Po divokém pobřeží
|
|
Hedvika, 3. 2. 2020
Dnes máme první pracovní den, a tak míříme po probuzení z postele rovnou do kanceláře. Naštěstí je právě tak osm hodin ráno, čili českých devět, takže nemáme ani moc velké zpoždění. Honza pak věnuje dopoledne telefonátu s jedním obzvlášť zlotřilým kolegou (vzteká se u toho) a já opravě seminárních prací (vztekám se u toho). Během dne zvládneme akorát: 1) drobně doplnit zásoby v blízkém supermarketu (já), 2) uběhnout 8 km (Honza) a domluvit se, že kolem druhé, maximálně třetí odpolední budeme mít oba od práce volno. Jenže zlatý voči! Honzu vypáčím od počítače jen tak tak ve čtvrtě na čtyři, abychom v 15:40 stihli z nádraží autobus do San Agustín.
Dnes máme totiž v plánu návratovou túru: necháme se autobusem odvézt do nějaké přiměřené vzdálenosti a domů se pak vrátíme pěšky. Ač řidiči autobusu důrazně řekneme, že chceme do San Agustín, a zaplatíme mu jízdenku do San Agustín, bohužel málo zmáčkeneme tlačítko signalizující zastávku na znamení San Agustín, takže nám autobus přibrzdí až v El Soccoro, což je asi o tři čtvrtě kilometru dál. Vystoupíme tedy a vyrazíme na procházku o něco delší, než jsme původně předpokládali.
Snažíme se navigovat podle Locus Maps, které má Honza stažené v telefonu, ale virtuální mapy mají s realitou společné jen velmi málo, takže nakonec vezmeme zavděk španělským párem, který když nás vidí ztracené a bezradné, osloví nás německy, kam že vlastně chceme. Inu, chtěli bychom zpátky do Puerto de la Cruz - a na to, tvrdí manželé, existují dvě možnosti: první, ta po státovce, je kratší a nudnější, druhá, ta kolem pláží, je sice delší, ale s lepšími výhledy. Necháme se tedy nasměrovat na tu delší. Španěláci jsou sice o poznání starší i baculatější než my, bez obtíží nás ale na turistické stezičce opakovaně předhánějí a nejvýrazněji je zdržuje jejich černý huňatý pes, který se, nevím proč, chce úplně nejvíc družit s Honzou.
Ač jsme u túry podél pobřeží měli představu, že se bude jednat o skoro vodorovnou procházku, neuděláme rovně téměř ani krok, pořád buď šplháme na příbřežní útesy, nebo naopak klesáme blíž k mořským plážím. I když slovo “pláž” je tady třeba brát s rezervou: některé kousky jsou výrazně kamenité (a tím mám na mysli skutečné balvany, žádné mírumilovné oblázky), jiné jsou sice písčité, ale černočerné, neboť písek je jen mořem namletý sopečný tuf. Všechny pláže tu ale dnes nemilosrdně bičují masivní mořské vlny, ze stezky nad mořem je odhadujeme na tří- až čtyřmetrové a jsme si celkem jistí, že v tomhle moři bychom ani úplně na břehu rozhodně nechtěli být.
Na procházce podél mořských břehů míjíme nejdřív pevnůstku San Ferdando, která prý ještě v 18. století sloužila jako obrana města Los Realejos proti případným pirátům. Pak procházíme kolem ruiny budovy Casa Hamilton, kde byl na začátku 20. století umístěn první parní stroj na Tenerife, a ten pumpoval sladkou vodu z blízké řeky na banánové plantáže v Orotavském údolí. Dům je dnes už zříceninou a řeka se zdá být suchá, ale v korytě žádná vegetace neroste, takže i dnes se voda během období dešťů zřejmě dokáže docela rozvášnit. Procházíme taky kolem skalisek Los Roques, mohutných útesů v jednom z mořských zálivů, a tady se od hlavní pěšiny oddělujeme, protože bychom chtěli v blízkosti pláže ulovit jednu kešku. Sejdeme až na samotnou pláž - musím říct, že čelit čtyřmetrovým vlnám z takové blízkosti není úplně příjemný zážitek - ale s keší ani tam nejsme úspěšní. Nakonec objevíme, že je třeba k ní slézt jedním z tunelů ve skále. Na tuhle dobrodružnou cestu se nakonec pouští Honza sám, tunýlek je sice dlouhý jen nějakých pár desítek metrů, ale na začátku je třeba se v něm spíš plazit než chodit, takže já radši čekám venku.
Závěr túry i nalezení keše plánujeme oslavit v některám z plážových barů, Honza je během předpoledního joggingu důkladně prozkoumal a v okolí pláží Playa Chica a Playa San Felipe jich má být spousta. K našemu překvapení jsou všas v šest odpoledne bary buď už zavřené, nebo právě zavírají, takže nakonec musíme upustit od výhledu na moře a vzít zavděk koktejlovým barem v centru města. Bar Africa nakonec vyhovuje našim představám po všech stránkách: Jednak má servírku, která je buď opravdovská Američanka, nebo Kanářanka, která žila ve Státech tak dlouho, že tam načichla i pravým USA-přízvukem, a druhak má bar dvoustránkový koktejlový lístek, který pečlivě koštujeme hned na několika položkách. Domů nás zažene až místní kytarista, který se nám snaží zpříjemnit večer kanárskými melodiemi produkovanými trochu nad rámec únosné hlasitosti. Domů se vracíme kolem osmé, řádně vykoktejlovaní a v tričkách a kraťasech. Další úspěšný tenerifský den za námi. Zaplaťpánbů za něj - ve středu se má zkazit počasí.
RSS