Balíme

Když se mě včera Honza ptal, jaký máme na neděli (tj. na dnešek) plán, řekla jsem mu, že žádný. Budeme lenošit na terase, uživat si sluníčka, možná se půjdeme projít k nejbližší zmrzlinárně, hlavně ale musíme zabalit, protože letadlo odlétá v pondělí v 7:00 ráno a my to máme na letiště pořádný kus cesty. Honza ani moc neprotestoval, poznamenal, že má stejně spoustu práce, a tak jsme si dnes dopřáli velmi peciválecí neděli.

V posteli se povalujeme skoro do půl deváté a licitujeme u toho, kdo dnes půjde dělat snídani. Jedním z úkolů na dnešek je totiž taky vyjíst, co nám ještě zbylo v ledničce. Nakonec se po delším šťouchání jako první odhodlá Honza a připraví nám müsli s řeckým jogurtem a banánem - to není špatný nedělení start. Koneckonců, nedá se říct, že bychom tady pilně zařezávali osm hodin každý pracovní den, tak to holt dnes trochu doháníme. Pak si oba na chvíli sedneme k práci. A před polednem se rozhodneme, že “se půjdeme trochu projít”.

Tahle dohoda se nakonec ukáže jako jádro sporu, protože pod pojmem “trochu projít” si já představuji cestu k nejbližší kavárně a pak zastávku v supermarketu, kde potřebujeme pořídit aspoň pár housek na zítřejší cestu, zatímco Honza si pod “trochu projít” představuje asi kilometrovou výpravu po vlnolamu kolem moderního majáku, pak cestu zase zpátky, pak výpravu po druhém vlnolamu opačným směrem… No, asi ho ta plánovaná práce zas TAK MOC neláká. Nakonec ho musím trochu umírnit, nebo bychom se procházeli do večera, zamíříme do nejbližší zmrzlinárny každý na jeden kopeček, pak na ten nezbytný nákup - a už je čas na oběd. 

Už v průběhu týdne nám pod okny rostlo pódium a hlediště pro nějaké open-air představení, ale považovali jsme to jen za přípravy pro jakýsi blížící se festival a příliš jsme tomu nevěnovali pozornost. Dnes odpoledne se ale ukázalo, že fiesta zřejmě začíná už nyní, protože se odtamtud line jak reprodukovaná, tak i živá hudba, a to ve více než přijatelné míře hlasitosti. Tak trochu se ještě snažíme pracovat, ale soustředit už se nám daří jen těžko. Honza ještě zmizí na pár minut ven, aby si naposledy skočil do vody v přístavu, co máme před barákem, pak na dalších pár minut, aby si naposledy zaběhal u moře (ne, fakt to s tím pracovním zápalem dnes nebude tak žhavé), a potom už se snažíme jen doma utěsnit veškerá okna a dveře na terasu tak, aby k nám hluk zvenčí pronikal co nejméně. 

K večeři si dáváme, co jsme nestihli z ledničky vyjíst během dne. Možná bychom to mohli označit jako tapas, ale během pobytu jsme experimentálně vyzkoušeli, že tapas mají podobu spíš mísy hovězího s brambory než kousků sýra a šunky. Tomu Kanářani říkají daleko spíš montaditos, když je to na chlebu, nebo bocadillos, když je to mezi chleby, nebo pinchos, když je to na špejli - zkrátka v kanárské kuchyni máme ještě kapku nedostatky a rozhodně příležitost k dalšímu průzkumu. Ať už jsou to tapas nebo montaditos, upíjíme u toho kanárská piva a španělské víno, díváme se přes terasu na moře, na poslední zbytky sluníčka, které se s námi rozloučí skoro až o půl osmé večerní a říkáme si, že ještě pár dní bychom tu s chutí vydrželi. Možná i týden. Možná i déle… Ale to už je nejvyšší čas zalehnout. Budík dáváme na 3:50 ráno.

×