Všechno je tu naopak

Ráno se probouzíme ve výšce skoro 2000 metrů společně se sluníčkem. To tady vstává kolem šesté ranní a uléhá kolem šesté večerní, takže se nepředře. Po ránu taky bývá nejstabilnější počasí, takže jsme si u spousty aktivit udělali na doporučení místních a knižního průvodce poznámku "vyrazit brzy". Měli jsem pocit, že dnes vstáváme dostatečně brzy, na začátek vybrané túry jsme přijeli v půl sedmé - což ovšem představovalo poslední volné místo na parkovišti. To ale neznamená, že se tam nějakých dvacet aut po nás ještě někam nevešlo.

Zatímco my jsme na hory zvyklí chodit zdola nahoru, tedy vylézt na vrchol, typická místní vysokohorská turistika se provozuje v takzvaných cirques, tedy starých propadlých kráterech. Silnice zpravidla vede na okraj kráteru, túrista pak sestupuje směrem dolů, úplně na dně se občerství v nějaké horské chatě a zase vystoupá nahoru zpět k autu. My jsme do začátku zvolili jednodušší variantu, tedy trek po okraji kráteru s (plánovaným) úžasným výhledem na samé dno dávno vyhaslé a dnes už zalesněné sopečné díry. Záhy se ovšem ukázalo, že sopečná díra je plná mlhy, a výhledy se tak smrskly na okolní keře a pěšinu před námi. Pevně jsme věřili, že počasí je rozmarné jen v opravdu časném ránu a v průběhu dopoledne aspoň kousek panoramatu odhalí, což se taky skutečně stalo. V tu chvíli skupinka Francouzů, jdoucích kolem nás, strhla z ramen fotoaparáty, začala zuřivě fotit a jeden z nich na nás mrkal se slovy: "To máme ale kliku, co?" Moc jsme nechápali, co blázní, ale během dvou minut se mlha nad kráterem zase zatáhla, Francouzi sbalili foťáky a ani je, ani kráter už jsme nikdy znovu nezahlédli.

Abychom si po náročně túře trochu odpočali, sklesali jsme s naším autíčkem zpět k moři, vyhlédli si příjemnou zlatavou pláž a rozplacatili se tam. A brzy jsme zjistili, že ani koupání v moři tu není tak docela normální. Korálový útes ve vzdálenosti nějaké stovky metrů od pobřeží vytváří u břehu mělkou lagunu, čili dno směrem od břehu chvíli klesá, ale potom začne zase stoupat, až je voda člověku tak po kolena. Má to hned dvě výhody: do laguny se nedostanou obrovské vlny, které se o korálový útes lámou, a navíc se v ní dá báječně šnorchlovat (Honza rejdil aspoň půlhodinu, takže pak další musel prospat).

K večeru jsme naplánovali přesun do civilizace, abychom si tentokrát našli nocleh ve skutečné posteli, dopřáli si teplo sprchu a třeba si i vyrazili do města na nějaký ten drink - je, sakra, dovolená, ne? Jenže v městečku St. Leu, kam jsme zamířili, nám v turistické informační kanceláři konečně prozradili důvod toho obrovského počtu turistů všude kolem: na Réunionu se totiž právě koná proslulý třídenní běžecký maratón na vzdálenost 113 kilometrů s celkovým převýšením 7000 m. No, není divu, že do se na takovou kratochvíli přihlásí celé tisíce zájemců, že? Sehnat tu ubytování asi bude dost složité, říkala slečna na informacích. Možná spíš někde za městem. Zkuste obvolat pár hostelů a uvidíte, poradila nám. Hmm... Zkusili jsme obvolat pět přímo ve městě, ale při pokusu o rezervaci ubytování na dnešní noc se provozovatelé vždycky smáli tak nahlas, že jsme toho nechali. Vylovili jsme kontakt na jeden penzion v blízké vesnici (no, blízké - nějakých 20 km, čili asi tři čtvrtě hodiny cesty do hor) a, světe div se, klaplo to! Třikrát jsem se do telefonu ptala, jestli opravdu můžeme přijet už dnes večer, a majitel mě opakovaně ujistil, že na nás čekají. Dorazili jsme tedy do penzionu, který noví majitelé právě rekonstruují, a když jsme s nimi večer u punče na terase s výhledem na moře konverzovali (en francais, bien sur), ptali jsme se, jak je možné, že mají na noc volno, když všude v okolí jsou noclehy vyprodané dlouho dopředu. Dozvěděli jsme se, že oni vlastně žádné nocležníky neberou, když teď dům přestavují - pouze výjimečně, když někdo potřebuje přespat přímo ten den, ho ubytují, aby dotyčný nemusel spát pod mostem. Fungují tak vlastně úplně naopak, než všechny ostatní hotely, hostely a ubytovny v okolí, což nám přišlo zatraceně vhod. Díky bohu za tyhle převrácené normy.

×