jejichž lety byly zrušeny nebo je kvůli zpoždění nestihli, a to jim samozřejmě na náladě nepřidává. A agentky Iberie sedí u přepážek celkem dvě, ostatní přepážky jsou zavřené. Vytiskneme si tedy z lístkového systému pořadové číslo pro cestující v ekonomické třídě - vypadne na nás C233. Aktuálně jedna z agentek odbavuje cestujícího C161. Chvíli pozorujeme, jak rychle odbavování jde, a rychlým přepočtem zjistíme, že tu pravdpodobně budeme sedět 6 - 7 hodin. Pokud do té doby samozřejmě celé zákaznické centrum nezavřou, protože teď je skoro jedna odpoledne a někdy taky musí skončit pracovní doba. 

Sedíme pokorně na čekacích židličkách a zkoušíme vymyslet strategii, která by nás dostala domů. Kousek od nás řeší stejný problém parta deseti Čechů, kteří jsou na tom ještě o fous hůř - z Tenerife se snaží dostat na křídlech Iberie do Prahy už od včerejška, to skončili v Barceloně, dneska se posunuli do Madridu a Praha se pořád nějak neblíží. Honza ještě s mírnou nadějí navštíví druhé zákaznické centrum Iberie na druhém konci terminálu, ale tam prý je nespokojených cestujících ještě o poznání víc, takže přesun tam by nám nijak nepomohl. Sedíme tedy bezmocně dál a čekáme, co se bude dít. Během asi hodiny čekání zjistíme, že čísla začínající Cčkem se přestala posouvat úplně, agentky odbavují jen číselnou řadu začínající A. Záhy objevíme, že to jsou čísla určená pasažérům z business třídy. Honza tedy drze jedno A číslo z lístkového systému vymámí i pro nás, a když na nás dojde řada, jdeme se zeptat, co tedy s námi bude dál. Agentka za přepážkou chce nejdřív vidět naši business letenku. Tou se pochlubit nemůžeme, ale chceme aspoň vědět, kdo tedy obsluhuje cestující z ekonomické třídy - Cčková řada už se víc než hodinu vůbec neposunula. Tu neobsluhuje nikdo, madam. Nejdřív jsou na řadě business pasažéři, pak postižení, pak rodiny s dětmi a běžní lidi, jako jste třeba vy, přijdou na řadu až úplně nakonec. Dostaneme se tedy vůbec dneska domů?, ptám se. Těžko říct. To se dozvíte, až dojde řada na vaše číslo, odkáže nás agentka do patřičných mezí a dál pokračuje ve spokojeném nicnedělání, protože těch byznysáků tu dneska zrovna nějak moc není. Iberia budiž ode dneška zvána “společností, které se opravdu stará o pracovní pohodu svých zaměstnanců”.  

Zaparkujeme tedy zpátky na židličky v čekárně. Situace se nevyvíjí příznivě. Všichni ostatní cestující, kteří požadují změnu letu, samozřejmě rychle chápou, že k agentkám se dostávají jen business pasažéři, začnou si tedy taky pořizovat pořadová čísla pro business. Agentky Iberie tedy akorát všechny příchozí s business číslem zavolají, zpraží a vykopou zase zrátky do čekárny, a mají veget. Je nutno přiznat, že tou dobou už se počet agentek za přepážkami rozšířil na čtyři a pak dokonce na pět, takže nějaká práce asi odvedena být musí, stále se ale nic neděje s naší Cčkovou řadou. Kolem druhé hodiny zkusím ještě jednou trik s business číslem (Honza se ke mně tentokrát nepřipojí - prý hrozí, že by nějakou tu čúzu chytil pod krkem, a to by nás domů rozhodně rychleji nedostalo). Systém mě přidělí k jiné agentce než minule, ale dámy evidentně procházejí společným tréninkem. Máte špatné číslo, vytiskněte si Cčko. Ale kdo se tady stará o Cčka? No, teď nikdo - teď se staráme o Ačka. A agentka zmáčkne na svém volacím zařízení další Ačkové číslo. Nikdo ale nepřijde - v číslech už je totiž takový hokej, že o pořadí se nedá hovořit. Namíchnutí rádobycestující se tlačí u přepážek, podávají agentkám pasy a propadlé letenky a v různých jazycích vyvolávají, že chtějí tam či onam, že už tu čekají tři hodiny, že mají hlad a že tohle si tedy Iberia ještě schytá. Baby jsou ale neprůstřelné, další cink a další vyvolané Ačko, se kterým opět nikdo nepřijde. Copak to nevidíte?, říkám agentce důrazně. Ta čísla nefungují! Všichni si je tisknou a pak je vyhazují, protože vidí, že stejně k ničemu nejsou! Mimoděk se přistihnu, že u toho tluču o pultík svými deskami s pasy. Agentka něco říká kolegyni, ta zvedá telefon a někam volá. Rozhodně to ale nevypadá, že by nám chtěla obratem zařídit nové letenky. Opět vyklízím pole a jde se vydýchat do čekárny. 

