Koupačka
|
|
Hedvika, 4. 2. 2020
Vstáváme kolem osmé a honem, honem do kanceláře. Honza má dneska během dne nasázenou jednu telekonferenci za druhou a já mám taky pracovní povinnosti. Na okamžik nás vyruší ze soustředění jen Graciela, která nám pronajímá tenhle apartmán - chce totiž podpis na nájemní smlouvu. Původně jsme s ní chtěli probrat, že nám nějak špatně splachuje záchod, a taky jestli bychom v půlce pobytu nemohli dostat ještě jednu sadu čistých ručníků. Ale Graciela jednak mluví jen španělsky, anglicky jenom ukazuje, a druhak se evidentně žádnými případnými problémy nehodlá zabývat, takže se podepíšeme, rozloučíme a vracíme se k práci. Jen tak tak si před polednem najdu chvíli, abych se otočila v obchodě a přinesla nám k obědu něco na zub.
I počasí má dneska trochu víc kancelářský charakter: nad ostrovem vládne kouřmo, ráno dokonce fičí pořádný vítr, akorát teploty se stále drží na prázdninových pětadvaceti stupních. A právě to nejspíš rozhodne, že Honza se chce jít odpoledne - hned jak mu skončí všechny ty telekonference - vykoupat. Nemáme to daleko, kousek klidné vody je hned před naším barákem, v rybářském přístavu, takže míříme tam. Cožpak o to, rudých turistů se kolem na náplavkách a na pláži válí dost, ale vlézt do vody, na to se jim nějak nedaří najít odvahu.
První tam strčí nohu Honza a zdá se, že studený šok přežil bez větších komplikací. Vlezu tedy za ním a ukáže se, že moře vůbec není studené, může mít možná kolem dvaceti stupňů a s pětadvacetistupňovým vzduchem to dává dohromady skoro ideální koupací kombinaci. Chvíli se tedy rochníme ve vlnách - tady v přístavu jsou jen takové drobounké, tak pro ilustraci, ale za blízkým vlnolamem se dnes větrem rozbouřené moře doopravdy čertí - no a pak zase vylezeme vem, utřeme se a jdeme nějakých těch padesát kroků zase zpátky do kanceláře. Tou dobou se do mořské vody začínají z různých konců přístavu nořit další a další turisté.
Napodruhé si vyrazíme ven až večer, kolem šesté, a to už si skoro jdeme užít noční život, protože k sedmé se tu začíná stmívat. Procházíme se pevností Santa Barbara, jejíž chloubou je sbírka děl (jako kanónů, nikoli obrazů) z 18. a 19. století. Honza si je prohlíží trochu nevěřicně a namítá, že tak cenné exponáty by tu přece nemohli venku jen tak nechat - a pravdu má, jedná se o kopie z roku 1992. Působí ale majestátně. Pak pokračujeme po promenádě San Telmo, kterou už jsme navštívili při své minulé tenerifské dovolené, a kvalita zdejších kýčovitých suvenýr-shopů od té doby nijak nevzrostla. Zpočátku se nám zdá, že je tu alespoň míň příšerných pouličních zpěváků, ale se zapadajícím sluncem přibývají i ti.
Pak se posouváme ke komplexu Lago Martiánez: To je vlastně akvapark, ale v takovém tom tradičním duchu - byl založen už v roce 1971. Nejsou tu žádné velké vymyšlenosti, vlastně je to jen série decentních bazénů přímo na mořském pobřeží, doplněných pár bary a restauracemi a taky sbírkou soch lanzarotského umělce Césare Manrique. Dokonce jsme měli v úmyslu se tady některý den zastavit na koupačku, vstupné je víc než rozumné a teď v únoru jsme tu nepředpokládali moc nával. Na vstupní bráně jsme ale našli cedulku, že akvapark je z důvodů nepříznivého počasí uzavřen (“A co byste jako lepšího chtěli?” komentuje to Honza s očima zdviženýma k polojasné obloze a nejbližšímu teploměru). A vzhledem k tomu, že většina bazénů je úplně vypuštěná, předpokládáme, že nepříznivé počasí tady trvá asi tak od listopadu do května.
Na hodnou chvíli se pak ještě zastavíme u pláže Martiánez, která je strčená šikovně v zálivu, a přitom se do ní dostanou dost velké vlny z volného moře, takže je plná surfařů. Ze začátku to vypadá, že se všichni jen tak flákají ve vodě, ale ve skutečnosti to mnohým z nich na těch správných zalamujících se vlnách jezdí docela dobře. Když se tedy z bezpečného sucha pokocháme vodními sporty, zamíříme na pivo. Bar Gramophone leží uprostřed čtvrti obřích hotelů a asi bychom se tam jen tak nedostali, kdyby neměl pověst nejlepšího pivního baru v širokém okolí. Honza se navíc trochu cuká i přesto - pořád opakuje, že ta včerejší návštěva koktejlového baru, kde si dal dva (DVA!) drinky za sebou, ho vyřídila na celý večer, takže dnes k alkoholu přistupuje jen velmi, velmi obezřetně. Na jedno pivo se ale přesvěčit nechá.
V téhle hospodě nemají piva na čepu (tedy, mají jen dvě nebo tři), ale hlavním tahákem tohohle podniku je takzvaná pivní lednice, kde mají výběr z celého světa. My máme zálusk otestovat něco z tenerifského pivovaru Tacoa, asi dvacet kilometrů odtud. Bohužel, z téhle produkce se v ledničce aktuálně nic nenachází, takže nám servírka doporučí vyzkoušet něco z pivovaru La Jefa z města San Cristóbal de la Laguna. Že bude do hořka nachmelená Honzova IPA, co se jmenuje Hedy, s tím počítáme předem, ale že bude tak chmelový i můj poter, co se jmenuje Oliva, to nás překvapí. Chuť si pak spravujeme zmrzlinou z karamelu a cookies, kterou pořídíme jen o pár kroků dál.
Domů se vracíme kolem osmé, to už je tma jako v pytli, a po večeři se celkem rychle chystáme do postele. Na zítřek totiž máme vychytralý plán: vniknout do Loro Parku hned s otevřením hlavní brány, abychom zahlédli aspoň tučňáka, než nás převálcují autobusy německých turistů.
RSS