Jak jsme hledali, kam hlavu složit

Středa začíná dobře, snídaní na terase vily s výhledem na mořskou zátoku kilometr pod námi. Po modré obloze krouží paraglidisti (pozn: na Reunionu nejsou racci. Vůbec.) a naší největší starostí pro daný moment je, jestli si namazat toast pomerančovou nebo bańanovou marmeládou. Idylka.

Loučíme se (tedy Hedvika; neochota Francouzů mluvit jinak než francouzsky je pověstná a všudypřítomná) s majitelem vily, přejeme mu hodně štěstí do další fáze rekonstrukce jeho nově pořízeného sídla a sjíždíme k pobřeží.

Cesta podél moře příjemně ubíhá; cestou odlovíme pár keší, které se nám připletou do cesty, a kocháme se místními útesy, o které se rozbíjejí vlny Indického oceánu ve spektakulárních šplíchancích a gejzírech.

Naší další zastávkou je město Saint Louis, které je podle informací z průvodce tvořené převážně Indy a Hedvika si už začala brousit zuby na nějakou echt indickou restauraci.

Bohužel jsme nenarazili ani na Indy, ani na restauraci - jakoukoliv, indickou nebo jinou. Bereme zavděk stánkem s plastovými talíři a kuřetem s ústřičnou omáčkou, tedy pardon, to už došlo, tak to dosypeme tady kuřecím chop suey, toho máme ještě dost. Jak je asi zřejmé, Pohlreich to nebyl, ale hlad je hlad a navíc musíme spěchat do továrny na cukr.

Tam totiž od jedné začíná exkurze, při které člověka vcucnou do fabriky na zpracování cukrové třtiny. Moc vám o tom nepovím, to je potřeba zažít; celá mašinerie zpracování těch cukrových tyčí je docela složitá, pořád se při ní něco drtí a lisuje a vaří, při tom všem vzniká hrozný kravál a sladký smrad a jemný cukerný prach. Zase jsem si uvědomil, jak jsem rád, že jsem se ve škole pilně učil a nemusím se tak živit opravdovou prací, vezměte si ze mě příklad, milé děti.

Nicméně trocha faktů, aby se neřeklo, že tyhle texty nemají vzdělávací hodnotu: jedna třtina váží odhadem tak kilo; výtěžnost cukru je cca 11%, takže asi deset bylin na kilovku cukru. Na tunu cukru je potřeba asi osm hektarů třtiny a za hodinu fabrika těch tun vyrobí čtyřicet. Cukerná kampaň jede od poloviny července do poloviny prosince, přičemž výroba jede šest dní v týdnu dvanáct hodin denně. Když si to spočítáte, překvapí vás, že se na tenhle ostrov ještě něco jiného než třtina vůbec vejde.

Odjíždíme z továrny řádně vyslazení, doplníme Pandě nádrž a vyrážíme opět do hor utkat se s přírodou. Nejdřív se tedy utkáme s dopravní zácpou v Saint Louis (dvakrát, kvůli přehlédnuté odbočce) a pak už zase Panda úpí do kopců.

Počasí se kazí přesně dle předpovědi, takže nás na konci cesty už ani nepřekvapí typická reunionská vyhlídka "kotel mlhy s mrakovou zavářkou". Rezignujeme na krásy přírody, vybíráme místo na spaní a začínáme plánovat, co s námi bude během dalších pár dní. A narážíme opět na tvrdou zeď reality: všechny hotely, hostely, ubytovny, nocležny a pensiony jsou beznadějně plné - snad kvůli zítřejšímu ultramaratonu, snad jen proto, že Francouzi objevili Reunion jako dovolenkovou destinaci - nevím, faktem nicméně zůstává, že sehnat ubytování na následující dva dny stálo Hedviku 21 telefonátů a blíže nespecifikované množství nervů. Jako bonbonek byl 22. telefonát do nedaleké jezdecké školy, kde jsme si chtěli zítra ráno udělat vyjížďku - tam mají všechny koně obsazené až do neděle.

Kašleme na koně, jdeme spát a tiše doufáme, že všechny hotelové hosty a koňské jezdce do zítřka sežerou žraloci...

×