Anaga
|
|
Hedvika, 7. 2. 2020
Když jsme v týdnu debatovali nad plánem na víkend, zvažovali jsme nejdřív nějakou túru pod sopkou v národním parku Teide, ale po zkušenosti s mandloňovou procházkou, kdy jsme celý den šlapali v sopečném tufu, jsme se nakonec přiklonili k národnímu parku Anaga, takto nejmokřejšímu cípu ostrova Tenerife (což jsme si před dvěma lety na vlastní kůži vyzkoušeli).
Doprava do Anagy není úplně jednoduchá. K bráně parku v Cruz del Carmen jezdí autobusy z La Laguna, a to hned několik linek, ale tahle nejezdí o víkendu, jiná zase ve všední den, některá nezastavuje na zastávce, kam my chceme, takže když jsme to všechno sečetli a podtrhli, zjistili jsme, že během dne máme asi tak deset možností dostat se do Cruz del Carmen, a prvních šest je pryč, ještě než se rozední. To tedy platí pro všední dny, o víkendu četnost autobusových spojů klesá asi na polovinu. A tak padlo jasné rozhodnutí: pokud se chceme do Anagy podívat hromadnou dopravou, musí to být v pátek.
Dnes tedy ráno namísto do kanceláře míříme na autobusové nádraží. Nemáme úplně šťastně rozdané karty, Honza na včerejší večerní procházce trochu nastydl a mně zase včerejší pizza k večeři kapku rozbláznila žlučník, venku se navíc nad mořem začínají nějak honit mraky, ale plán je jednou jasný, takže bereme pohorky, trekové hole, svačinu a vyrážíme. Na našem autobusáku v Puertu máme vyhlédnutý autobus v 9:10, který by nás měl v La Laguně vyložit kolem desáté, což klapne báječně. Bohužel, na autobusovém nádraží v La Laguně nemají tak hezké jízdní řády na každém stanovišti, jako to máme my tady v Puertu, takže nám dá trochu hledání, než vypátráme ten správný odjezdový ostrůvek. Dobrou nápovědou jsou ale seniorské německé páry, vybavené podobně jako my pohorkami a trekovými holemi, takže se mezi ně přimotáme a v 10:35 už se nakládáme do autobusu, který nás po jedenácté vyloží v národním parku Anaga.
Ještě než začneme cokoli podnikat, jdeme se podívat na protilehlou zastávku, ze které chceme po skončení túry odjíždět. Víme, že autobusy tu nejezdí nejčastěji, tak ať máme aspoň rámcovou představu, kdy nějaký pojede. Trek, který máme před sebou, má přes 10 kilometrů a asi 500 m převýšení, spoj ve 14:25 je pro nás tedy nepoužitelný, nestihneme ho. Budeme svoji snahu cílit na 15:14, a pak je tam ještě záložní nouzák o půl páté - ten bychom měli stihnout v každém případě.
Nejdřív vykoukneme u parkoviště na vyhlídku (mirador, jak říkají Španělé) směrem Pico del Teide. Vlastně většina zdejších miradorů směřuje k Teide, protože ten skoro čtyřtisícový kopec se prostě nedá odnikud přehlédnout. Pak už se ale vypravíme na vybranou túru do vesničky Chinamada a pak zase zpátky, ale trochu jinou cestou. Túra je vlastně taková převrácená, protože na začátku, u autobusové zastávky, jsme nejvýš, do Chinamady budeme celou dobu klesat a potom budeme muset zase vylézt zpátky na kopec k autobusu. Trochu podobně to fungovalo na Réunionu a vlastně i charakter zdejší krajiny nám tenhle indoocenánský ostrov trochu připomíná.
