Kafe s výhledem
|
|
Hedvika, 6. 2. 2020
Nedá se nic dělat, dneska se opět ještě během snídaně začneme věnovat práci. Honza si dá pauzu asi kolem desáté, kdy si vyrazí zaběhat (dneska se narozdíl od minule pouští směrem na východ), a já si pak udělám přestávku o jedenácté, abych nám do oběda stihla donést z obchodu něco k jídlu. Venku je ale tak hříšně hezky, že jakmile se přiblíží čtvrtá, tedy pražská pátá, a je celkem jisté, že už nás nikdo v kanceláři shánět nebude, vyrážíme na výlet.
Víme, že světlo bude přibližně do sedmé večerní, takže se nemůžeme pouštět do žádných větších akcí. Ani tak není náš plán úplně logisticky jednoduchý: zahrnuje přesun jedním autobusem do La Orotavy, a odtamtud pak druhým autobusem do vesničky La Puntilla, odkud potom půjdeme pěšky domů. Honzovi před odchodem ukazuji na webu mapu trasy, ale ten jen s úsměvem pokývá hlavou a ukáže mi trasu svého dnešního předpoledního joggingu. Jsou totožné skoro na chlup. Takže já týdny předem studuju turistické weby o Tenerife ve třech jazycích, pečlivě vybírám, které túry bychom si mohli projít a které by se daly šikovně zvládnout dokonce i večer po práci, a když už nějaký takový klenot najdu, Liška ho při běhání objeví jen tak náááhodou. Fajn. Naštěstí nerebeluje, souhlasí, že na procházku vyrazíme, i když už tam dneska jednou byl, a pro zpestření trasy aspoň přidáme do itineráře kavárnu Café Vista Paraíso, která se prý pyšní úžasnými výhledy.
Autobusové spojení nám navazuje, jako bychom byli v Německu, a ne ve Španělsku. V La Orotavě se jen vysypeme z jednoho autobusu a rovnou můžeme naskočit do druhého a za nějakou půlhodinku cesty už jsme u vyhlédnuté kavárny. Podnik je evidentně populární, na terase nad mořem si skoro nemáme kam sednout. Nakonec skončíme u stolku pod mapou kanárského souostroví, kde s Honzou vášnivě debatujeme, které Kanáry by ještě stály za návštěvu. Ty východní nás moc nelákají, ale ty západní, hmmm… Výhledy z terasy jsou skutečně úžasné, z výšky asi tří set metrů nad mořskou hladinou shlížíme přes banánové plantáže až dolů na pláž a k centru Puerto de la Cruz. Obsluha si ale výhledy nejspíš moc neužívá, protože obě slečny, které se mezi stolky plouží, vypadají, že by si ze všeho nejvíc přály být někde úplně jinde. Zkoušíme jejich barraquito a jablečný koláč, a tam musíme konstatovat spokojenost.
Po svačině už nám ale nezbývá nic jiného, než se pěšky vypravit k domovu. Z ulice s kavárnou by podle mapy měla ústit pěšinka, která sklesá nějakých dvě stě výškových metrů dolů k moři a pak už se napojí na pobřežní promenádu. Vstup do ní je ale zacpaný plastovou zábranou s tím, že na svahu došlo k sesuvu půdy. Chvíli smlouváme s mapou, kudy bychom mohli najít alternativní cestu domů, ale jiná možnost v podstatě neexistuje (snad jen vrátit se zpátky na autobus), takže zábranu o kousek odšoupneme odhodláni jít se aspoň podívat, v jakém stavu cestička vlastně je. V horní části jsou některé úseky opravdu sesunuté, dál se ale stav stezky trochu lepší, a i když klesá poměrně nesmlouvavě prudce dolů, zdá se, že takhle vypadat a klesat má. Honza navíc, s dovedností Vinnetoua, náčelníka Apačů, z prachu cesty vyčte, že tudy šel minimálně jeden dobře vypasený německý turista, ne dříve než před dvanácti hodinami. Takže se pustíme do sestupu. Hliněný povrch se postupem času mění na kamenitý, takže namísto na hlíně kloužeme spíš na hrudkách sopečného tufu, ale asi po čtvrt hodině už jsme na regulérní cestě mezi domy a čeká nás vlastně už jen traverz zpátky do Puerta.
Honza má pěšinu už od dopoledne prozkoumanou, takže se nenechá nachytat na žádné triky, jako je přelézání potrubí, stromový tunel nebo značky s lebčičkou a zkřízenými hnátky - prostě ví, že když už se tudy dnes jednou dostal, podruhé to půjde taky. Těžko říct, jak moc je tahle cesta oficiání, a rozhodně bych ji nedoporučila osobám se sníženou schopností pohybu. Na druhou stranu výhledy na černé pláže Bollulo a Rincón jsou skutečně magnificentní.
Ač se na mapě celá túrka zdála jako zvládnutelná tak za hodinu, ve skutečnosti nám cesta zpátky do města trvá hodiny skoro dvě a krokoměr ukáže nějakých osm kilometrů. V samotném Puertu má Honza ještě zálusk na malou zacházku přímo k moři, už dopoledne si tam totiž vyhlédnul přírodní koupaliště ve skalní prohlubni. Cestička k němu je ale zabarikádovaná závorou. Tedy, ne že bychom zrovna dnes, kdy jsme porušili asi tak deset zákazů vstupu, nezvládli porušit ten jedenáctý. Ale koupálko je přímo pod okny obřího hotelu a pravděpodobnost, že by na nás nějaký uvědomělý host někoho zavolal, se blíží sto procentům, takže Honza jen zamáčkne slzu - aspoň předběžně mu slíbím, že na skalnatá koupaliště v moři tady na Tenerife snad ještě narazíme - a pokračujeme v cestě domů.
Když nám zbývá posledních pár stovek metrů, shodneme se na to, že dnes nemáme chuť ani na další těstoviny, ani na další pečené fazole z konzervy, které by nás dnes doma čekaly, a zapadneme do jedné z pizzerií, která se nám postaví do cesty. Víno ani pivo není líp než průměrné, ale pizza je tenká a křupavá, takže jsme s volbou podniku nakonec celkem spokojení. A vlastně i s celým dnešním dnem, který se opět vyvedl v bledě modré. Jo, bude nám doma to sluníčko scházet.
RSS