Několik regionálně kulturních šoků

V průběhu dnešního dne došlo k několika srážkám, z nichž ta nejtvrdší se odehrála hned ráno, kdy jsme, nic zlého netušíce, narazili na réunionskou poštu. Koupili jsme totiž brzy po příjezdu na ostrov ve stánku se suvenýry hrst pohledů a k nim celý balíček poštovních známek určených, dle slov prodavačky, pro pohlednice do celé Evropy. Jenže co čert nechtěl - známek bylo v balíčku deset a našich pohledů jedenáct, čili ten pro Moniku a Petra na nás zůstal smutně koukat neofrankovaný. Koupit tu známky není vůbec jednoduchá záležitost - běžné obchody, ani ty s pohledy, je většinou neprodávají - a tak jsme se rozhodli obrátit se na insituci nejpovolanější, totiž na poštu. Během pondělního rána tam bylo celkem rušno, takže jsem byla docela ráda, když se mě po chvíli ujala jedna starší úřednice, obcházejíc právě celou pobočku a stříkajíc do různých koutů sprej proti pachům. Zeptala se mě, co si budu přát, a když jsem se jí svěřila, že chci známku na pohled do Čech, přivedla mě k jedné přepážce a oznámila, že se mi tu bude věnovat támhleten úředník, jen co dořeší předchozího klienta. Vyčkávala jsem tedy. Úřednici to nicméně nedalo a po dalším vzteklém cáknutí na fíkus se ke mně vrátila a ptala se, jak je má zásilka veliká, zda ji mám s sebou ke zvážení, případně kolik tedy váží, jakou má hodnotu a další dotazy, kterým jsem moc nerozuměla. Důsledně jsem tedy zopakovala, že chci poslat do Čech pohlednici, že ji nepovažuji za nijak zvlášť tězkou ani drahou, že rozumím opravdu mizerně francouzsky, že snad celý proces nebude tak složitý a že to jistě společně nějak zvládneme - načež ženština s voňavým sprejem zase někam zmizela. U přepážky se objevila jiná, tentokrát výrazně mladší úřednice (pokud jsem si všimla správně, jejím úkolem bylo stát uprostřed pošty, usmívat se a zdravit příchozí - byla to evidentně specialistka, protože nikdo jiný na celé poště to za žádných okolností nedělal), a na základě naší odposlechnuté debaty mi s úsměvem řekla, že se velmi omlouvá za to zdržení a že se mi každou chvíli bude věnovat táhleten úředník, jen co dořeší předchozího klienta. Ten se k tomu ale neměl, klient se zřejmě ptal na poštovné do nějakého velmi zapeklitého francouzského regionu a debata se nijak neblížila ke konci, čili starší úřednice nakonec odhodlaně stříkla do éteru, vrhla se po tužce a zavrčela, že poštovné bude stát euro a sedm centů (na papír napsala 1,07), ale známky v takové hodnotě nejsou vydávány, čili zaplatím euro deset (napsala 1,10 a to zakroužkovala, nejspíš aby to pochopila i ta mentálně postižená cizinka z divné země, kde vůbec nemluví lidských jazykem). Pak dodala, že by bylo fajn, kdybych to měla přesně, protože pošta není od toho, aby lidem rozměňovala. Mám tedy za to, že tenhle pohled po takové intervenci nejspíš přinese adresátům nefalšovaný réunionský poštovní chameleon.

