Relax a la Reunion

Páteční ráno nás překvapilo svou naprostou bezmračností. Je půl šesté ráno, Hedvika ještě spí, takže se chápu příležitosti a nazouvám běžecké boty. Silnice se přede mnou ale záhy klopí do vražedného úhlu a ranní cval se rychle mění v ranní procházku - nejsem ještě úplně probuzený a cesta se pode mnou povážlivě houpe. Zahýbám na lesní pěšinu, ale tam to není o moc lepší. Pěšinka, kterou jsem si na mapě vytipoval, najednou někde nabrala 2 metrů převýšení a ke všemu je po včerejších deštích mokrá jako ďábel. Vzhledem k tomu, že si nehodlám dovolenou zkazit vymknutinou nebo nedejbože zlomeninou čehokoliv, udržuju i nadále vycházkové tempo a cestou se kochám fenomenálními výhledy na palisády dvouapůltisícových hor všude kolem, přiklopené blankytnou poklicí průzračného nebe a na městečko Cilaos a jeho domky rozsypané po kráteru jako kousky drobenky na dně velké dortové formy.

Vracím se zpátky - Hedvika už je vzhůru, sprchujeme se a snídáme ve společnosti majitele penzionu - příjemného chlapíka, jehož francouzština nicméně mému necvičenému uchu zní, jak kdyby bubeník bigbeatové skupiny Diazepam prokopnul basistovi zesilovač Grundig. I Hedvika má, zdá se, potíže s dekódováním jednotlivých brumlů, takže se spokojíme jen s identifikací snídaňových marmelád (fíky a něco, čemu tady říkají gujaví a po chuti to připomíná meruňky) a zbytek snídaně probíhá v nerušeném tichu.

Loučíme se a vyrážíme, dychtiví využít příjemného počasí, kterého se nám nadálo. Hedvičin žaludek, který jí posledních pár dní pobolíval, snad konečně dává pokoj, takže v rychlosti upravujeme plány a z původně plánované menší výpravy děláme výpravu trochu větší - cca 4.5 hodinový trek do sedla Col du Taibit, ze kterého je vidět do sousedního kráteru Mafat (viz úterní zápis - tam, jak byla skoro celou dobu mlha a nebylo nic vidět).

Cestou se ukazuje, že to možná nebylo nejlepší rozhodnutí - těch pár parkovacích míst u východiště cest je beznadějně nacpaných, na silnici stojí stánky a vůbec to tady vypadá jak na jarmarku. Ano, neomylně jsme si vybrali právě tu cestu, po které dnes běží vytrvalci/machři/cvoci (nehodící se vašemu světonázoru škrtněte) jednu z etap ultramaratónu Grand Raid. Všechno se zatím zdá být ve stadiu příprav a cesta samotná nevypadá, že by měla být uzavřená pro běžný provoz, takže se rychle strojíme a stoupáme vzhůru. A stoupáme. A stoupáme. A stoupáme. A dělají se mraky. A stoupáme. A mraky houstnou. A vcházíme do mraku. A není nic vidět. A jsme nahoře, jíme poslední zbytky salámu, dělíme se o musli tyčinku a je nám zima. Vyhlížíme ze sedla do kráteru Mafat, ale je v něm mlha a není nic vidět. Obracíme se, jdeme dolů a všude kolem je mlha. Po pár desítkách výškových metrů zase vycházíme z mraku a koukáme se do údolí na "náš" kráter Cilaos, kde je sluníčko, na obloze beránky a na loukách skotačí kravičky, ejsasa hopsasa. Stáčíme své tázavé pohledy nazpět - všude hezky, jen úplně na samotném sedle Col du Taibit, ze kterého jsme právě uprchli, sedí mrak a ostentativně dělá, že se ho celá záležitost netýká.

Proklínáme místní mikroklima a vracíme se dolů do tepla. Cestou míjíme několik prvních účastníků Grand Raidu - závodníci sice neběží (jsou to možná pošuci, ale ne blázni, a jedna z ultramaratonských pouček zní "když od kopce nevidím konec, nemá cenu běžet"), ale vypadá to, že výstup berou zatraceně vážně, pár jich už mají za sebou a bůhví kolik ještě před sebou. Brrr. Nezávidím jim ani na moment - my už se cele upínáme ke svačině, cukrárně s horkou čokoládou a lázním, které jsme si zamluvili na odpoledne.

