|
|
Cestování
|
|
Hedvika, 1. 12. 2016
Dnešní úkol č. 1: Nezaspat! Máme nařízené dva budíky, jeden na čtvrt na sedm a druhý, pro jistotu, na půl sedmou. Nakonec se ale stejně budíme už kolem šesté - přeci jen nás dnes čeká sekvence dost těsně navazujících dopravních prostředků, tak ať si zbytečně nepořídíme nějaké zpoždění hned na začátku. Snídáme, bereme pečlivě sbalenou tašku (v rámci úspor jsme do letadla sbalili společně jen jednu), nahazujeme na záda příruční batůžky a capeme sněhovým popraškem k zastávce městského autobusu směr metro Chodov. Nastupujeme 7:26 - přesně dle plánu.
Úkol č. 2: Najít správný autobus do Drážďan. Zelení Flixbusové, se kterými svoji cestu zahajujeme, autobusové nádraží na Florenci úspěšně zaplavili a skoro vytlačují žlutou Student Agency, která se dnes už jmenuje RegioJet. Flixbus je sice o dost méně komfortní - wifi vám dají jen po registraci, záchod otvírají jen na dálnici a na kafe zapomeňte úplně - je ale o něco levnější a hlavně má směrem do Německa opravdu spoustu spojů. Konečně vypátráme mezi mnoha zelenými busy ten pravý a zahajujeme svoji cestu za teplem. I když to v tomhle autobuse zatím tak nevypadá. Na hraničních horách echtovně sněží a teploměr u řidiče ukazuje venkovní teplotu mezi 6 a 8 stupni.
Úkol č. 3: Přijet včas na berlínské letiště. Kafe a meruňková taštička v drážďanské nádražní hale nás sice dlouho nezdrží, ale Honzu zdrží jakýsi pracovní telefonát, takže k našemu dalšímu Flixbusu, tentokrát směrem na Berlín, přicházíme, když už se nakládá. Řidiči navíc nějak trvá, než všechny ty pasažéry podle rezervací překontroluje, navíc cestou staví na nějaké další zastávce na předměstí, takže ještě než vyjedeme z města, máme mírné zpoždění - a náš přepokládaný příjezd na letiště se nakonec opozdí o celých 12 minut. To možná nevypadá jako velký průšvih, ale do odletu našeho letadla tím zbývá rovných 78 minut. Do uzavření brány dokonce jen 48. A my máme před sebou…
…úkol č. 4: Protlačit do letadla všechna naše zavazadla. Tohle je ve skutečnosti nejtěžší úkol celého dne a má několik dílčích částí. a) Taška, kterou jsme společně sbalili a kterou chceme nacheckovat do zavazadlového prostoru letadla, má totiž 15,4 kg, což je o celých 40 deka víc, než kolik aerolinky Ryanair povolují. b) Naše příruční batůžky by se měly vejít do velikosti 50 x 40 x 20 cm - a oba je diskvalifikuje ta dvaceticentimentrová šířka, protože jsou prostě moc tlusté. c) V jednom z nich jsou dvě plovací vestičky, které si bereme na jachtu, a každá z nich je vybavena cartridgí stlačeného oxidu uhličitého. Takže popořadě. Velká taška se dostává do zavazadlového prostoru bez komplikací - slečna na přepážkou jí naváží dokonce jen 15,2 kg, nad čímž mávne rukou. Honza slečnu ještě radši předem informuje o samonafukovacích vestičkách v příručním batůžku. To jí je ale úplně jedno. Přesouváme se do fronty k bezpečnostní kontrole. Velikost našich příručních batohů nikde nekontrolují, takže i další dílčí úkol se zdá být odškrtnutý. Větší starosti nám teď dělá, že se fronta moc nehýbá. A naši bránu zavírají za 20 minut. Tou dobou už letištní personál začne pasažéry na Tenerife cíleně vyvolávat a přesouvat blíž k bezpečnostním rámům, aby odlet stihli. Konečně se tedy dostáváme k rentgenu a poctivě předem hlásíme, že v příručním zavazadle máme dvě samonafukovací plovací vesty. Honza přikládá i vytištěné nařízení Evropské unie, že přeprava vestiček v prostorech letadel je výslovně povolena. Ženská u security strne. Zatímco projdou rentgenem naše