Když v ráji pršelo

Ráno jsme se rozhodli, že dáme ještě jednu šanci vyhlídce La Fenetre, ze které jsme včera viděli jenom mlhu. Situace sice nevypadala úplně růžově - v noci nás vzbudil jemný déšť, a i teď ráno byla obloha zatažená od obzoru k obzoru. Vyhlídka nás ale nakonec příjemně překvapila, vrcholky hor jsme sice v mracích neviděli, ale mohli jsme nahlédnout alespoň do vyhaslého kráteru Cilaos, kam se na nejbližší dny chystáme (když uz se nám tam v potu tváře podařilo sehnat ubytování, viz zápisky ze včerejška).

Jediným spojením celého kráteru se světem je horská silnice, na kterou jsme zamířili. Honza si zpočátku řízení docela užíval - na světě není moc míst, kde člověk může celou cestu legálně troubit před zatáčkou, aby se náhodou nesrazil s protijedoucím náklaďákem, úkladně skrytým za skálou. Třicetikilometrová cesta se ale natáhla na rovnou hodinu a po vystoupení jsem nejdřív musela řidiči rozuzlovat ruce.

Cilaos měl být zlatým hřebem celého našeho pobytu na Réunionu: jako jediné město má skutečný horký pramen, který v místních lázních hojně využívají, a je to také jediná lokalita na ostrově, kde se pěstuje a vyrábí víno. Abychom se dopátrali, jak to tu chodí, zamířili jsme nejdřív do turistické informační kanceláře. Na moji otázku, zda hovoří anglicky, odpověděla slečna za přepážkou "e lidl" a dál pokračovala suverénně francouzsky, považujíc můj dotaz zřejmě za čistě zdvořilostní. Vyrazili jsme z ní tedy aspoň mapu horských túr v okolí, plán místních pamětihodností a kontakt na horké lázně (že prý bude fajn, když si tam předem zavoláme, ale není třeba se bát, místa tam mají dost). Otázku po předpovědi počasí odbyla s tím, že prý se to strašně rychle mění, tak se s nimi přestali obtěžovat.

Relaxaci v lázni a vinném sklepě jsme odložili až na odpoledne a vyrazili na dvouapůlhodinovou procházku k vodopádům, abychom si odpolední odpočinek řádně zasloužili. Což o to, sestup kaňonem řeky až k vodě samotné i výhled na vodopád shora byly fajn, v průběhu procházky se ale padající mlha začala pomalu, ale jistě měnit v houstnoucí déšť a my jsme zpátky přišli řádně provlhlí. Tím snáze jsme pak propadli svodům šestitisícového velkoměsta.

Tím prvním byla místní restaurace s následujícím menu: pečené kuře na čočce, pečené vepřové na čočce, rybí karí na čočce, klobásky na čočce, uzené na čočce a kuřecí ragů s vanilkou. Asi není třeba poznamenávat, že čočka je tu velmi populární plodinou. Vyzkoušela jsem kuře s vanilkou (pro jistotu jsem k němu jako přílohu dostala misku fazolí, kdyby mi chyběla luštěnina) a Honza si troufnul do pečeného kuřete, které bylo skutečně celé zalité řídkou čočkou. Nejspíš to bude hrozně zdravé.

Pak jsme zamířili do vinárny. Na sopečném podloží jsme nečekali žádne zázraky - Nový Zéland nás poučil o mineralitě vína - nicméně tady jsme byli opravdu překvapeni. Mineralita se nekonala, bílé chutnalo spíš jako čerstvě vymačkaná šťáva z limetek dotažená trochou citrónu, růžové se vyznačovalo hlavně tóny nezralého růžového grapefruitu podepřeného kapkou dijonské hořčice a unikátní červené připomínalo lízání cihly trochu umazané od vápna. Nejspíš není divu, že si nikdo z naší asi desetičlenné skupiny s sebou žádnou láhev neodnesl.

Další naše cesta vedla do lázní, kde nám recepční s úsměvem oznámila, že termální vířivka je obsazená nejen na dnešek, ale i na celý zítřek až do večera. Rozhodli jsme se tedy rezervovat si namísto ní vanu s hydromasáží a chromoterapií pro dva, tam se ještě zítra odpoledne nějak vejdeme do rozvrhu. Snad tam k nám nepřidají nějakého ultramaratonce.

A vlhké odpoledne jsme zakončili v malé čajovně/kavárně, která má sice otevřeno každý den jen tři hodiny, ale mají v ní velký sporák a paní se dvěma pořadnými pánvemi, která tam celou dobu smaží čerstvé palačinky, takže to tam úžasně voní.

Teď tedy v jednom penzionu pod horami trávíme všechny ty snědené dobroty a přemýšlíme, kam vyrazíme své tělo potrápit zítra. Má být hezké počasí, což v kreolštině znamená "déšť bude jenom jemný, pokud se nerozprší".

×