Divoký jih

Jednou z věcí, které na téhle dovolené opravdu postrádám, jsou slané snídaně. Taková míchaná vajíčka po ránu poskytnou člověku tu správnou energii na celé dopoledne. Místní se ale opakovaně uchylují ke stejnému refrénu: bageta, máslo, marmeláda. Honza je z této sladké kombinace dnes a denně nadšen. Dokonce si domorodce oblíbil natolik, že se zvolna učí jejich jazyk a průběžně je častuje svým "kví" a "bon-čůr", což mu vděčně oplácejí. Nutno ale přiznat, že dnešní ranní rajčatová marmeláda ho nerozechvěla ani zdaleka tolik jako ta včerejší, s celými kandovanými fíky.

Sotva jsem za sebou zametli drobky od bagety, rozloučili jsme se s oblastí Cilaos a zamířili za dalším dobrodružstvím k moři. První zastávkou bylo příbřežní město Saint-Pierre, kde jsme plánovali vlastně jen doplnit zásoby. Osud tomu ale chtěl, že v sobotu je v Saint-Pierre trh, a takovému lákadlu jsme prostě nemohli odolat. Musím říct, že naše farmářské trhy ještě mají co dohánět: na místě muselo být několik stovek stánků a nechyběly ani živé slepice, husy či králíci. Byli bychom se celkem jistě obešli bez obchodníků s rákosovými klobouky a dřevořezbami chameleonů, na druhou stranu jsme přivítali možnost ochutnat některé z kreolských specialit. Tedy, kreolských... Ona je ta zdejší kuchyně takovým mixem všeho možného. Smažené taštičky samosa, plněné různými slanými náplněmi, pocházejí nejspíš původně z Indie. Šťávy z čerstvého ovoce, celkem běžné a nikterak drahé v asijských zemích, se tu zatím moc neprosazují - na trhu jsme našli jediný stánek a za tři deci džusu z cukrové třtiny jsme dali tři eura (stejně jako za ten mrkvovo-ananasový). A masové grilované špízky z kousků vepřového byly nadnárodní, ale moc dobré.

Příjemně najedení jsme se z tržnice překulili rovnou na pláž, kde bylo přes poctivých devětadvacet stupňů přece jen kvůli větru docela chladno. Odvážně jsme se ale převlékli do plavek a vyrazili střídavě plavat a šnorchlovat. Na dně tu jsou opravdové korály, blízko břehu ale dost poničené a taky trochu nudně šedavé, největší zábava je tu tedy s rybičkama. Když jsme dostatečně naobdivovali podmořský život, jali jsme se převlékat z plavek zase zpátky. Pláž, zastrčená kus za městem, byla liduprázdná, tak jsem spíš ze zvyku poprosila Honzu, aby mě při převlékání trochu kryl tělem. Právě když jsme ale byla přesně v té fázi, kdy už jsem měla celé plavky sundané, ale suché věci jště v batohu, zjevil se kousek od nás domorodec na procházce - na což jsem Honzu taktně upozornila a požadala ho o zintenzivnění krytí. Honza nelenil, i s ručníkem ode mě dva kroky odstoupil a obloukem mě obešel na druhou stranu, aby měl Kreolec lepší výhled (už jsem jen čekala, kdy k tomu dodá "voilá"). Dost mě to překvapilo a zůstala jsem tam stát zcela konsternovaná a Kreolec na tom nebyl o moc líp - nejspíš prvně v životě viděl pravou slovanskou krásu bez závoje. Naštěstí to byl džetlas, takže jen polknul, cudně se otočil a zase odešel. Na můj tázavý pohled se mi od Honzy dostalo vysvětlení, že prý cizince čekal z druhé strany. No, kdo mu věří, ať tam běží.

Když jsme si tedy konečně dostatečně užili civilizace a pláže a vyrazili na slibovaný divoký jih, bylo už celkem pozdní odpoledne. Jih nazývají Réunioňané divokým, protože přes něj nevede dálnice, nýbrž jen docela obyčejná státovka - naše představa opuštěných útesů, kde budeme s mořem úplně sami, se tedy ukázala jako dost naivní.

Nejprve jsme se zastavili v Domě kurkumy, což byl docela obyčejný obchod, a to nejen s kurkumou (ta by asi náklady na provoz krámku nepokryla), ale i s marmeládami a sirupy. Pro návštěvníky tu dělají minidegustace, které nás sice k nákupu nepřiměly, ale zato jsme se od ostatních návštěvníků, a hlavně návštěvnic dozvěděly, čím která doma vylepšuje rum. To je tady takový tradiční úkol ženy, udržovat doma láhev s rumem vždycky plnou a správně ochucenou.

Silnicí po pobřeží jsme pak pokračovali až ke kostelíku Notre Dame de Lave, který je natolik zázračný, že se mu v roce 1977 vyhnul proud horké lávy - jednoduše se před kostelem rozdělil.

To už se nám ale pomalu začalo stmívat - sluníčko to tady balí už lehce po šesté večerní - a my začali hledat místo, kam bychom složili hlavu. Ukázalo se, že to na divokém jihu není vůbec jednoduché, protože je tu spousta lidí, a kde zrovna lidi nejsou, je zase spousta komárů, takže jsme až po setmění dorazili k lávovým útesům, ze kterých se dá přímo ze spacáku koukat na hvězdy a kde nás uspává šumění mořských vln. Tak dobrou noc.

P.S.: V jedenáct v noci nás z romantických snů probudil slejvák.

×