Na vycházce
|
|
Hedvika, 1. 2. 2020
Probouzíme se už tak kolem sedmé, ale v posteli se válíme a tak trochu pospáváme nejmíň do devíti. Koneckonců, je přece víkend, tak si to můžeme dovolit. Teprve když je sluníčko definitivně nad horami a svítí k nám do ulice, začneme vybalovat, prohlížet vybavení bytu a taky vykukovat z té slíbené terasy, jestli je z ní skutečně vidět na moře... což je. V apartmánu není vůbec nic k jídlu - a když říkám vůbec nic, myslím tím opravdu vůbec nic (třeba ani sůl, ani, jak doufal Honza, instantní kafe). Na snídani se tedy skulíme do kavárny, kterou máme hned v sousedním domě. Jak se tak rozhlížíme, spokojeně pokyvujeme, že tohle není zas tak moc turistické místo. U stolků kolem nás sedí vesměs Španělé, a dokonce i s vrchním je třeba mluvit španělsky. Sotva se ale napucneme sedvičem se sázeným vajíčkem, projede kolem nás turistický vláček narvaný německými turisty, takže taková selanka to holt zas nebude.
Po snídani prozkoumáme pekaře, co sídlí v sousední ulici - tmavý chleba vypadá k světu - a pak objevíme hned dva supermarkety, které by se nám do budoucna mohly starat o zásobování. To už ale končíme s technikáliemi, jsme tu přece na prázdninách, takže hurá na nějaký výlet! Blíží se poledne, na dnešek se tedy rozhodujeme jen pro menší procházku tak na tři hodiny. Ideální bude popovézt se autobusem trochu víc do hor, takže míříme na autobusové nádraží. V pokladně tam zkoušíme na mladého prodavače, jestli si radši popovídá anglicky, nebo německy. Jednoznačně preferuje angličtinu, ale přechází z ní do němčiny a zpátky tak plynně, že mám podezření, že se slovíčka vždycky učí jen v jedno z těch jazyků, protože v obou mu to připadá zbytečné. Je ale věci znalý a doporučí nám slevovou kartičku na autobusy. Na čipovou kartu se jednoduše nahraje finanční kredit, a když s ní pak člověk v autobusu platí, jízdé stojí asi o třetinu míň. Využíváme to ihned při naší cestě do podhorského městečka Aguamansa.
Cesta je dlouhá jen asi 13 kilometrů, ale autobus ji jede bezmála hodinu. Jednak staví na každém rohu - často jezdí domorodci s nákupy - a druhak u toho od mořského břehu vystoupá do nadmořské výšky 1000 metrů. Sotva vystoupíme, spatříme další důkaz, že turismus už tu rozhodně není v plenkách: hned u silnice se rozvalují dva velbloudi, na kterých se zážitkuchtívý turista může za 10 éček svézt kolem dokola jízdárny. Velbloudí jízdě odoláme, ale uvědomíme si, že už je skoro jedna hodina odpoledne a že hned pár kroků odtud je místní hospoda, takže se posilňujeme fazolovou polévkou, španělskou bramborovou omeletou a dvěma pivy, abychom tu plánovanou náročnou túru vůbec vydrželi. Při odchodu ještě mrkneme na zdejší venkovní teploměr: předpověď nelhala, i tady v tisíci metrech nad mořem, rtuť stoupá na 26 stupňů. Pečlivě sbalené mikiny a bundy necháváme v batozích, trička nám úplně postačí a přidáváme kšiltovky. Oplovací krém zatím nevytahujeme, ale možná budeme večer litovat.
Procházka, kterou máme v plánu, má mít asi 10 kilometrů a klikatí se po bocích centrálního tenerifského horského hřbetu. Na celé délce nastoupá asi 400 výškových metrů, která pak zase sklesá zpět, protože vede kolem dokola. Hlavním trhákem túry mají být kamenné varhany, něco jako na Panské skále u České Lípy, ale nejspíš z trochu jiného materiálu. Pěšina nás nejdřív vede trochu do kopce, lesem divných stromů (možná tamaryšků?) až k místu s názvem Caldera (Kráter). Ve starém vyhaslém kráteru tady zřídili dětské hřiště a místa na piknik i s rošty na grilovačku - a v sobotním odpoledni je tu dost živo. My pak pokračujeme lesem méně divných stromů (asi borovic, ale s tááákle dlouhým jehličím), které jsou ovšem celé zarostlé dlouhými vousy lišejníků. Cesta se umoudří a sklopí skoro do roviny a my, přesně dle popisu na nějakém turistickém webu, vyhlížíme tu na starý kamenný vodojem, tam na mořský břeh a jinde zase na vrchol sopky Teide. Pěšina se pak začne zvolna sklápet dolů - a zatímco směrem nahoru k nám byla celkem mírná, dolů se s námi moc nemazlí, takže se opakovaně proklínám, proč jsem své trekové hole nechala v apartmánu v Puertu, když tam na gauči jsou mi celkem na nic. Kolečko, které jsme plánovali obejít, se zvolna blíží ke svému konci, a jediné, co za celou dobu nezahlédneme, jsou ty zatracené kamenné varhany.
Vzhledem k tomu, že jsme se právě přiblížili k silnici, po které nás má svézt autobus zpátky domů, zbývající asi dva kilometry plánované cesty vynecháváme a míříme rovnou na zastávku, kde nám zelený dostaník přistane jako na zavolanou. Málem ani nestačíme zamávat lenošícím velbloudům - a v poslední chvíli si taky v blízkém kopci všimneme kamenných varhan, které tedy ani moc jako varhany nevypadají. Čert ví, kde jsme je na své cestě minuli.. Dolů to řidiči jede nějak rychleji či co, zpátky v Puerto de la Cruz jsme asi za 45 minut. A my se vracíme k technicko-organizačním záležitostem. První z nich je půjčovna motorek White Stars. Prošedivělý chlapík, zřejmě majitel, nás vyhlíží už před vchodem, a protože je mu jasné, že tu nejsme náhodou, hned nás vcucne dovnitř. Je to Němec, ale když vyjádříme přání komunikovat spíš v angličtině, je ochoten. Motorku je třeba rezervovat předem, což hned taky na zítřek činíme. Budeme mít skútr 125ccm, jako míváme vždycky, a na den nás bude stát 30 EUR (to je proti loňské výpůjčce na Gran Canarii o pět auro víc). Původně jsme měli v plánu jet se podívat pod Teide, ale půjčovník nám rozhodně doporučuje cestu na západ ostrova, do oblasti Santiago del Teide. A protože máme zprávy, že tam zrovna kvetou mandloně, dáme asi zítra přednost výletu právě tam.
Když máme motorku na zítřek rezervovanou a zaplacenou, čeká nás ještě poslední důležitá organizační záležitost, a tou je nákup prodlužovačky, protože nám z pracovního stoku nedosáhnou notebookové kabely až do zásuvky. A pak už můžeme jít spokojeně lenošit domů, dát si na terase nad přístavem sklenku sangrie a užívat si, že až do samého západu slunce můžeme chodit jen v tričku - a že ten západ si dává načas a dojde na něj až někdy kolem sedmé večerní. Jo, přesně tohle člověk uprostřed zimy potřebuje.
RSS