Hurá na mandle
|
|
Honza, 2. 2. 2020
Dneska je neděle, dneska se brzo nevstává - a na tom nemění nic ani fakt, že máme už od devíti zarezervovanou motorku v nedaleké půjčovně. Řekneme si, že nám nikam neujede, a dopřejeme si poklidnou snídani s vyhlídkou na šumící moře. Předpověď i obloha venku sice slibuje příjemný únorový den s teplotami kolem 25°C, ale rána (i večery) bývají celkem chladné, takže máme další důvod s dnešním výletem nikam nespěchat.
Namířeno máme dnes do jižní části ostrova, konkrétně do městečka Santiago del Teide, u kterého Hedvika objevila vychválený trek mandloňovými háji. Mandloně tady touhle dobou totiž, jak už víme z loňska, kvetou jak o život, a my bychom si chtěli dát takový malý přípravný tréning na domácí jaro.
Nejdřív ale bude potřeba se tam dostat: od Santiaga del Teide nás dělí něco málo přes čtyřicet kilometrů pěkně zakrouceného asfaltu. Kolem půl desáté se tedy konečně doštracháme do půjčovny, kde na nás už čeká včera vyhlédnutý skůtřík. Nakonec je to vlastně jiný, než včera vyhlédnutý, takový víc otřískaný - ale ze zkušenosti víme, že tyhle motorky jsou tak jako tak nesmrtelné, takže nám to ani moc starost nedělá. Naopak víme, že my nesmrtelní nejsme, a tak si svatosvatě slibujeme, že budeme víc než opatrní. Místní provoz není z nejklidnějších a zejména místní rádobymotorkáři (rozuměj: stejní lufťáci jako my, jen s větším rozpočtem a adekvátně silnějšími stroji) umí být pěkně bezohlední. Zvolíme tedy osvědčenou sestavu já za řídítky + Hedvika za mými zády coby navigátor a vydáváme se po dálnici dolů na jih. Pěkně profukuje a z hor nad námi občas padá pěkně chladný vzduch, takže dopínáme mikiny až ke krku, přestože sluníčko i modré nebe bez uzardění tvrdí, že tady všude kolem je jaro, a kdoví jestli možná ne časné léto.
Po zhruba třiceti kilometrech necháváme za zády rozeklané mořské pobřeží a s ním i dálnici (která tu beztak končí) a vydáváme se do kopců. Santiago leží, podobně jako včera Aguamansa, v nadmořské výšce kolem tisíce metrů a motůrek našeho prskoletu, jehož válec má sotva takový objem jako sklenička vína v lepší restauraci, má chudák co dělat, aby nás do něj vyvezl. Nakonec se přece jen doštracháme k ceduli s nápisem "Santiago del Teide" a tam nás čeká nemilé překvapení: V té ospalé díře s 428 stálými obyvateli není kde zaparkovat.
Koukáme jako blázni, co se to tady děje: ulice (mají tu jednu) je lemovaná ledabyle zaparkovanými auty a mikrobusy, mezi kterými jsou systémem "tam se ještě vejdu" natlačené motorky a skůtry. Celé to tu připomíná jarmark, a z všudypřítomné španělštiny začínáme chápat, že vybrat si pro výlet neděli asi nebyl úplně nejlepší nápad: Zdá se, že se každá druhá kanárská rodina rozhodla, že v takový krásný únorový den bude nejlíp vyrazit do Santiaga, kde právě vrcholí sezóna kvetoucích mandloní.
Začínám si lehce zoufat, ale Hedvika mě uklidňuje: Oba víme, že co se turistiky týče, nejsou Kanářani nijak velcí přeborníci, a je dost možné, že se nával omezí jen na městečko a jeho bezprostřední okolí. S mírnými obtížemi nacházíme místo k zaparkování, popadneme batoh a podle předem vzorně připraveného plánu (Kdo si myslíte, že ho připravil? Malá nápověda: Já to nebyl.) vyrážíme na zhruba desetikilometrový výšlap. A skutečně: Během několika vteřin - nepřeháním - jsme na cestě úplně sami, a netrvá to dlouho a potkáváme i první mandloň, která kvete jak o život. Jen ta krajina je tu taková smutnější než loni na Gran Canarii: Místo trávy a kytek všude jen kamení, kaktusy a vyprahlý tufový písek, ze kterého sem-tam trčí zkroucené pařáty mandloní, jakoby všemu navzdory obsypané tisícem růžových květů.
