Rekonvalescence

Dneska toho nebude moc na psaní: pondělní povalování na pláži pod tropickým sluncem a nedělní jízda na koních si na nás vybraly krutou daň. Hedvika je spálená jak rak prakticky po celém těle, mně se rozležely namožené tříselné šlachy a chodím jak syfilitik v posledním stadiu choroby. Což se může zdát poměrně veselé, ale v praxi to znamená, že s bídou udělám pár kroků, při kterých trpím jak zvíře. Původně plánovaný výlet do Grand Bassin (sestup do údolí, vodopád atd.) tak musíme zrušit - ani jeden z nás dnes není žádného většího fyzického výkonu schopen. Před palčivým sluníčkem prcháme do hor, kde se celý den povalujeme ve stínu stromů, obklopeni horskými velikány. Zábavu nám obstarává toulavý pes, který kolem nás krouží a neví, jestli má být víc zvědavý, nebo vyděšený, banda piknikujících místních - hlaholivě hýkavý smích jednoho z účastníků by si mohl dělat čáku na pěkné umístění v celofrancouzské soutěži hýkavého smíchu - a občasný voják se samopalem a v plné polní, který se čas od času vynoří z údolí a (zřejmě dle své nátury) projde či proběhne kolem našeho ležení, aby se připojil ke svým soudruhům u vojenského náklaďáku, stojícího opodál.

Když se sluníčko překulí do odpoledne, překulíme se i my do předem zamluveného penzionu v blízké vesnici a pokračujeme v usilovné rekonvalescenci: zítra máme budík na půl pátou, chystáme se na zteč místní činné sopky. Teď jen doufat, že se mi ty nohy přes noc nějak zázračně uzdraví...

×