Popisuji Honzovi, že situace v zákaznickém centru se přiostřuje. Blíží se půl třetí, touhle dobou už tu čekáme třetí hodinu a nemáme nejmenší tušení nejen kdy vlastně poletíme domů, ale ani kdy se nám někdo konečně začne věnovat. Rozhodnu se tedy tentokrát vykašlat na celý lístkový systém a po vzoru Španělů se plánuji důrazně opřít o jednu z přepážek a mávat pasem a propadlými letenkami tak nepřehlédnutelně, až si mě nekdo všimne. Mám docela kliku, protože slečna, která zrovna u téhle přepážky sedí, jako jediná z celého Iberia týmu nekouzlí “odraž práci” osvědčeným vyvoláváním čísel neexistujících pasažérů, ale skutečně se snaží lidem, kteří kolem přepážky stojí, nějak pomoct. Upustím tedy od toho mávat jí pasy a letenkami před nosem a jen se trpělivě opřu o ten pultík. Slečna aktuálně hledá spoj do Budapešti pro partu tří mladých holek. Stojí to pár telefonátů, ale nakonec jim najde spojení přes Brusel a holky budou do půlnoci na místě (měly tam být ve čtyři odpoledne, ale lepší něco než nic). Pak se u přepážek objeví security team. Mluví jen španělsky, takže spíš jen tuším, oč se jedná - agentka, kterou jsem viděla telefonovat, zřejmě skutečně zavolala bezpečáky. Než ale dorazili - což trvalo dobrou půlhodinu - personál zákaznického centra se natolik proměnil, že teď už vlastně nikdo ani neví, o jaký bezpečnostní incident se vlastně jednalo. Nechci si moc foukat, ale možná jsem měla kliku, že si chlapíci v uniformách nepřišli pro mě. Pak přijde u naší přepážky na pořad dne starší paní, které stojí předem mnou a má v ruce pořadové číslo C256. Vypadá ale tak zoufale, že se ani nesnažím se před ní vmáčknout. Konverzaci vede ve španělštině, ale zdá se, že jde o nějaký transatlantický let a že z nějakého důvodu musí odletět ještě dneska. Agentka opět dobrou čtvrthodinu střídavě hledá v počítači a telefonuje, ale nakonec se jí povede spojení najít. A pak už se k agentce vmáčknu já. 

Moje pořadové číslo ani nechce vidět - je jí jasné, že na čísla už si tady dávno nehrajeme (mimochodem, aktuálně se má oficiálně odbavovat C181). Vezme si ode mě naše letenky z Tenerife i neplatné letenky do Prahy a začne pátrat. Nejbližší spoj do Prahy letí v 15:20  - o tom víme, je to ČSA, to jsme našli na webu - a ještě bychom ho i stihli, ale už je bohužel úplně plný. Spolknu, že kdyby se nám někdo začal věnovat v těch dvanáct, když jsme přistáli, možná bychom se tam byli ještě vešli, a radši se ptám, kdy je tedy další šance se dostat do Prahy. Verdikt je jasný: zítra v poledne. Od Iberie samozřejmě dostanete zdarma oběd tady na letišti, nocleh v hotelu, hotelovou večeři a snídani. Navíc, Madam, Madrid! Kdy se vám to poštěstí, že? Nechci útlé černovlásce kazit radost, ale jsem si celkem jistá, že Madrid oželíme, spokojíme se s noclehem někde v hotelu v těsné blízkosti letiště a vystaveným boarding passem na zítřejší let, jídlo grátis pak bude příjemný bonus. Co prý velká zavazadla?, ptá se slečna. Můžeme si je buď vyzvednout, a nebo jsou schopni je rovnou přesměrovat na zítřejší let do Prahy. To musím prodiskutovat s partnerem, přiznám se skřípěním zubů, protože je mi jasné, že holka bude mezitím chtít odbavit dalšího pasažéra a já pak budu čekat další hodiny, než na mě opět dojde řada. Slečna ale překvapí: prý běžte se domluvit, já vám zatím vystavím ty vouchery na ubytování a na jídlo. S Honzou jsme domluveni v pikosekundě, velké tašky potřebovat nebudeme, jen ať se o ně radši postará Iberia. Tak to taky u přepážky nahlásím a už si můžu vyvednout hotové letenky na zítřek, poukazy do hotelu i vouchery na jídlo až do zítřejšího rána. Moc se vám omlouváme za způsobené nepříjemnosti, pípne ještě brunetka. Slečno, povídám jí, vy jste do jediné, na co může být Iberia hrdá. Držte se! Iberia budiž ode dneška zvána “společností jediné schopné ženské”.