Příjemnou změnou proti jihu Tenerife každopádně je, že nešlapeme v tufových kamíncích, ale na poctivé udusané hlíně. Začátek treku nás navíc vede solidním lesem s mechem a lišejníky - i když ty stromy jsou přece jen trošku jiné, než jsme zvyklí u nás, protože většina z nich jsou vavříny. Honza sice kapku remcá, že by to mezi stromy chtělo nějakou tu řeku, zurčení vody po kamenech a tak, ale člověk zas nemůže mít všechno, že jo. Zaplaťpánbůh za les. Když se z lesa vymotáme, nabírá vegetace víc suchomilný charakter, ale pořád jdeme v zeleni - nejnápadnější jsou v ní kytky, co vypadají jak pampelišky po jaderném ozáření, protože mají na výšku tak tři čtvrtě metru - a hlavně se nám nabízejí úžasné výhledy.
Je třeba přiznat, že pokud jsme ráno zahlédli mraky, mlhu a kouřmo, nejspíš to všechno zůstalo v okolí Pico del Teide. Tady v Anaze pálí sluníčko, seč může, sundaváme nejdřív mikiny a pak i dlouhé nohavice a užíváme si, co všechno je vidět všude kolem. Nejdřív koukáme na maják Punta del Hidalgo. Tahle 50 metrů vysoká bílá věž trochu připomíná Slonovinovou věž z Nekonečného příběhu, ale nestojí uprostřed Říše Fantazie, nýbrž na mořském pobřeží, kde jí u paty šplouchají bílé mořské vlny na černých skaliscích (teda, aspoň z té dálky nějakých pěti, sedmi kilometrů tak soudíme). Pak se cesta stočí, maják se ztratí a díváme se na zubatý hřbet pohoří Anaga, jak se tu v ostrých špicích, tu v oblých hrbech svažuje do modrého moře. Jó, pěkné to tady mají.
Ve vesničce Chinamada kromě pár chalup není vlastně nic, takže ji bereme jen jako otočný bod, vybalíme svačinové housky a zamíříme zpět směrem ke Cruz del Carmen. Zpáteční cesta nás vede po silnici a záhy se dostaneme do větší civilizace, do vesnice Carboneras. Z její historické slávy v pálení dřevěného uhlí už dnes nic nezbylo, ale zato mají hospodu - a nad tou zaváháme. Německý pár, co sedí na zahrádce, nás soustředěne pozoruje, i když z naší diskuse nemůže rozumět ani slovo. My zatím porovnáváme mapu (jsme asi ve dvou třetinách cesty, do cíle máme necelé čtyři kilometry), hodinky (je kolem čtvrt na dvě) a jízdní řád (autobus v 15:14 odjíždí z Cruz del Carmen skoro za dvě hodiny). Rozhodnutí je tedy jasné, stihneme pivo. A jakmile shodíme batůžky a zamíříme k výčepu, Němci nám dají zdviženými palci jasně najevo, že naši volbu zcela podporují. Honza stihne obvyklý světlý ležák a já s hospodskou španělsky licituji, jestli by nebylo nějaké tmavé. Odněkud vytáhne lahvinku Black Coupage 1906 a - páni! - něco tak výborného jsme nepila už dlouho. Příjemně zahydrováni, s mírnou hladinkou a lepší náladou se tedy pouštíme do dalšího putování.
Závěrečná pasáž je vlastně ta nejkomplikovanější, protože na ní musíme nastoupat všechny ty výškové metry, které jsme cestou poztráceli. Výhledy jsou tentokrát obráceny do sousedního údolí, a na to, že má celá Anaga ušmudlaných 1000 m.n.m., vypadají vrcholy kopců skutečně dost divoce. Potom se znovu zanoříme do vavřínového lesa a pak už nás pěšina přivede až k autobusové zastávce. Do odjezdu autobusu nám zbývá ještě celých 20 minut.
Doprava zpátky klapne dokonce ještě o něco líp naž doprava tam, v La Laguně se trefíme skoro na chlup a jen asi po 10 minutách čekání můžeme nastoupit do spoje směr Puerto de la Cruz. A ještě před pátou večerní už trochu unaveně ťapeme pěší zónou směrem k domovu. Dnes už večer žádné další výpady, žádná další dobrodružství. Těšíme se na horkou sprchu a měkký gauč. Ostatně, čas od času si i na dovolené trochu toho volna zasloužíme.
RSS