Do divočiny!

Vzhledem k tomu, že jsme stále ještě nepojízdní (přičemž ještě stále doufáme, že zítřejší schůzka v půjčovně aut by mohla náš problém vyřešit), trávili jsme dnešní neděli v St. Denis. Naštěstí měli Stefanie a Yoann chuť si vyjet někam na výlet - na ostrov se nastěhovali teprve přede dvěma měsíci a ještě to tu moc neznají - a vzali nás do svého Peugeotka s sebou. Pár kilometrů od metropole jsou vodopády, nazvané poněkud plagiátorsky Niagara. Silnice nás dovedla přímo k místu samotnému, a protože nám bylo trapné jen se vyvalit z auta, udělat fotku a zase zalézt, prošli jsme se aspoň trochu po okolí. Tady jsme teprve pořádně přičichli k faktu, že jsme na tropickém ostrově - při procházce mezi bambusovým hájem a polem cukrové třtiny s výhledem na palmy (avokádo, mango, kokosy, banány...) se to prostě nedalo přehlédnout.

Ještě výrazněji nám dal Réunion nahlédnout do své tropické atmosféry při další procházce, o pár kilometrů dál, mezi tůněmi Bassin de la Paix a Bassin de la Mer. Řeka, která se tu dere docela hlubokým údolím, tady v čedičovém podloží vytváří jezírka propojená celou sadou větších i menších vodopádů. Ve skutečnosti je ale po většinu cca tříkilometrové cesty řeka jen slyšet, protože celé okolí je utopeno v hromadách zelené hmoty. Stromy propletené spoustou pnoucích kytek a vypodložené hustou vrstvou kapradí působí velmi džunglovitě a štěbetání ptactva (originálně červeného a žlutého) krásně dotváří výsledný dojem. Naštěstí jsme byli ujištěni, že žádní nebezpeční živočichové na ostrově nežijí - tedy kromě žraloků, ale ti zatím na souš nelezou. Jediným nebezpečným tvorem je jakýsi druh jedovaté stonožky, ale ta se lidí strašlivě bojí a vlastně ji ani nikdy nikdo neviděl.

U horní tůně, kam se řítí z výšky nějakých 15 metrů vodopád jako hrom, jsme strčili palec do vody a Honza rozhodl, že je ten pravý čas na koupání. Zkoušela jsem ho přesvědčit, že je daleko pravější čas na jídlo (bylo asi půl jedné), ale nepovolil. Vzduch měl tou dobou kolem pětadvaceti stupňů, voda odhadem sedmnáct, vítr bratru pět metrů za sekundu, ale ten vodopád, ten VODOPÁD!! Převlékli jsme se tedy do plavek a vyrazili do proudu. Po první půlminutě nám omrzly prsty na nohou, takže pak už to bylo celkem fajn. Kromě toho Honza objevil, že ZA vodopádem, kde se voda nehýbe, je mnohem tepleji. Horší to měli naši hostitelé, kteří na nás čekali na břehu a museli vysvětlovat naprosto konsternovaným přihlížejícím domorodcům, že opravdu nejsme uprchlí chovanci psychiatrické léčebny, jen turisté, kteří mají na prohlídku celého ostrova pouhé dva týdny a jednoduše nemohou čekat, až se udělá lepší počasí.

Když jsme se z vodopádového výletu vrátili zpět domů, vyrazili jsme znovu obejít hlavní město a najít v něm něco k velmi pozdnímu obědu. Tentokrát nám Réunion nastavil svoji francouzskou tvář - všude bylo zavřeno. V neděli ve dvě odpoledne byly zavřené obchody, supermarkety, kavárny, restaurace, zavřená byla pro jistotu i turistická informační kancelář, aby se tam nějaký odvážlivec náhodou nepřišel zeptat, kde že by tak mohlo být otevřeno. Naštěstí se u pláže konala jakási místní slavnost s živou hudbou, takže jsme nakonec skončili u jídelních stánků a završili výlet čerstvou vaflí s tekutou hořkou čokoládou (dva ubrousky na to nestačily a venku nám ještě schne vyprané oblečení). O moc šťastnéjší jsme nebyli ani při hledání podniku, kam pozvat Stefanii a Yoannem na večeři za to, že nám na celé dva dny umožnili složit u nich hlavy. Nebýt odhodlaných Indů, kteří nakonec mezi šestou a devátou svoji restauraci otvírají i v neděli, byli bychom nejspíš mřeli hlady.

Z francouzské stránky se tedy naše dovolenková destinace zatím moc nepředvedla (nepočítáme-li, že jsme dneska večer hodnou chvíli stávili sledováním zápasu v pétangue), ještě ale nelámeme hůl. Zítra prý všechny ty boulangerie, patisserie, café a glacieři otevřou - a pak to teprve řádně po francouzsku roztočíme (jen doufejme, že u toho budeme taky moct točit volantem)!

×