S Honzou se vzájemně poplácáme po ramenou. Přistáli jsme před necelými čtyřmi hodinami, teď máme postaráno o nocleh i let domů, a v průběhu toho všeho jsme ani nikoho nepřizabili. Jdeme to společně oslavit na ten slíbený oběd zdarma - poukaz máme do McDonalds. Tedy, moje oblíbená značka to není, ale jedno se jim musí nechat. Kroužili jsme s voucherem kolem objednacího pultíku dost obezřetně, abychom to zase neslízli, že nemáme stát tady, máme stát jinde, na tohle nemáme nárok a tak vůbec (pěkně nás Iberia proškolila). Klučina byl ale samý úsměv, vysvětlil nám, co si v rámci voucheru můžeme dopřát, rovnou s námi udělal objednávku a během pěti minut už si dávame, mno, nějaký burger (stejně vypadaly všechny stejně). 

Najedení a s o něco lepší náladou ještě musíme oba napsat do práce, že zítra bohužel nepřijdeme, ač jsme to předpokládali. Ale mlha je holt vyšší moc, s tím se nic nenadělá. Dorazíme až během úterního odpoledne. Tedy, jestli nebude na letišti zase mlha. Nebo nás neodkloní kvůli orkánu Sabina. Prostě až dorazíme, tak tam budeme. 

Do hotelu nás veze hotelový autobus. Nakonec to není zas tak úplně blízko, jak jsme si představovali - nějakých sedm, osm kiláčků to bude a pěšky by to po dálnicích v okolí letiště nebyl žádný med. Autobus je skoro plný, dnešní madridská mlha evidentně nabourala plány velké spoustě lidí, takže v hotelové recepci čekáme značnou frontu. Dvě slečny na recepci to ale zvládají s úsměvem - přísahám, že odteď vždycky ocením, když se na mě někdo za přepážkou usměje, a vždycky si u toho vzpomenu na ty zatracené iberské baby - a dokonce nám nabídnou i oběd zdarma (je asi půl páté odpoledne). Oběd s díky odmítneme, ale neodoláme sprše, čisté posteli a nabídce večeře. Ta se ale servíruje až po osmé. A má pro nás přichystané ještě jedno překvapení.

Dvě minuty před osmou se sebereme, přehodíme přes tričko pro jistotu mikinu, kdyby byla v restauraci trochu zima, a vyrazíme večeřet. Když ale dojdeme do přízemí hotelu, ukáže se, že do restaurace je třeba jít venkem a taky - což je pro nás ten hlavní problém - že stejný nápad dostalo v úplně stejnou dobu asi tak sto jiných hostů, kteří už jsou částečně v restauraci usazeni a částečně před ní čekají dost masivní frontu. Honza chvíli navrhuje se na celou večeři zdarma vykašlat a jít se najíst někam do okolí, do nějaké normální hospody. V komplexu letištních hotelů ale žádné normální hospody neexistují, zařadíme se tedy pokorně do fronty. Což o to, zpočátku - dokud jsou ještě v restauraci volná místa - postupuje fronta celkem rychle. Zarazí se až, když se celý lokál naplní, a tou dobou stojíme ve frontě ještě asi tak dvacátí. Pak už se čekání vleče, protože je třeba vyčkat, až se první hosté najedí a vrchní připraví stůl pro další zájemce. Než se dostaneme ke stolu my, uplyne skoro hodina, a kromě toho, že jsme už pořádně hladoví, jsme taky z čekání venku celkem vymrzlí. Přece jen, teď k večeru nebudou ani zdejší teploty přesahovat deset stupňů. Že raut nestál za moc, asi není potřeba zmiňovat - když je třeba rychle nakrmit celý hotel, pomalu tažené jehněčí se u toho čekat nedá. Najíme se tedy celkem kvapně a jdeme se rychle zpátky na pokoj zahřát pod peřinu. Třeba se nám povede tu potenciální rýmičku do zítřejšího rána nějak zažehnat. Aspoň doufáme.

A taky doufáme, že maléry jsme si vybrali zase na nějaku dobu předem.


keyboard_arrow_leftBalíme

Domů! Už snad konečně...keyboard_arrow_right