|
|
Za teplem
|
|
Hedvika, 31. 1. 2020
Jako již tradičně, i letos míříme uprostřed zimy do míst, kde nám bude trochu tepleji a kde slunce bude zapadat později než v půl páté odpoledne. A jako již tradičně, i tentokrát vybíráme některou z evropských výsp v Atlatiku. Letos padla volba na Tenerife. Tam už jsme sice před třemi lety byli, ale prozkoumali jsme jen východní část ostrova, tentokrát si rezervujeme apartmán na severu, v Puerto de la Cruz, a své objevné výpravy chceme směřovat víc na východ.
První den nás čeká vlastně jen přesun, a začínáme až po poledni. Já tedy trávím dopoledne balením, přípravou dokladů, peněz, základních ingrediancí do kuchyně, plánováním cesty, tvorbou svačiny s sebou (Iberia Airlines nám na palubě gratis nepodá ani ruku, natož housku) - zkrátka s vypětím sil stihnu na dvanáctou udělat něco malého k obědu, abychom včas vyrazili. Honza pracuje z domácí kanceláře a takové drobnost, že odpoledne odlétáme kamsi za Afriku, ho rozhodně z psaní mailů nevykývá. Mám dost co dělat, abych ho v jednu odtrhla od počítače - to ještě nevím, že psaní mailů bude pokračovat na letišti - a nastrkala do metra směr Ruzyně.
Náročnou cestu na letiště popisujeme u všech svých leteckých dovolených a nelepší se to, nelepší. Aktuální plán pražského magistrátu je velkokapacitní trolejbus v roce 2023, ale do té doby ještě může dostat přednost psí spřežění nebo ponorka. My se každopádně po hodině cestování Prahou konečně dobatolíme obloženi taškami na pražské letiště, obratem ruky se nacheckujeme a začíná pro nás - jak alespoň doufáme - ta méně fyzicky náročná část přesunu. Až do Madridu, kde přestupujeme, to skutečně platí. Sváču si v letadle dopřáváme z vlastních zdrojů a španělský Airbus sedí ve vzduchu jako přibitý a jen si tiše vrní. V Madridu nás čeká na letišti dvouhodinová pauza, kterou trávíme u kávy ve Starbucks. Naše přání mít kávu ve skutečném porcelánovém hrnečku, nikoli v papírovém kelínku, rozhodí personál kavárny natolik, že baristi pobíhají od kávovarů do kuchyně a zase zpátky a smejší po všch koutech, kde by se nějaké dva porcelánové hrnky daly najít, v čemž jsou nakonec úspěšní. A my ještě netušíme, že za tohle pozdvižení v letištním café na nás osud chystá krutý trest.
Do letadla směr Tenerife jsme totiř usazeni do grupy asi patnácti Španělů cestujících společně. Těžko říct, jestli se jedná spíš o fotbalový mančaft, nebo o rozlučku se svobodou. Každopádně jsou celkem hluční už při nastupování, a s přibližující se tenerifskou dovolenou jejich decibely ještě nabírají na síle. Ani přehrávač puštěný do sluchátek na nejsilnější hlasitost proti nim nemá šanci, po celé tři hodiny letu slyšíme ze všech stran jen španělský řev (s miminem v sousedství bychom byli dopadli o hodně lépe, to většinou tak po hodině řevu vysílením usne) a posádka letadla je evidentně na straně našich španělských spolucestujících, protože jejich sázce o získání podprsenky náhodné spolucestující fandí a tleská. Když s námi pilot praští o ravnej letiště Tenerife Norte a můžeme začít vystupovat, dost se nám uleví.
Jednoduchá část cesty je za námi, začíná náročné finále. Z tenerifského severního letiště je to do Puerto de la Cruz, kde bydlíme, asi 30 kilometrů. Copak o to, letištní autobus jazdí každou půlhoniu, ale jen přes den. Teď je místního času jedenáct a my máme tři čtvrtě hodiny na to, abychom se přes desítky spolupasažérů vyhrabali z letadla (sedíme skoro až u ocasu!), vyzvedli si zavazadla (pokud nám je při přestupu v Madridu neztratili) a našli tu správnou autobusovou zastávku. Ač to vypadá na hranici možností, sedíme na zastávce ještě s řádným časovým předstihem a čtvrt hodiny po půlnoci se necháme řidičem vysypat v Puerto de la Cruz. Deset minut cesty a už stojíme před domovními dveřmi. Bezpečnostní schránka na klíče funguje přesně podle instrukcí a ve druhém patře na nás čeká apartmán s terasou, vyhlídkou na moře a - hlavně! - rozestlanou postelí. To je aktuálně ten nejzajímavější výhled, jaký si můžeme dopřát. Upadneme do ní v minutě.
|
|
RSS