notebooky, klíče, peněženky, mobily, bundy, mikiny, pohorky a nakonec i my, batoh s vestami je odložen stranou, sekuriťačka vybalí vestičky, rozloží je, aby našla oxidouhličité cartridge, a s nimi obchází všechny kolegy v širokém okolí, aby zjistila, co má, proboha, s tímhle dělat. Skládáme zpátky do batohů zrentgenované věci, oblékáme se, obouváme a čas běží. Když dostaneme vesty konečně zpět s tím, že jsou opravdu povolené, zbývají do zavření brány 3 minuty. Naše letadlo odlétá od brány 61 - a my jsme teď u patnáctky. Sprintujeme tedy s batohy na zadách a plovacími vestami v ruce berlínským letištěm, když rozhlasem slyšíme, že naše letadlo za 10 minut odlétá a všichni pasažéři se mají urychleně dostavit. Proklínám německou bezpečnostní konstrolu, snažím se ji omlouvat tím, že oxidouhličité cartridge skutečně vypadají na rentgenu přesně jako minometné náboje, a běžím dál. Když nakonec upocení dobíháme k bráně, čeká u ní ještě hodná fronta, do které se zařazujeme - a rozhodně nejsme poslední. Další čekání u na letištní ploše, další na schodech do letadla… Opravdu jsme tak spěchat nemuseli. Když si ale konečně sedneme do Boeingu, ufff - docela si oddychneme.
Úkol č. 5: Najít autobus z letiště do Santa Cruz. Pět a půl hodiny letu uteklo - no, jako voda moc ne, protože v sousední řadě se nám o zvukovou kulisu staraly dvě malé děti (a mám podezření, že dědeček je ještě ze zábavy pošťuchoval, aby řvaly víc). Ale nakonec se úspěšně vyloďujeme - s mraky Poláků a Němců - na jižním tenerifském letišti. Vyzvedáváme tašku a míříme k zastávkám meziměstských autobusů. Do Santa Cruz jezdí linka 111, to víme, ale ta jezdí i na druhou stranu, do Los Cristianos. Najít autobus tím správným směrm nakonec není zas tak těžké, problém vyrobí až řidič, který (v autobusu z mezinárodního letiště!) odmítá mluvit jinak než španělsky a nechce přijmout moji padesátieurovku. Drobnější bankovky Honza ani já nemáme, řidič ale jen vrtí hlavou a rukou nás vykazuje ven z autobusu. Zaplaťpánbůh za milou mladou Španělku, která už v sutobuse sedí, a když vidí naše nesnáze, s plachým dotazem “Lady need change?” mi podává za moji padesátieurovku 50 EUR v drobných. Bez ní bychom asi na zastávce u letiště seděli doteď. Řidič sbalí dvacku a nevrle pokyne, že si tedy můžeme jít sednout. Tiše doufám, že jsme si dnes vybrali jediného blba na celé Tenerife. Náladu nám ale zvedá autobusový teploměr, který ukazuje, že se uvnitř klimatizuje na 22 stupňů, protože venku je pětadvacet. Je osm hodin večer místního času. Píšeme SMSku Danielovi, od kterého si na následjících 10 dní pronajímáme v Santa Cruz apartmán, že jsme na cestě do města a jestli nás může přijet na nádraží vyzvednout. Odepisuje, že se zdržel, ale že nás vyzvedne jeho manžel Eduardo. Mno, jsme zvědaví…
Úkol č. 6: Prověřit, jestli je výhled z apartmánu fakt tak úžasný, jak to na fotkách vypadalo. Na autobusáku chvíli bloudíme, než najdeme východ C, kde na nás Eduardo čeká. Naloží nás do svého modrého Fiátku 500 a už vyrážíme nočními ulicemi k našemu bydlení. Eduardo nám ukazuje, kam jít nakoupit, kam zajít pro pečivo, jak se v bytě připojit k wifi, kde najdeme v ledničce chlazené pivo - v přesně v tenhle moment se s ním Honza srdečně, ale důsledně rozloučí, vypoklonkuje ho ze dveří a vrhne se na ledničku. Kromě piva je tam pro nás připravený i salát se španělskou šunkou. Po čtrnácti hodinách strávených v různých dopravních prostředcích a vysušení letadlovou klimatizací si přesně tohle zasloužíme. Jo, a ten výhled? Sice je tam tma jako v pytli, ale vypadá to velmi, velmi slibně.
|
|
RSS