Druhý náročný kontakt s realitou se odehrál na pláži v Hermitage les Bains. Hermitage patří do oblasti, kam se jezdí rekreovat francouzská smetánka, a původně jsme se těmhle místům chtěli raději úplně vyhnnout. Ale Takuma, náš současný hostitel v Saint-Pierre, nám prozradil, že nejlepší šnorchlování z celého ostrova je právě tam, a pak už Honzu nemohla zadržet ani celá cisterna smetánky, i kdyby byla se šlehačkou a podmáslím dohromady. Rozhodli jsme se tedy pro dnešek vrhnout se do víru plážového života. Co se smetánky týče, ta má (prý, jak z doslechu víme) v těchhle přímořských oblastech podobu ramenatých chlápků v Mercedesech a hubených holek v bikinách. Hermitage les Bains ale leží na samém okraji tohoto plážového pásu a zdejší klientela jsou především dámy 70+. Mám podezření, že se na nich dobře živí nějaké kinezioterapeutické centrum, protože všechny tráví svůj den chozením v moři po pás ve vodě tam a zpátky. To znamená, že pár metrů od břehu je vyšlapaný pruh, zatímco za ním je téměř neporušená mořská fauna a flora. Kromě toho má mořská laguna až ke korálové bariéře hloubku zhruba metr, tedy dost na plavání, a akorát na to, aby se člověk mohl postavit, když už ho plavání či šnorchlování nebaví. Pozorovali jsme korály (jsou tu sice trochu bledší než na Taiwanu, ale pořád je to zážitek), jak rostou jeden přes druhý a vytvářejí střídavě solitérní keříky a stromečky a chvílemi zase celé zahrady, a taky jsem koukali na barevné rybičky, ježovky, sumýše... Zkrátka a dobře, při všem tom opakovaném máčení a sušení a máčení a sušení nás zdejší sluníčko, z jehož slaboučkých paprsků jsme si dělali legraci, spálilo tak, že budeme dneska moct spát jenom na břiše.

A do třetice kulturní střet: muzeum rumu. Jak se zpracovává cukrová třtina na cukr, to už jsme důsledně prozkoumali minulý týden. Tehdy jsme se dozvěděli, že melasa, tedy vlastně odpad při výrobě cukru, je dobrý základ pro rum. No a i cukrová třtina jako taková se k výrobě rumu dá použít, čehož místní hojně využívají. Jedna ze tří destilek na ostrově (ta nejmenší - produkce pouze 350 litrů za hodinu) se rozhodla vydělat trochu na zvědavosti turistů a ukázat jim, jak se ten rum vlastně dělá. Návštěva se skládá jednak z kratičké prohlídky destilky samotné (no, co tam taky je k prohlížení - drtička třtiny, nádrže na fermentaci a destilační přístroj, že?) a druhak z informačních tabulí a exponátů, které pěkně ilustrují nejen výrobu rumu, ale i návaznost celé rumové produkce na réunionskou ekonomiku a historii. Celé muzeum je kromě francouzštiny popsané i anglicky a dokonce si k němu lze zapůjčit anglicky mluveného audioprůvodce. V závěru pak návštěvníky čeká degustace, kde už je (zejména se zvětšujícím se množstvím ochutnaných vzorků) jakákoli komunikace nadbytečná, přesto i tady jsou barmani v angličtině aspoň přiměřeně zběhlí. Kromě klasického bílého třtinového rumu, jak ho známe my, se tu vyrábí i staré rumy, zrající v dubových sudech. Místní na ně ale moc neslyší. Jejich favoritem jsou punče (ve zcela jiném podání, než jsme zvyklí - jedná se o rumy naložené dlouhodobě s ovocem) a zejména tradiční rhum arrangé, tedy tzv. dotvořený rum. Ten se vyrábí macerací různých druhů koření, které v rumu zůstávají po několik měsíců. Réunioňané je příliš nekupují hotové, každá rodina tu má své vlastní ověřené recepty a obyčejný bílý rum pak vylepšuje dle vlastní fantazie. My si ale na ochutnání lahvinku vanilko-citrusového rumíčku koupili a uvidíme.

Jak tak sčítáme šrámy, které na nás dovolená zanechala (hromady štípanců od komárů z divokého jihu, natlučené, ehm, hýždě od včerejší projížďky na koních, kolena okopaná od korálových útesů, spálená záda a stehna z dnešního šnorchlování, můj pokažený žaludek ze zdejších kari...), intenzivně přemýšlíme, kam se vrtneme dál, abychom si tam nepořídili nějakou další jizvu a ve zdraví se dožili konce pobytu. Znovu výlet do hor a riskovat deštivé počasí? Nebo raději k plážím a muset zůstat schovaní ve stínu? No, ještěže se u toho dumání dá ležet - na nic víc totiž už dneska nemáme sílu.

×