Jak ulovit pandu

Ráno vstáváme zavčasu a hned začerstva voláme (tedy Joan) do půjčovny, kde nám potvrzují radostnou novinu: v sobotu nám do telefonu nelhali, auto mají a čeká na nás. Naše plány na další dva týdny rázem začínají vypadat o mnoho radostněji.

Po snídani, během které žereme našim ochotným hostitelům, co jsme jim za uplynulé dva dny ještě sežrat a vypít nestačili, se loučíme se Stephanií a necháme se Joanem odvézt až k autopůjčovně (na náš zdvořilý dotaz, jestli nemusí v pondělí ráno do práce, odvětil, že před polednem nepracuje, protože není otrok. Pravda nicméně je, že práce se mu na ostrově shání dost těžko).

V půjčovně nás ještě čekaly běžné tanečky, které u Francouzů nepřekvapí: například můj řidičák systém vyhodnotil jako neplatný, protože jsem ho obdržel už v patnácti, což by se žádnému Francouzovi stát nemohlo. Pokoušeli jsme se vysvětlit paní v půjčovně fenomén padesátikubíkových motocyklů a jejich význam pro sociální status vesnických dorostenců, ale počítač byl neoblomný. Já tak byl odsunut na post řidiče č. 2 po Hedvice, která sice nikdy nepoznala kouzlo Babety vytočené do vysokých obrátek, ale zase díky tomu měla papíry podle všech francouzských regulí.

Stali jsme se tak na následujícich 13 dnů hrdými vlastníky bílého Fiatu Panda, malého autíčka se zcela nepatrným motorem, ale velikým srdcem; nicméně o tom později. Rozloučili jsme i s Joanem - budou nám tihle novopečení ostrované chybět; jejich srdečnost, jejich byt i jejich rum. Odnášíme si mnoho důležitých poznatků, francouzských slovíček a mouder do života ("Když začne z mešity volat muezzin," poučil nás Joan, "je ten nejlepší čas na panáka.")

Je ale třeba zamířit dobrodružství vstříc a tak opouštíme Saint-Denis a začínáme obkružovat ostrov proti směru hodinových ručiček. Cestou se zastavujeme ve městě Saint-Paul, kde je jedinou místní pamětihodností 300 let starý hrob nějakého piráta; bohužel, jak se ukazuje, stejně nudný jako město samotné. Hedvika tvrdí, že v cestopisné reportáži na Nově pan Bartoška říkal, že místní kreolové obětují na tomto hrobu kohouty a páchají vůdů magii. No, nevím; jediný kohout, kterého jsme poblíž našli my, byl na víně a za šest euro ho bylo dost pro nás pro oba. Asi kreolové přišli na to, že lepší šest éček za kohouta v hrsti, než vůdů na střeše. Ale zase když to říkal pan Bartoška...?

Dáváme pobřeží na čas vale a začínáme šplhat do kopců na kráter Mafat. Banánové plantáže za chvíli střídá cukrová třtina, pak nastupují borovice a po dvou hodinách tvrdého snažení a řazení raz-dva-raz-dva vyšplhá Panda do 1950 metrů nad mořem, kde je zima, kleč a lišejníky a kde hodláme dnes složit hlavu. Na konci cesty, kam se náš bílý ďábel vyšplhá víc silou vůle nežli svých čtyřech válců, se stáváme svědky neslavného konce jednoho citroena, kterého cesta zmohla natolik, že ho dolů potupně odváží vůz odtahové služby. Naše Panda se na to kouká a snaží se netvářit moc nafoukaně. Uvidíme, děvče, ještě nám budeš mít příležitost předvést, jak houževnatá je italská ocel.

Snáší se večer, my koukáme z hor do údolí na moře mraků zalitých zapadající sluncem a říkáme si, že to cestování občas přece jen stojí za to. Už jen kvůli tomu těšení se na zítřky...

×