Cesta tam

Co si budeme namlouvat, na pořádné dovolené jsme nebyli už pěkně dlouho. Když nepočítáme různé švindly v podobě dlouhých víkendů u našich sousedů v Rakousku, dovolenkovali jsme naposledy na Balkánu na podzim roku 2019 a naposledy seděli v letadle v únoru 2020, kdy ná - blahé paměti - Iberia zapomněla v Madridu. Možná to je důvod, proč dneska oba spíme mizerně. Honza se probudí o půl čtvrté, ale ještě se mu povede chvilku schrupnout, já jsem vzhůru od čtyř, a o tři čtvrtě na pět se definitivně vyhrabu z postele, protože vím, že na nás za chvíli bude čekat před vchodem Uber-Oleh. Objednali jsme ho trochu s předstihem, abychom byli na letišti tak dvě hodiny před odletem, ale Oleh dost šlape na plyn a po magistrále se řítí stočtyřicítkou, takže náš předstih ještě trochu zvětší. Když nás vyloží na letišti, check-in ještě není ani otevřený.

My jsme sice check-in zvládli už předem online, ale na letišti musíme ještě odevzdat batohy. Pražské letiště s velkou slávou před nedávnem otevřelo možnost samoobslužného check-inu zavazadel, tak to plánujeme vyzkoušet. Lejdy na informacích je ale nemilosrdná: ano, pražské letiště samoobslužný check-in zavazadel umožňuje, ale letecké společnost Volotea, od které máme letenky, nikoliv, takže stejně musíme do fronty k živé slečně. Ve frontě jsme v pořadí asi tak číslo pět a šest, takže odbavení jde hbitě, a dlouho nás nezdrží ani bezpečnostní kontrola. Pak už nás čeká je dlouhý přesun na bránu C15, kde trpělivě vyčkáváme - za otravného pískání jakéhosi alarmu, který upozorňuje, že... No, nevíme přesně na co vlastně, ale dělá to dost nahlas a dost vytrvale. Je vůbec možné, že letištní bezepečáci nepustí přes bezpečností rám ani šampon v moc velké láhvi, a u nástupní brány jim nevadí pískání alarmu dobrou čtvrthodinu, než ho nějaký specialista vypne?

Letadlo na nás čeká na ploše a vezeme se do něj natřískaným autobusem - posledním , který od letištní budovy odjíždí, takže boarding vlastně uzavíráme. Na takové davy lidí nejsme moc zvyklí. Navíc každou chvíli někdo pokašlává či posmrkává, a další dvě hodiny budeme s těmi davy naložení v jediné klimatizované trubce, takže je celkem vysoká pravděpodobnost, že si nějakou tu rýmičku do Francie přivezeme. Zatím to ale neřešíme, zatím řešíme, kam poskládat příruční batůžky - přihrádky nad našimi hlavami jsou tou dobou už dost plné - a jak se zabavit tu hodinu a dvacet minut, co kapitánovi zabere přesunout Airbus 319 z Ruzyně do Lyonu.

Přistáváme s předstihem, a sedíce hned v první řadě, jsme obratem ruky připraveni vystoupit a vyrazit pro velké batohy, které by na nás měly čekat na jezdicím pásu. Nemusíme spěchat příliš: vlak, kterým chceme z Lyonu odjet, odjíždí až za tři a půl hodiny. Na druhou stranu si na něj potřebujeme ještě obstarat lístky (a taky najít nádraží), takže zbytečně zdržovat se taky nechceme. U zavazadlového pásu tak postáváme jako jedni z prvních, a čekáme a čekáme... A čekáme. První várku zavazadel pás přiveze asi po půlhodině vyčkávání, a naše batohy mezi nimi nejsou. Průběžně kontroluji v aplikaci francouzských drah SNCF, jestli jsou lístky na náš vyhlédnutý vlakový spoj ještě k dispozici. Ano, ale kdybychom ho nestihli a chtěli jet tím příštím, tak to už nepůjde, ten už je vyprodaný. Moje nervozita se tak při pohledu na neustále prázdný zavazadlový pás poněkud stupňuje (a Honzovi to radši ani neříkám). Letištní útroby vyvrhnou dva naše bágly na pás až do dobré hodině trpělivého čekání. Uff! Bereme je a jdeme hledat to nádraží.

