Anaga Rural Park
|
|
Hedvika, 3. 12. 2016
Budíka máme dnes na půl sedmou, protože v 7:30 odjíždí v sobotu jediný dopolední autobus do městečka Chamorga, srdce přírodního parku Anaga. Dnes totiž nepracujeme, je sobota a my si tak můžeme konečně dopřát opravdový volný den. Sbalíme batoh se svačinou, peněženkami a opalovacím krémem - a v záchvatu jasnozřivosti přihodíme i nepromokavé bundy, kdyby na kopcích náhodou trochu foukalo. Z domu vyrážíme na zastávku ještě za tmy a už při čekání na autobus nás překvapí nepříjemné poprchávání.
V autobuse se trochu uklidníme - společně s námi jede i celé grupa místních, vybavených pohorkami a trekovými holemi, a znalci zdejšího podnebí by se přece nepouštěli do horské túry, kdyby počasí neslibovalo příznivější vývoj. Cesta do Chamorgy trvá po zakroucených cestách mezi kopci skoro hodinu, noční tmu zvolna střídá denní mlha a déšť zesiluje.
Z cesty do Chamorgy prý mají být magnificentní výhledy, tvrdí se ve všech turistických průvodcích, my ale přes zapršená skla nemáme šanci vidět vůbec nic, a když přes kapky náhodou prokoukneme, váháme, jestli jsme ještě v mlze, nebo už v mraku. Při neustálém zatáčení a naklánění autobusu a při nulovém výhledu není divu, že jedna Tenerifanka má evidentně problém udržet žaludek na uzdě. Za hodinu tedy celkem s úlevou vysedáme v horském městečku, kde leje, až stříká z louží. Všichni, tedy my cestující i řidič, se nacpeme pod stříšku autobusové zastávky, a Tenerifani bouřlivě s řidičem u cigára o čemsi diskutují. Když všichni dokouří, řidič i tenerifští turisté se všemi svými pohorkami a trekovými holemi naskočí znovu do autobusu vyrazí zpátky do Santa Cruz. V rozpršené Chamorze zůstáváme na zastávce my dva a dva psi. Chvíli ještě vyčkáváme, jestli se počasí neumoudří, a když asi po deseti minutách déšť trochu poleví, necháme vořechy jejich osudu a vyrazíme na cestu.
Trek, který jsme na dnešek vybrali, se dá zvládnout za 3 až 4 hodiny, my na něj ale máme víc než 7 hodin, protože příští autobus odtud do Santa Cruz (a vlastně i kamkoliv jinam) jede až v 16:30. Do té doby je vesnice odříznuta od světa. První naše kroky vedou směrem ke Casa Alvaro, což má být jediná místní hospoda. Během hrnku teplého čaje by třeba mohl ranní slejvák přejít. Podnik je ale neproniknutelně zavřený a podle vnějšího vzezření vypadá, že ho majitel opustil už před pár lety. Dobře se pak pobavíme u informační cedule, kde je nejen popsána trasa našeho treku, ale je tam taky uvedeno, že si nemáme nechat ujít tenerifské speciality ve zdejším podniku. V dešti, který nám pomalu protéká přes bundy a kapuce, nám to ani nepřijde moc zábavné.
Naštěstí naše odhodlání nejspíš ocenili tenerifští bohové počasí a po asi čtvrhodině ťapání ve slejváku a blátě voda konečně přestává padat. Já si odvážně sundám kapucu a Honza okamžitě odhazuje dlouhé nohavice a nasazuje sluneční brýle. Stoupáme po skalnatém svahu směrem ke Casas de Tafada, historické osadě, která je dnes už v ruinách. Střídavě oblékáme a zase sundaváme šusťákovky, protože počasí se nemůže rozhodnout, jestli bude dneska slunečné, nebo deštivé. Zastavíme se taky na malou svačinku, kterou si neseme sebou, a opět se báječně pobavíme u vzpomínky na zabedněnou hospodu, ve které si tenerifské speciality po svém návratu rozhodně nedáme.
Z kopců se otevírají krásné výhledy na moře a taky na bělostný maják Faro de Anaga na skalisku nad mořem, ke kterému míříme. U něj se otáčíme zpět do vnitrozemí a tentokrát už ne po úbočích hor, ale hlubokou soutěskou Barranco de Chamorga se podél řeky vracíme zpět, odkud jsme vyšli. Cestou musíme znovu nastoupat těch 600 výškových metrů, které jsme cestou ztratili, a když zrovna neprší, docela se u toho zapotíme.