Tenerife se rozhodně nijak nesnaží maskovat svůj sopečný původ; koneckonců, kvůli všudypřítomným vyhlídkám na kužel téměř čtyřtisícového Pico del Teide by to byla beztak snaha zbytečná. Klopýtáme mezi ostrými kameny a přes zvětralá lávová pole a já začínám litovat, že jsem si na cestu přece jen nevzal svoje pohory. Alespoň ty výhledy že tu mají tak epesní: Krom už zmíněného Teide taky koukáme na mořské pobřeží a dál pak na takovou skálu, o které Hedvika tvrdí, že to musí být ostrov Gomera. Já na to, že je to blbost, Gomera je od nás dobrých třicet kilometrů a na tenhle kus šutru bych - kdybych trochu víc zabral - určitě dopliv? A ona krčí rameny, že prý to je Gomera. No a co myslíte? Byla to Gomera.
Poznenáhlu začínáme taky potkávat lidi - nejdřív jen osamělé jedince, kteří se podobně jako my plahočí pustinou, postupem času začnou přibývat dvojice, trojice až rodiny a než se nadějeme, máme tu setrvalý proud turistů, který nám znovu připomene peklo, kterého jsme byli svědky dole ve městě. Lámeme si hlavu, jak je to možné: kde se tady bere taková spousta turistikynemilovných Kanářanů? Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat: Za rohem odhalujeme parkoviště uprostřed mandloňových hájů, které totálně praská ve švech. Všude pobíhají nalíčené slečny s mobily, které se zuřivě snaží vyrobit tu nejlepší profilovou fotku na Instagram, přičemž nedbají námahy a v sandálcích se vydávají leckdy i několik desítek metrů od bezpečí zaparkovaného automobilu. Rychle se prodereme mezi piknikujícími rodinami, lovci selfíček a zájezdovými skupinami na pokračování značené cesty a sotva uděláme pár kroků, jsme zase sami. Bizarní zážitek.
Rychle klesáme zpátky do údolí, naše vycházka se pomalu chýlí ke konci. Cestou ještě mineme pár odvážných skupinek, které vyrazily z města snad dokonce i pěšky, ale je jasné, že takoví blouznivci jsou mezi místní populací v menšině. Ve městečku ještě oslavíme úspěšnou expedici dvěma palačinkami (bude půl třetí a my dneska, s výjimkou snídaně, nic nejedli) a chystáme se zvolna na cestu zpátky.
Hedvika mě ještě přesvědčí na malou zajížďku k výhledu na proslulou vesnici Masca, takto nejfotografovanější místo na celých Kanárských ostrovech. Vypíná se prý odvážně na skalním ostrohu a je i jinak úchvatná. Navíc to není daleko, sotva pět kilometrů, a bylo by škoda se tam nepodívat, no ne? Tak jsme se tam podívali. Vyhlídka pěkná, na hory, na tu Gomeru zatracenou, a v dálce pak na něco, co - prý, říká Hedvika, já už se k tomu nevyjadřuju - musí být La Palma. Jen tu slavnou vesnici nějak nevidím. Tak mi ji Hedvika ukáže: je to asi pět baráků v jedné ze zatáček klikaté silnice. Asi jsme nebyli na té správné fotopudné vyhlídce, já nevím. Rozhodně můžu odpřísáhnout, že už jsem tady viděl spoustu impozantnějších věcí, než je proslulá vesnice Masca, a to jsem tu teprv od včerejška. Ale udělejte si názor sami, fotku máte tady vedle.
Už jsme ze všech těch zážitků dneska docela unavení, takže volíme rychlou a krátkou cestu zpátky (namísto pomalé a zážitkové, kterou nám doporučoval včera pan majitel půjčovny). Sjíždíme z kopců dolů a jediné, co mi vrtá hlavou, je palivoměr naší motorky: už máme najeto dobrých sedmdesát kiláků a ten zatracený budík se ještě ani nehnul. V duchu počítám, kolik nám tak může zbývat v nádrži, ale rozhoduju se zatím nepanikařit. Bez dalších příhod dorážíme až zpátky do Puerto de la Cruz, kde nám záhadu při vrácení motorky objasní: naše mašina má nádrž na dobrých deset litrů benálu, na který ujede aspoň tři sta kilometrů - což je asi tak dvakrát víc, než jsem předpokládal. Kam se to do toho prskoletu vejde, nevím. Asi má přídavné nádrže pod křídly.
Ze vší té radosti, že se nám ani půjčenému stroji nic nestalo, si dáváme v blízké kavárně pivo a zbytek dne vyhrazujeme odpočinku. Jsme oba uchození, vyfoukaní a připálení od slunka až hanba. Prostě zase jeden takový pěkný únorový den...
RSS