Nádraží na lyonském letišti je naštěstí k nepřehlédnutí. Jeho autorem je španělský architekt Santiago Calatrava a budova vypadá jako nějaký druhohorní živočich. Po nehodě. Všechny jeho budovy tak vypadají (viz Auditorium v Santa Cruz de Tenerife). Bohužel, budova je sice vizuálně zajímavá, ale uvnitř nepříliš funkční, vybavená jen pár sedačkami a výdejními automaty na jízdenky. Neexistuje tam jediné okénko, jediná přepážka s nějakým živým nádražákem, kterého by se člověk mohl na něco zeptat. Přistupujeme tedy k jízdenkovému automatu a pokusíme se vyhledání spojení a nákup lístků zařídit tam. Jsem docela ráda, že komunikace s monitorem se chápe Honza - přece jenom si s těmi pixely rozumí nějak líp. Mašinu přepne do angličtiny a už hledá, jak by se dalo dostat z lyonského letiště do městečka Die, kde máme dneska rezervované ubytování.

Stroj najde přesně to spojení, které jsem měla předem na internetu vyhlédnuté, tedy z Lyonu rychlovlakem TGV do Valence a odtamtud pak lokálkou do Die. Výběr tedy potvrzujeme, a automat začne Honzu zpovídat, jak se jmenuje, kdy se narodil, jaký má telefon, jakou mailovou adresu, jak se jmenuje jeho spolucestující... Skoro mě překvapuje, jak Honza na touchpadu trpělivě kliká, a konečně jsme ve finále! Stačí už jen přiložit kreditku, a jízdenkáč slibuje, že připravuje jízdenky. Vypadnou z něj dvě: jedna z Valance do Die pro Honzu a druhá z Valence do Die pro mě. Kde jsou, do háje, lístky na to TGVčko?? Ostatní lístky, slibuje automat na monitoru, vám posílám mailem. Oukej. Honza tedy v mobilu otevírá mail, kde je skutečně informační mail o tom, že si právě provedl nákup lístků na vlak, a má teď dvě možnosti, jak se k nim dostat: otevřít je v aplikaci SNCF (tu Honza nemá), nebo je stáhnout jako PDF přílohu v mailu. Jaké je naše překvapení, když ve stažené PDF příloze je jízdenka jenom jedna, ta Honzova. Prohlížíme mail shora dolů, scrollujeme PDFkem shora dolů, nic dalšího už nenajdeme. Zvažujeme, kde mohla během nákupu vzniknout chyba. Částka stržená z bankovního konta rozhodně odpovídá nákupu obou jízdenek. Nakonec vypátráme u vstupu na perón jednu jedinou železniční paní (i s kloboukem se železničním logem) a zoufale se na ni vrhneme s dotazem, co tedy máme dělat. Upozorní nás, že ona není žádný konduktér, ona jen ukazuje lidem, kam mají jít nastoupit, ale jak se tak dívá na naše papírové lístky, pokyvuje. "Vy jste zadali tu cestu najednou od začátku až do konce, že jo? Z Lyonu až do Die, že jo? No a tyhle papírové lístky máte na ten konec, z Valence do Die. Tak to dá rozum, že vám ten automat musel rezervovat taky ten začátek, z Lyonu do Valance." No, ale v mailu to není, ukazujeme paní. Taky prohlíží mail shora dolů, taky scrolluje PDFkem shora dolů, a taky nic dalšího už nevypátrá, Jenže její důvěra v jízdenkové automaty je neoblomná. "Prostě s tím dojdete do vlaku k průvodčímu a on už vás usadí. Ty lístky určitě máte koupené oba, jinak by vám automat nevytiskl ty navazující papírové." S tím se teda odporoučíme. Ale v hlavě nám zraje ještě jeden nápad: já aplikaci SNCF nainstalovanou mám. A ta by měla lístky zobrazit rovněž. Kdyby se podařilo Honzovu rezervaci dostat do mého telefonu... Nakonec stačí zadat u mě rezervační kód, který i Honza nadiktuje, a aplikace SNCF už sama vyhledá odpovídající nákup. A co myslíte? Jsou tam, oba dva. I s QR kódem. Ale mám dojem, že jsme za těch dvacet minut oba zestárli aspoň o rok. Mno, nějak nám ta výpočetní technika ten svět moc nezjednodušuje.

Situaci jsme vyřešili a do odjezdu vlaku zbývají pořád ještě skoro dvě hodiny, tak se uchýlíme do čekárny. Ta má oproti ostatním prostorům nádraží tu výhodu, že je vybavena elektrickými zásuvkami (o ty se ale tvrdě bojuje, protože ne všechny fungují, a počet těch funkčních je velmi omezený) a taky wifinou. Krátíme si tedy čas, jak to jde, až do doby, než mě SNCF aplikace upozorní, že náš vlak přijede za půl hodiny na nástupiště 3 a náš vagon 7 zastaví v sektoru D. A přesně to se taky stane. Naskakujeme tedy pro TGV a ubíráme se k našim rezervovaným sedadlům. Jaké je naše překvapení, když zjistíme, že tam už sedí dva Francouzi. Honza směrem ke mně prohodí: "Tak to bude na tobě." Ale naštěstí to není žádné složité vyjednávání. Jakmile zmíním, že místa jsou naše, jeden chlapík se sebere a už ho nikdy neuvidíme (evidentně věděl, že místo není jeho) a druhý zběsile listuje celým štůčkem vlakových jízdenek, až najde tu správnou, a na ní je napsáno 16, nikoli 17, takže si jen přesedne o řadu vedle. A my se můžeme stulit do polstrovaných sedadel a vyrazit napříč Francií.