Říčka, která soutěskou protéká, je samý vodopád, a Honza začne zvažovat KáPéVéčko. KPV (pro neznalé: koupání pod vodopádem) je povinná součást každé naší LETNÍ dovolené. Během adventních výletů jsme to ale ještě nezkoušeli. Možná proto, že je mezi vídeňskými či drážďanskými stánky s punčem a pečenými kaštany dost málo vodopádů. Chvíli to vypadá, že KPV neprojde, protože je řeka pod námi opravdu hluboko. Pak ji ale v jednom místě musíme přebrodit - a zrovna nad takovým šikovným vodopádkem, takže Honza KáPéVéčku neodolá. Já ano, celou akci pozoruji z bezpečně suchého břehu, a jak se tak na Honzu koukám, voda nemůže být nejteplejší. No, hlavně že to máme odbyté.
Pak už můžeme konečně dostoupat zpět do Chamorgy, kde se - cha chá! - dojdeme ještě jednou podívat k místní restauraci. A světe, div se, Casa Alvaro má otevřeno. Honza se usadí na zahrádce a mě vyšle dovnitř na výzvědy, jestli se dá z podniku vyrazit něco víc než lízátko. Za okamžik se vracím se dvěma chlazenými pivy a za pár dalších chvil nám hospodský přinese dva talíře carne con patatas (dušené hovězí s brambory a rozinkami) a čerstvou bagetu. V duchu se omlouváme za malověrnost a oblizujeme se až za ušima.
Do odjezdu autobusu nám stále ještě nějaký čas zbývá, procházíme se tedy po vesnici. Ta ale kromě této hospody v podstatě nemá co nabídnout, nahlédneme akorát do nové místní kaple a to je vše. Tam se srazíme z českým párem, který měl dnes na trek v Anaga parku taky zálusk, ale ranní deštivé počasí manžele odradilo, takže sem teď odpoledne vyrazili jen na výlet autem. Hotel mají v Puerto de la Cruz, tak nám aspoň doporučí, abychom se tam někdy vyrazili podívat do obou botanických zahrad. My necháme při své procházce vesnicí vydělat hospodskému ještě za jednu karafku vínka a už si raději jdeme sednou za zastávku. Autobus sice odjíždí až za nějakou půlhodinu, ale jediný spoj domů bychom prošvihli neradi.
Záhy se tam k nám připojí německý manželský pár v důchodovém věku. Chlapíka zaujme Honzovo tričko s japonským nápisem, tak se ptá, odkud jsme, a jakmile se dozví, že Češi, hned se rozpovídá o tom, jak jeho syn v Praze studoval pivovarnictví. Do diskuse o pivních stylech se přidá i Honza a německá důchodkyně to komentuje: “To není možný - vy mluvíte oba německy. Proč mluvíte oba německy?” Dáme se do vysvětlování, že Čech se ve světě bez cizích jazyků neobejde, oni zase vyprávějí, co všechno stojí za to prohlédnout si na Tenerife, protože to tu docela znají (“Víte, jezdili jsme sem vždycky v prosinci na týden, když jsme ještě pracovali. Po nástupu do důchodu jsme to natáhli na dva týdny a teď už sem jezdíme každý rok na tři neděle. Není to ani tak drahé, všechno včetně letenky, hotelu a polopenze nás to vyjde na 750 EUR na osobu.”). Debatujeme s nimi cestování po ostrově a u toho průběžně odrážíme komplimenty na naše jazykové znalosti. Ne, nežili jsme nikdy dlouhodobě v Německu. Ne, nevyděláváme si v Praze jako učitelé němčiny. Ale co, člověk to slyší rád…
To už ale přijíždí dlouho očekávaný autobus, my do něj naskáčeme a narozdíl od temného zamlženého rána si nyní konečně užíváme fantastické výhledy na zelené hory, modromodré moře a bílé obláčky na blankytném nebi.
Na zastávce před naším domem vystupujeme někdy po půl šesté - těsně před tím, než se začne stmívat, ale dost brzy na to, abychom si doma ještě užili lenošivý večer. Byl to dnes nabitý den. Na práci nikdo z nás už ani nesáhne - je přece sobota! Honza se tedy stulí pod deku ke vzrušující knížce o nějakém programovacím jazyku a já - no, já jdu psát blog. Konečně pořádná dovolená!
RSS