Krátké vzdělávací lázňové intermezzo: Od naší první návštěvy Japonska před dávnými a dávnými časy se Hedvika zamilovala do lázní a kamkoliv po světě ji vítr zavane, je pro ní otázka cti vyzkoušet místní horké prameny a zařízení, která k nim náleží. Cachtali jsme se už ledaskde a stalo se nám při tom už ledacos - to by bylo na dlouhé vyprávění. Každopádně Reunion horké prameny má a jsou zrovna tady, v Cilaosu. Na chvíli se sice ztratily (cyklón ve dvaačtyřiátém), ale v sedmdesátých letech je místní zase našli a postavili u nich lázně. Konec vzdělávacího lázňového intermezza

Na domluvenou čtvrtou hodinu stepujeme před recepcí (lehce nervózní - měli jsme tam být už o čtvrt hodiny dřív, abychom se stihli převléci a připravit, ale zdržela nás jedna obzvláště vypečená palačinka), kde se nás ujme sestra, jejíž kreolština dává Hedvice zabrat. Co by se dělo, kdybychom francouzsky nemluvili vůbec, se zdráhám domýšlet, ale to už tak patří k místnímu koloritu - jak to dneska pěkně shrnul jeden horal: "Kdyby všichni na světě mluvili francouzsky tak pěkně, jako vy (Hedvika), bylo by nám lépe."

Naše obavy ohledně nedochvilnosti se ukazují být liché, neboť ještě dobrých dvacet minut čekáme na lehátkách, až se uvolní vana. Pak konečně přijde řada na nás, kreolka nás uvede do místnosti a na dvacet minut se spustí vířivě proudové chromatoterapeutické PEKLO.

Nádoba na první pohled vypadá jako obyčejná vířivka, ale když sestra nastaví budík na zdi (na kterém začne rudě odblikávat dvacet minut s takovou naléhavostí, že mám puzení hledat modrý nebo červený drátek k odpojení rozbušky), rozběhne se v podlaze vysokotlaké hydropudné čerpadlo s takovou razancí, že rozvibruje celou místnost. Konverzace vázne - z jedné strany vany na druhou není slyšet. Poznal jsem tovární provozy, kde byl menší randál, i když běžely všechny brusky najednou a dělníci nosili chrániče sluchu celou směnu. A pak začala chromatoterapie.

Obvykle to bývá zařízeno tak, že vodní hladinu zespodu jemně prosvěcují světla, která barevnými přechody navozují příjemnou uklidňující atmosféru. Ne tak v Therme Cilaos: tady mají barvy tři, které se střídají v přesně vteřinových intervalech: Červená. Zelená. Modrá. Něco jako když se porouchá semafor a policajti jezdí kolem křižovatky se zabnutou blikačkou, aby to vyšetřili. Nebo když ve Frutě Žiželice ráno signální maják oznamuje, že za chvíli pojedou okurky.

Nakonec jsem přišel na to, že když pevně sevřu víčka *a zároveň* protočím oči v sloup, podaří se mi léčebné účinky chromatoterapie téměř vytěsnit na okraj vnímání, a pokud navíc zanořím uši pod vodu, ztratí rachot čerpadla něco ze své razance a trochu připomíná brumlání pohonné jednotky traktoru Zetor 7260, což vzhledem k situaci působí téměř uklidňujícím dojmem.

Ale než tohle všechno stihnu zprocesovat, našich dvacet minut končí. Světla zhasínají. Čerpadlo utichá a nastává božské ticho, rušené jen jemnými tóny Panovy flétny. Koukáme s Hedvikou po sobě a když nám konečně dojde, že tuhle hudební produkci tu pravděpodobně provozovali celou dobu, co nám praskala sklovina na zubech a tekla krev z ušních bubínků, vybuchujeme hurónským smíchem.

Možná to přese všechno přece jen byl léčebný záměr: balíme se, převlékáme a odjíždíme do zamluveného penzionu a celou dobu se nám zdá, že svět je najednou tiché a mírumilovné místo. Podobně prý se cítili vojáci, kteří přežili dělostřeleckou ofenzívu v Ardenách. Takové věci člověka změní. Odteď, až bude zase někdo ze sousedů vrtat do panelu nebo dělníci začnou řezat asfalt na ulici, můžu si aspoň říct: Díky bohu, že to není vířivka v Cilaosu...

×