Ve skutečností se nemůžeme rozsedět zas tak moc, protože ten asi stodvacetikilometrový úsek mezi Lyonem a Valence TGV urazí za 28 minut, takže vlastně vystupujeme skoro hned. Ve Valence máme na přestup něco přes půl hodiny, ale nádražní rozhlas hned hlásí, že náš přípoj přijede na stejnou kolej, na jaké právě jsme (a mně na to pro jistotu upozorní i aplikace TGV - sakra, ta je ale ukecaná?), takže jen vyčkáme na peróně a rovnou se netlačíme do lokálky. Tady se na místenky nehraje, takže místa hledáme náhodně, a máme dost co dělat, abychom vůbec nějaká vydrápli. Na téhle trase je to ale důležité, pojedeme skoro půl druhé hodiny, a to by bylo ve stoje na chodbě celkem nepříjemné. Naštěstí se usadíme a můžeme v klidu z okna pozorovat, jak se rovinatá krajina pozvolna zvedá. Zvedá se jak vláček, kterému dává občas stoupání docela zabrat, tak okolní kopce, mezi nimiž si v sevřeném údolí fičíme kupředu, Když se přiblížíme k naší destinaci Die, jsme ve výšce přes 400 metrů nad mořem a vrcholy kolem nás mají přes tisícovku. Jediné, co moc nekoresponduje s horskou scenérií, je fakt, že nejčastější hospodářskou plodinou kolem nás je víno.

Z nádraží to máme asi kiláček do apartmánu, který jsme si pronajali na dvě noci. Postup je standardní pro AirBnB: ve vstupním portálu najdeme uzamykatelnou schránku, kterou otevíráme domluveným kódem, a z ní na nás vypadnou klíče - a jsme uvnitř. A o půl páté večer můžeme konečně odložit batohy. Apartmánek je fakt maličký, zejména v kuchyni se nedá nejen otočit, ale v podstatě do ní ani pořádně vstoupit. Je ale v samém centru města. My se na první výpravu vydáváme do blízkého supermarketu. Cestou samozřejmě neodoláme pivu, zmrzlině a tak, ale hlavně jdeme pořídit něco k dnešní večeři a zítřejší snídani. To nás ale vyčerpá natolik (nebo že by se na to podílelo to dnešní časné ranní vstávání?), že si musíme dát chvíli podvečerního klidu, a pak hned večeři s právě nakoupenými místními řemeslnými pivy. To Honzu zase natolik povzbudí, že navrhne ještě trochu místního nočního života - čemuž se od srdce zasměju. Abych to vysvětlila, Die má podle posledního sčítání 4411 stálých obyvatel. To je něco jako Planá nad Lužnicí nebo Rožmitál pod Třemšínem. Ale za tu srandu to stojí - jdeme se tedy podívat do večerního města. A valíme bulvy. Jednak uprostřed starého města stojí raně gotická katedrála z 11 století. A je to docela macek. Čtyři metry tlusté městské opevnění podrobněji prozkoumáme až zítra, ale zdá se, že taky bude stát na vidění. No a druhak: na každém rohu je otevřená nějaké restaurace, kavárna nebo bar. Cestou slyšíme dechovku, indickou lidovou i americký popík, na který mládež trsá pod otevřeným nebem na náměstí Place Jules a o přestávkách vyjídá přistavený food truck. Nevím, jestli podobně vypadá páteční večer v Plané nad Lužnicí, ale jestli jo tak se tam okamžitě stěhuju.

My nakonec skončíme na sklence vína v kavárně Chez Annie. Annie nám nabídne červené od Rhony a místní bílé - to nás ale definitivně přesvědčí, že jakkoli krásně ty vinice na zdejších horských stráních vypadají, co se pití týče, bude nejspíš lepší držet se tu těch výborných řemeslných piv.

Nepočítáme-li tedy ty dnešní opakované zářezy do dovolenkového rozpočtu, můžeme prohlásit tenhle první, aklimatizační den za nadmíru úspěšný.

×