První den v cizím městě
|
|
Hedvika, 2. 12. 2016
Dneska to máme komplikované: Jednak bychom se chtěli pokusit trochu zorientovat v Santa Cruz. Najít nejbližší supermarket, pekaře, kavárnu, zjistit, kam všude se dá dojet autobusem, a vypátrat, kde se na něj dá koupit slevová kartička (a jestli ji vůbec budeme potřebovat), projít si město a tak vůbec. Na druhé straně máme ale dnes přeci jen oba pracovní den a měli bychom tedy udělat i kus práce.
Nakonec to kombinujeme. Do nějakých jedenácti poctivě dřeme a pak se poprvé vypravíme ven, jen tak kolem komína - do sousedství. Pekařů / cukrářů objevíme hned několik, na chvíli si sedneme na kafe a zákusek a taky vybílíme jeden z blízkých supermarketů. Do apartmánku je třeba doplnit nejen pečivo a něco k němu, ale taky kávu, cukr, olivový olej, nějaké to pivo a víno… Zkrátka u pokladny se pak divíme nejen my, ale trochu i prodavač.
Po návratů domů si dáme druhou pracovní rundu. Ta nás, zejména díky jedné Honzově obzvláště vypečené telekonferenci, zdrží asi do čtvrté odpolední. No a pak už vyrážíme do města ve velkém stylu - do centra jsou to dobré dva kilometry, takže náš čeká pořádná procházka. Košile a dlouhé kalhoty tentokrát necháváme doma, teploty se vyšplhaly minimálně na pětadvacet a v čemkoli kromě trička a kraťasů je venku prostě k nepřežití.
Nejdřív venku obdivujeme obří výletní lodě. To nás, jako suchozemce, asi nikdy nepřestane fascinovat. Zvlášť když má kapitán s třísetmentrovým mamutem zacouvat někam, kam my bychom se těžko trefovali i s osmimetrovou jachtou. Zajímavá podívaná. Naší první opravdovou zastávkou je turistická informační kancelář na Plaza de Espaňa. Věřím, že tady získáme všechny klíčové informace o možnostech cestování po ostrově, a Honza se mému optimismu potutelně usmívá. Nakonec dostaneme zapravdu tak trochu oba. Paní za přepážkou nám sice poskytne dost důležitých informací (např. kterým autobusem se kam dostat, kolik nás to bude stát, kde koupit autobusovou kartu atd.). Po celou dobu se ale tváří tak urputně, že se mě Honza ptá, co si myslím, že jí vlezlo do řiti, a jestli jí to tam i umřelo. Zdá se, že včerejší autobusák nebyl výjimkou - osoby ve státních službách tu zřejmě procházejí přísným výběrovým řízením a nutnou podmínkou přijetí je umět se tvářit jako sfinga s ledvinovou kolikou.
O něco moudřejší se posouváme k autobusovému nádraží, kde má infokancelář Titsa, hlavní provozovatel autobusů na ostrově. Dáma za tamější přepážkou funguje úplně stejně: solidní angličtina, dostatek informací, ale taková nechuť k pouhé naší existenci, že se bojíme podrobněji zeptat. Příjemným osvěžením je pak mladá slečna v turistickém infostánku hned vedle, která nás s úsměvem vybaví mapou turistických cest v přírodním parku Anaga, kam se chceme vypravit zítra, a popřeje nám hezký den tak vlídně, že máme podzření, že nebude místní.
Shodou okolností se nám hned vedle autobusáku pod nohy připlete Auditorium - moderní skořepinová budova s koncertní síní. Je to ukázka opravdu odvážné a zajímavé architektury, které se na břehu oceánu krásně vyjímá, takže se jdeme s chutí podívat blíž. Tam ale zjišťujeme, že zatímco na stavbě samotné si dal architekt opravdu záležet, okolí už asi nebylo součástí projektu. Rozmáchlá, plachetnici podobná budova je z jedné strany utiskovaná průmyslovým přístavem, z druhé dálnicí a člověk se sem nepůjde jen tak projít po vyhlídkových terasách a na chvíli si sednout na břehu moře, protože jednak je obtížné se k budově přes všechna ta auta a lodě vůbec dostat a druhak je kolem ní nepříjemný ruch.
Obejdeme tedy monumentální, ale trochu osamělou stavbu kolem dokola - a zamíříme zpátky domů. Tentokrát nejdeme přes město, ale promenádou přes přístav. Málem se přimotáme do německé turistické skupiny, která se naloďuje na jeden z obřích výletních parníků, a kolem jachetní mariny se pomalu blížíme zpátky k našemu apartmánu. Je okolo šesté večerní a venku se pomalu začíná stmívat. Bude čas přichystat něco k večeři - a pak si nejspíš ještě oba na chvíli sedneme k nějaké práci. Koneckonců, nejsme tu přece na dovolené, že?
RSS