Hledáme louži
|
|
Honza, 8. 2. 2020
Náš zimní výlet se nám pomalu chýlí k závěru a zároveň s tím se tenčí i seznam věcí k prozkoumání, které před odjezdem dala s důkladností sobě vlastní dohromady Hedvika. Na dnešek tak vybyl poslední naplánovaný výlet k mořským lázním v městečku Garachico na západním cípu našeho ostrova. Chceme využít posledního hezkého dne (na zítřek už se má doposud epesní počasí přece jen trochu pokazit) a ještě jednou se vykoupat v ne-zas-tak studeném moři, než se vrátíme zpátky do bláta české zimy.
Původní ambiciózní plán s odjezdem v osm ráno jsme po vzájemné dohodě upravili na mnohem rozumnější desátou. To jsme ovšem netušili, že k podobnému závěru dojde i spousta našich kolegů spoluturistů: po příchodu na autobusové nádraží nevěřícně kroutíme hlavou nad dlouhou frontou, která se hadovitě kroutí před stanovištěm našeho autobusu číslo 363, přestože do jeho odjezdu ještě zbývá dobrá čtvrthodina.
Se štěstím na nás přece jen zbyde místo k sezení; lidé za námi už jsou na tom hůř a podle nátury musí postávat nebo posedávat v uličce mezi sedadly. Nezávidíme jim to, protože tenhle spoj není rozhodně žádný rychlík: zelené autobusy Titsa zde totiž suplují městskou hromadnou dopravu a staví každých pár set metrů, což cestu notně prodlužuje. Jen vymotat se z Puerto de la Cruz nám zabere dobrých čtyřicet minut. Autobus je našlapaný po okraj a řidič už další lidi přibírat nehodlá - pokud na některé zastávce netouží někdo po výstupu, projíždí ji bez přibrždění, pronásledován bezmocným halekáním rádobycestujících na zastávce, kteří tak jsou odsouzení čekat hodinu na další spoj.
Postupem času se situace přece jen trochu zlepší - asi třetina cestujících vystoupí v městyse Icod obdivovat místní historické pamětihodnosti v čele s bezmála tisíc let starou dracénou. My pokračujeme dál až na konečnou - do městečka Buenavista del Norte, kde začíná naše dnešní putování. Není bez zajímavosti, že skoro na stejném místě jsme už letos jednou byli: Pokud bychom odsud místo na sever vyrazili na jih do hor, za chvíli bychom dorazili k vesničce Masca, která mě tak hluboce nezaujala minulou neděli při našem motovýletě.
Ale dneska nás čeká jiné putování, a jak už to tak u putování bývá, je nejlíp ho začít něčím na zub; zejména když blízký kostel začne nekompromisně odbíjet poledne. Hedvika má (pochopitelně...) předvybranou místní kavárnu s obstojným hodnocením, ale tam nás čekají jen stažené rolety a rukou psaná cedulka, na které je - podle Hedviky - napsáno "Pro urážku starostenský nohy nadosmrti zavříno". Já španělsky neumím, takže jí musím věřit. Volíme tedy jiný blízky podnik podle osvědčeného algoritmu "kde je hodně lidí, ale ještě se tam vejdeme" a nejsme zklamaní: chvilka španělskoanglické gestikulace nám vynese dvě obstojná piva a dva talíře brambor s klobásou a masem, tak akorát na lehký oběd. Když nám za to všechno nakonec naúčtujou jen asi deset euro, nechce se nám tomu ani věřit. Asi se tu ještě nenaučili turisty řádně do krve podojit.
Po jídelním intermezzu tedy konečně vyrážíme na plánovanou, zhruba čtrnáct kilometrů dlouhou cestu. Se včerejším výletem po parku Anaga se to tedy srovnávat nedá: hlavním prvkem krajiny jsou banánovníkové plantáže, což může našinci znít zajímavě asi tak prvních patnáct minut, zejména pokud jsou ze všech stran obehnány betonovými ploty. Nicméně sluníčko nám svítí, vítr (i díky těm zmíněným betonovým plotům) fouká docela mírně a zamlžené hory, které vykukují za všemi těmi banány, dávají krajině téměř až čínský flair.
Po zhruba čtyřech kilometrech, kdy obcházíme zvláštní kopec s uřízlou špičkou a jezerem (u nás doma by to asi byla přečerpávací elektrárna, tady nejspíš obrovská nádrž s vodou na zalévání těch zatracených banánů) přicházíme do městečka Los Silos, které se tak jmenuje, protože se v něm nacházela... sila na zrní. Dneska tu člověk na sila ani na zrní nenarazí, jen banánů tu mají dost. V místní kavárně si dáváme naše oblíbené kafe s vaječňákem, na které jsme si docela zvykli, a opět je účet tak nízký, až nás to oba málem rozesměje.
Z Los Silos už míříme přímo na sever k pobřeží, kde nás čeká zlatý hřeb naší cesty: přírodní bazének s mořskou vodou. Tedy, doufáme; původně plánované mořské bazénky v Garachico jsme totiž cestou okoukli z autobusu a vypadaly beznadějně zavřené. Po chvilce bloudění po místních polňačkách, kdy se nám pořád staví do cesty ty pitomé banánové plantáže, konečně dorážíme k pobřeží, kde nás vítá a) kostra velryby (opravdová, jen tak venku na dešti - a u nás v národním muzeu z toho dělají takovou vzácnost) a b) epesní přírodní bazének s mořskou vodou, na jehož vnější hranu doráží zpěněný příboj. Samozřejmě využiju příležitosti (Hedvika taky, byť s o poznání menším entuziasmem) a hupnu tam. Voda je teplá tak akorát a kříšťálově průhledná - zaplaťpánbůh, protože je díky tomu vidět na mořské ježky, sem-tam přilepené na dně. Opatrně se vyhýbajíce všem nástrahám se chvilku rochníme a užíváme si asi posledního koupání v Atlantiku (nebo aspoň poblíž Atlantiku, teda), které nás letos potká.
Dál už nás cesta vede přímo po pobřeží - nejdřív kolem domečku, kde byl první tenerifský telegraf, pak kolem starého komínu bývalé továrny na cukrovou třtinu (ta tu jela, než přešli na banány) a po velmi pěkně upravené promenádě kolem Casa Amarila až... ano, až ke vratům další pitomé banánové plantáže, která nám dělají čáru přes rozpočet i přes plánovanou cestu v mapě.
Zaskřípeme zuby a uděláme čelem vzad: po romantické cestě podél pobřeží je veta, nezbývá nám, než zbytek dojít po silnici. Už to ale nemáme daleko - po zhruba kilometru nacházíme pěknou autobusovou zastávku, ze které nás zhruba za deset minut vyzvedává naše oblíbená třistatřiašedesátka. Plánovaný cíl naší dnešní cesty - Garachico - tedy znovu jen projíždíme; koneckonců, co bychom tam taky dělali, když mají bazénky zavřené.
Po krátké rekonvalescenci doma na gauči se rozhodneme, že dnešní výprava - a možná i celý tenhle výlet - si zaslouží zlatý hřeb, a tak si vyrazíme na večeři. Abychom to trochu ozvláštnili, dáváme si paellu: vzhledem k tomu, že ani jeden z nás mořským plodům nijak neholduje, je to asi stejná událost, jako kdyby si dala koala pštrosí stejk. A víte co? Bylo to výborný. A hlavně: nebyly v tom vůbec žádný banány!
RSS