Z Mordoru do Roklinky

Dnešní den byl opravdu dlouhý. Včera nám totiž v turistické informační kanceláři v Bourg-Murat jedna tres sympa slečna řekla, že je jí moc líto, že jsme natrefili zrovna tak mizerné počasí, ale jestli prý chceme na naší túře na vrchol sopky něco vidět, je třeba vyrazit na trasu před půl sedmou. Inu, zvážili jsme, jestli nám sopka vůbec stojí za to, a pak nařídili budíka na 4:30. Ukázalo se, že to bylo zcela zbytečné, protože bourgmuratští kohouti vstávají před čtvrtou, čili déle se stejně spát nedalo. Sbalili jsme tedy svých pět švestek, nastartovali naše Pandítko a vyrazili s ním na 30 km dlouhou cestu po horské silnici, k úpatí sopky. Šotolinová pasáž v závěru nám sice dala docela zabrat, ale na začátku túry jsme i tak byli mezi prvními a ještě jsme dokonce stihli skromně posnídat, než jsme se vydali na pětihodinový pochod měsíční krajinou.

Sopka, která se jmenuje prostě Fournaise (výheň), ale místní ji často nazývají jednoduše Volcan, soptí s obdivuhodnou pravidelností každé tři nebo čtyři roky. Mírně si bočním kráterem upšoukla minulý rok, poslední pořádné soptění se ale konalo v roce 2007, kdy se láva valila až do moře. Sopka je pod trvalým dohledem seismologů a obyvatelé vesniček, kudy se zpravidla horké magma hrne, už jsou zvyklí na pokyn naskákat do evakuačních autobusů a někde v klidu počkat, až to přejde. Jestli po návratu ještě najdou své domečky, je samozřejmě věc jiná.

Vychladlému splazu lávy se ve francouzštině říká coulée (čti kulé) - asi podle toho, že to má láva během erupce pořádně nakulené. Cestou k vrcholu se prochází několika takovými coulée a na nich je vidět, jak rozličné podoby může láva mít. Chvíli jde člověk po skoro rovných, jen mírně zvlněných kamenných deskách, chvíli balancuje přes praskliny, jako by skákal z jedné ledové kry na druhou, a místy má láva podobu drobných drolivých kamínků, trochu jako kočičí stelivo (a, kočko, vůbec ti nezávidím, že v tom musíš šlapat denně). Pochod takovým terénem nebyla žádná zvláštní legrace, já se opakovaně sesouvala na zam s tím, že už v té škváře neudělám ani krok, a Honza mě opakovaně zvedal a volal: Pojďte, pane Frodo, já vás tady nenechám!! Zkrátka a dobře, když jsme po dvou a půl hodinách pochodu dorazili ke kráteru, svalili jsme se vysílení na jeho okraj a byli bychom tam nejspíš zůstali, i kdyby začala sopka soptit.

Dalších sto padesát minut zpáteční cesty nás dorazilo natolik, že jsme v autě nejmíň hodinu dlouze a pomalu svačili, abychom se zase dostali do formy. Naštěstí jsme na odpoledne měli naplánovanou akci čistě odpočinkovou, dalo by se říct až masňáckou: návštěvu sušárny vanilky. Můj dotaz, zda by se nenašel třeba nějaký doprovodný materiál v angličtině, slečnu u pokladny upřímně pobavil, ale slíbila mi, že upozorní průvodce, aby mluvil francouzsky pomalu a nahlas. Nakonec jsme se vlastně to důležité docela dobře dozvědeli. Do haly v Bras-Panon sváží svoji vanilkovou sklizeň asi 120 pěstitelů. Vanilka sama je tak blbá orchidej, že ji může opylit jen velmi speciální druh mušky, která skoro nikde nežije. Každý z pěstitelů tedy musí v období kvetení vanilek opakovaně obcházet svou plantážičku a všechny květy ručně opylovat, aby se po odkvětu utvořily lusky se semeny. Devět měsíců pak nechává vanilkové lusky dozrát. Sklizené je potom přiveze do sušárny, kde se spaří, nechávají (střídavě na slunci a pod střechou) schnout a opakovaně se ručně třídí. V sušárně stráví vanilka dalších devět měsíců. Teprve pak je připravena na prodej - a není tedy žádný div, že si za jeden jediný lusk přímo v sušárně prodejce naúčtuje jedno euro. Další peníze samozřejmě stojí balení a transport do obchodu, o vývozu za hranice nemluvě. Zdejší vanilka je každopádně proslulá právě dlouhým a pečlivým ručním zpracováním a ve světě je známá jako bourbonská. A například nad madagaskarskou, kterou já osobně považuji za nejvyšší třídu, si Réunioňané odplivávají, nebo aspoň znalecky ohrnují nos.

Zbývajícím úkolem, který nás dnes čekal, byl přesun do posledního (a nejvlhčího) ze všech cirques - do Cirques de Salazie. Tenhle vyhaslý kráter je ze všech tří na ostrově nejzelenější a má taky nejvíc vodopádů. Když jsme se, s botama ještě umazanýma od sopečného písku, začali autíčkem nořit do klikatých údolí plných stromových kapradin, banánovníků a bambusů a před námi se otevíraly nové a nové průhledy na další a další vodopády, připadalo nám, že jsme se museli propadnout hyperprostorem do nějaké jiné země - jen tachometr nás ubezpečoval, že jsme neujeli o nic víc než nějakých padesát kilometrů.

Zatímco Cirque de Mafate nás naučil kochat se výhledy do neprostupné mlhy, Cirque de Cilaos už nás proškolil i v tom, že šusťáková bunda je nezbytným vybavením horala. Tady, v Salazie, jsme se zatím dozvěděli, jak chutná zdejší specialita chouchou ( čti šušu - je to rostlina trochu podobná aloe) - žádný velký odvaz to teda není, ale vinu na tom nejspíš nese především fakt, že Kreolci trpí nezvladatelným pudem všechno obalit v těstíčku a usmažit. Jo, a druhá věc, kterou jsme tu velmi rychle poznali: Už víme, kde se tu berou ty spousty vodopádů - na střechu stanu, který jsme postavili v místním kempu, už druhou hodinu vytrvale prší.

×