Na výletě - ale jenom trochu
|
|
Hedvika, 4. 12. 2016
Včera večer jsme si na noc pokusně zatáhli rolety až na zem. To normálně nikdy neděláme, protože je nám buzení sluníčkem docela příjemné - ale tady jde nejen o východ slunce, ale i o světla z vrtné lodi, co nám kotví hned u balkónu, takže jsme se přece jen chtěli trochu odstínit. No, dopadlo to tak, že jsme chrněli jak štěnata do čtvrt na devět. Ostuda… Ale co? Je přece neděle!
Na dnešek máme v plánu výlet do Puerto de la Cruz, to je na severní straně ostrova, a cestou chceme přibrzdit i v historickém městečku La Orotava. Výlet není časově ani fyzicky zas tak náročný, autobusy jezdí každou chvíli a vlastně tam kromě posedávání na břehu moře a poflakování po kavárnách nemáme moc co na práci. Na výpravu se tedy vykopeme až kolem desáté - a poučeni ze včerejšího krizového vývoje opět raději balíme nepromokavé bundy.
Počasí je ale dnes od rána sluníčkové. Už na zastávce městského autobusu se potíme až hrůza. Jako ostřílení matadoři platíme u řidiče předplacenou slevovou kartou (to jsme se naučili včera) a míříme na autobusové nádraží, kde se jen překulíme do expresu do Puerta a pokračujeme v cestě. Kolem jedenácté jsme tam jak na koni.
Zatímco naše Santa Cruz je normální město, kde žijí většinou místní a kam turisté zabloudí spíš jen omylem, nebo když je tu vysype obří výletní loď, Puerto de la Cruz je letovisko se vším všudy. Na jedné straně má daleko pohodovější, oddychovější atmosféru, kterou utvářejí hlavně dovolenkáři všeho druhu, rozšafně rozprávějící na zahrádkách všech těch kavárniček a vináren. Na druhou stranu s sebou osud letoviska nese také nahaněče do restaurací, spousty stánků s kýčovitými otvíráky piva ve tvaru Tenerife a v neposlední řadě (vesměs příšerné) pouliční zpěváky.
My nejdřív míříme najít nějaké příjemné posezení u kávy a u moře. Honza totiž přiznává, že se o něj asi trošičku pokouší rýmička - zapřísahá se, že za to nemůže včerejší KPVčko! - a rád by nejdřív trochu doplnil energii. Všechny kavárny s výhledem na vodu už jsou ale plné německých seniorů, kteří bydlí v blízkých hotelech a místa tedy nejspíš zabírají už ráno, my tedy skončíme naproti kostelu v Café Ébano, které láká nejen historickým exteriérem, ale i neodolatelnou nabídků koláčů a dortů. Ten třešňový s drobenkou Honzu na nějaký čas zase dobije a můžeme vyrazit k dalším objevům.
Máme v plánu navštívit zdejší botanickou zahradu. Ta je od centra města asi půldruhého kilometru vzdálená, takže se v zájmu minimalizace námahy domluvíme, že půjdeme pěšky tak dlouho, než najdeme zastávku městského autobusu. Tu najdeme asi 200 metrů od hlavní brány zahrady, čili pokrčíme rameny a túru už dokončíme po svých.
Honza následujících pár minut stráví vleže na lavičce pod obřím cypřišem porostlým tilandsiemi. Když sebere síly, jdeme se projít mezi všechny ty palmy a cykasy a kdovícoještě. Zahrada byla založena na konci 18. století proto, aby se v ní aklimatizovaly africké druhy, které chtěli Španělé vysázet v pevninském Španělsku. Přesně tak taky vypadá: 1) jako zahrada z 18. století, celá taková pravidelná a obdélníkovatá, a 2) jako užitková zahrada, u níž se dbalo spíš na počet než na dojem. Druhů tady mají opravdu hodně a některé stromy jsou skutečně majestátní. Všechno tu ale roste tak nějak jedno přes druhé, člověk nemá šance si nic moc dobře prohlédnout, takže se spíš jen tak procházíme, užíváme si stínu pod větvemi rozložitých stromů a odpočíváme.
Je celkem jasné, že návštěvu La Orotavy odložíme na jindy - Honza potřebuje jednoznačně domů, do příjemně chladného bytečku, a nejspíš i do postele. Ze zahrady se tedy vydáme hledat autobusovou zastávku (už jen to je další možná čtvrthodinová túra). A když se konečně dočkáme kýženého spoje, je to pomalík, který zajíždí do každé vesnice a přibrzdí na každé křižovatce. Domů se zkrátka dostaneme až tak kolem třetí, na velmi pozdní oběd, a máme před sebou úplně volný zbytek odpoledne.
Já tak stihnu doplnit v blízkém supermarketu a u pekaře zásoby na příští dny a dokonce si najdu čas i na opravdu několika seminárních prací, které jsem si s sebou vzala. Honza s hrnkem čaje a čokoládovou sušenkou zaleze pod deku a zaujatě se hádá s notebookem (“Hmm, a co to udělá takhle? Nic? A takhle…? Hmm, divný...”).
U večeře ještě vzpomeneme na to, že doma asi touhle dobou zapalují druhou adventní svíčku. Tady Vánoce nějak moc neprožívají - koneckonců, ty pětadvacetistupňové teploty k vánočním svátkům ani neladí. Zatím nám tu horečnaté shánění a balení dárků moc neschází. Radši z gauče vyhlížíme na moře a lenošíme. Zítra už nás čeká pracovní den.
RSS