...a zase zpátky

A je to tady - jdeme do finále. Dnešek je poslední opravdový den naší výpravy, a popravdě řečeno na celý den máme jen jediný bod programu: Dostat se do hotelu na letiště v Lyonu, odkud nám zítra ráno odlétá letadlo.

Protože jsme si páteční cestou z Briançonu našlápli, už nám toho nezbývá tolik, ale i přesto musíme nastupovat do vlaku už o desáté, pokud se chceme do odpoledne do Lyonu doharcovat. Hrneme tedy ještě jednou všechny propriety do batohů a ranním městem kráčíme na Gare, tedy na nádraží. Počasí už nám asi nechce komplikovat život, protože i přes původně hlášené přepršky hřeje sluníčko, i když je přece jen znát, že je to slunko podzimní a tu sílu už přeci jen nemá. A to jsme ještě před dvěmi týdny měli třicítky. Příroda je mocná a nezastavitelná.

První leg dnešní cesty zajišťuje lokálka TER, která sice zvnějšku vypadá docela hogo-fogo, jako takové malé TGV, ale - samotnému se mi nechce věřit, že to říkám - se od našich vlaků mají celkem co učit. Najmě zásuvka na 220V nefungovala nejen na našem místě, ale pokud jsme mohli soudit z rozmrzelých debat kolemsedících, nikde v celém vagóně. A na záchodě se čůrá dírou v podlaze rovnou na koleje; to už jsem u našich lepších vlaků taky docela dlouho neviděl. Přitom kdyby se to mělo brát podle ceny jízdného, měly by nás celou cestu masírovat polonahé hurisky vonnými oleji. Ale to je asi vyhrazené jen cestujícím v 1. třídě.

Lokálka s námi supí dobrých dvě a půl hodiny, během kterých se definitivně loučíme s kopci a vyjíždíme do povlovně zvlněné krajiny. Nakonec se přece jen dolopotíme do města Valence, kde nás čeká hodinová pauza a pak přestup na dospělé TGVčko, které zbylých 300km slupne jako malinu za hodinku a kousek.

A pak už se kruh definitivně uzavírá a my jsme zpátky na nádraží, které nás před dvěma týdny tak potrápilo při nákupu vlakových lístků. Nad kafem (pochopitelně nevalné kvality) u místního stánku ještě rekapitulujeme, co se nám za těch šestnáct dní všechno přihodilo. Dobré to bylo, shodujeme se oba.

Než dojíme a dopijeme, odbíjí třetí hodina, po které můžeme nastoupit na dnešní ubytování. Hotel se jmenuje Moxy, je přímo na letišti a drahý, až hanba (denní limit 180€ jsme kvůli němu a jízdenkám na vlak nechali daleko za námi) - pořád se ale jedná o to nejlevnější, co se dalo sehnat. Na recepci s díky odmítáme pozvání na snídani za dalších 15€ - to raději housku a vodu z kaluže.

Jinak to tu ale nemají špatné - hotel je, jak Hedvika někde vyčte, určen pro mladou dynamickou klientelu (tj. už dávno ne pro nás), díky čemuž jsou pokoje prostorné a moderní, wifi rychlá a v hotelové restauraci nejsou dvě židle stejné (chybí jen nábytek z palet z tropického dřeva). Další hromádka eur padne na večeři - sper to ďas, dneska už neušetříme - a zbytek večera ležíme na pokoji, pouštíme si na obrovské televizi legrační videa z Youtube a připravujeme se na zítřejší nástup do pracovního procesu. A samozřejmě na betonování plotových sloupků.

Tak, to bychom tedy měli. A kam příště?

×