Na koni

Jak už Hedvika předeslala, naše nocování pod širým nebem spojené s pozorováním divných jižních souhvězdí přerušil déšť - žádný zvláštní problém nám to ale nepřineslo, jen jsme přešli na plán B a přesunuli se do blízkého zastřešeného altánku, kde bylo pod stolem sice poněkud těsno, ale zase útulno, a po vyřešení několika základních otázek týkajících se bezpečnosti ("Co to tam šustí? Co to tam stojí za chlapa? Kdo nám to chodí kolem auta!" - přičemž odpovědi v uvedeném pořadí jsou "kočka", "strom" a "nikdo") spíme sladce až do rána, které s sebou odneslo i dešťové mraky a počasí tak opět vypadá uspokojivě.

Na dnešek máme od půl jedenácté naplánovanou vyjížďku na koních, což nám dává tak akorát dost času na rychlý výlet na jednu vyhlídku pár kilometrů od pobřeží v horách. Výhledy jsou - jak už tomu tak bývá, když není mlha - úžasné a vzduch se pije jak víno. Údolí pod námi má dobrých 800 metrů hloubky, na jeho dně se krčí pár zanedbatelných baráčků (a dva vodopády, ke kterým vyrážíme odpoledne) a ve vzduchu krouží symbol Reunionu - bílý pták s dlouhým ocasem, kterého angličani zřejmě z nedostatku invence pojmenovali "white tropical long-tailed bird", tedy bílý tropický pták s dlouhým ocasem. Alespoň se to člověku neplete.

Na půl jedenáctou dorážíme na farmu, kde už na nás čekají koníci na projížďku. Ta moje se jmenuje Caroline a na výšku moc nenarostla, ale zase vypadá, že s ní bude rozumná řeč. Narozdíl od našich průvodců, kteří mluví - jak jinak - jenom francouzsky, přičemž registruji, že je to ten druh francouzštiny, se kterým se i Hedvika potýká dost těžko. Projížďka trvá asi hodinu a půl; snažím se v jejím průběhu poctivě zužitkovat všechny věci, které do mě vtloukali na kunratické jízdárně, ale jde to ztuha a hlavně při klusání mám pocit, že moje třísla, odvyklá těmhle prostocvikům, mi to ještě dají sežrat (jak se později ukázalo, nemýlil jsem se). Cestou si užíváme výhledů na moře, hory, políčka cukrové třtiny a palmy všude kolem. Sžíváme se rovněž s našimi komoni - nám to s Carolinou celkem klape, ale Hedvičin oř má - jak se zdá - poměrně jasno v tom, kdy se bude chodit a kdy se bude jíst a nehodlá o tom se svým jezdcem příliš diskutovat (tak alespoň usuzuji z tlumeného klení za svými zády a výkřiků "Ne! Nech to! Nežer to!", které se ozývají v pravidelných intervalech).

Ve zdraví se dostáváme zpátky na farmu, platíme, loučíme se a vyrážíme na vodopády. Už od samého ústí údolí nám ale začíná být jasné, že idylka osamělého koupání v řece je v neděli na Reunionu lehce mimo realitu; neděle je totiž piknikový den a jak nám říkala Stephanie na samotném začátku našeho pobytu: "Tady pikniky berou VELMI vážně."

V praxi to znamená, že údolí je zastavěné STOVKAMI aut, která parkují podél řeky na možných i nemožných místech dlouhé kilometry do vnitrozemí. Všude deky, piknikové košíky, skotačící ratolesti atd. atd. Pokračujeme proti proudu řeky s tím, že to jednou přece musí přestat; nicméně ani po patnácti kilometrech, kdy dojíždíme k druhým vodopádům, množství lidí a aut nijak zvlášť neřídne. Aby toho nebylo málo, tak na plácek, kde nakonec parkujeme, dojíždí místní zlatá mládež s jejich vytuněnými Pegueoty 206 a začne oblažovat okolí hudební produkcí ze svých nadupaných audiosystémů. Žánrově se jedná o kombinaci tradičních baptistických černošských spirituálů říznutých zdravým francouzským rapem; v paměti nám utkvěl zejména hlavní motiv "buda buda mba mba bum bam bááá!", který vypovídá o - no, přesně nevím, ale o něčem určitě vypovídá.

Otrávení a zhnusení bereme karimatky a šplháme po kamenech korytem řeky někam, kde nám dají všichni svatý pokoj. Po nemalém úsilí a šplhání nakonec dorážíme na zaslíbené místo: liduprázdnou oblázkovou plážičku u křišťálově průhledného jezera, sevřeného skalními útesy. Kolorit doplňuje pět vodopádů, které se hrnou z protější stěny z dvacetimetrové výšky. Sen. Ideál kazí jen vyhlídková terasa nahoře na skále, ze které na naši soukromou idylku pořád někdo čumí. Nenecháme se tím vyvést z míry, koupeme se (pod vodopádem!), sluníme se a vůbec si užíváme dovolenkovou idylu. Po půl hodině jsme dostatečně vyrelaxovaní a vracíme se zpátky k autu; cestou potkáváme další odvážlivce, které náš příklad inspiroval (nebo naše vyvalování natolik provokovalo), že se rozhodli k jezírku proniknout taky. Mizíme dřív, než sem dorazí nějaký kreolec s CD přehrávačem.

Večer se ubytováváme u couchsurfera Takumy, což je zajímavý človíček, který je na praxi v místní nemocnici a je - podle vlastních slov - "z půlky Japonec, z půlky Francouz a z půlky Španěl". Večer s ním vyrážíme do města, dáváme si koktejl a pivo v restauraci na pláži a vedeme zajímavé debaty o smíšených manželstvích, rodném jazyku a vícejazyčné výchově. Spát jdeme utahaní jako koťata - byl to dneska náročný den...

×