Den po francouzsku

Abych se přiznal, nebylo mi moc jasné, co vlastně máme na téhle dovolené za úkol nebo cíl. Ne že by to byla pro mě nová zkušenost, plánování dovolených nechávám zhusta na Hedvice (protože jí to baví; mě ne), ale přece jenom mívám aspoň rámcovou představu, kam se chystáme a co tam asi tak uvidíme. Taipei. Kuala Lumpur. Vancounver. Hirošimu. Prostě aspoň tak rámcově.

Letos jsem byl v mlhách daleko zásadnějším způsobem. Věděl jsem sice, že jsme špendlík zabodli do Francie (kombinace stavu celosvětové letecké dopravy, unavené z celosvětové pandemie, a stavu našich kont, unavených po dvouletém penězovodu do stavby domu, většímu rozmachu nepřála), měl jsem jaké si matné tušení, že se nám do cesty připletou jakési hory, ale tím moje znalosti končily. A podobně, jen v menším měřítku, jsem to měl s dnešním dnem, když jsem se probudil a vůbec nevěděl, co nás dneska čeká.

O nějakou tu jistotu jsem se ale přece jen mohl opřít: Protože jsem se vzbudil v šest ráno a protože se mi v noci podařilo na polici objevit rezervní peřinu, se kterou jsem dopřikryl Hedviku, byl jsem si celkem jistý, že se minimálně další dvě hodiny nebude dít nic. Měl jsem tedy spoustu času pofackovat něco v práci, potom taky vyzkoumat, jak se to má s ukrajinskou ofenzivou kolem Charkova a podobné nezbytnosti.

V osm hodin jsem se tedy přece jen odhodlal roztáhnout závěsy, pozdně letní sluníčko ozářilo Hedvice nos a já získal první informace o tom, co se vlastně dneska bude dít.

První na řadě bylo kafe a croissant u pekaře, co ho máme hnedle vedle. Na kafi bylo znát, že majitel je skutečně víc pekař než barista, ale svůj účel splnilo. Jako druhou v pořadí jsme měli v plánu návštěvu místního trhu. Ten se koná dvakrát týdně celý rok a Hedvika mírnila mé očekávání: Přece jen, co čekat za trh ve městě, kde žije sotva pět tisíc duší? Na internetu jsme sice četli něco o sto dvaceti prodejcích, ale na internetu se toho píše...

Když jsme ale dorazili na náměstí u katedrály, sedli jsme si - obrazně řečeno - na zadek, protože bylo celé plné stánků (120, jak se ukázalo, byl docela rozumný odhad) s nejrůznějšími věcmi - od sýrů přes řezníky až po skládací stoly a slaměné klobouky. Nevím, jak něco takového místní organizátoři dokázali dát dohromady, ale všechna čest, zvládají to na jedničku. Posbíráme cestou kolem tržnice pár drobností (bagetu, sýry, paštiku) a jdeme si sednout na zadek zcela prakticky - na nedalekých hradbách jsme už včera objevili místo s půvabným výhledem do krajiny, jak stvořené pro druhý díl naší snídaně.

Po téhle rozcvičce se hned vydáváme za dalším bodem dnešního programu: vycházce kolem historických hradeb. A když se v Die řekne "historických", tak to myslí sakra vážně, protože hradby tady postavili Římani někdy ve třetím století našeho letopočtu. Od té doby se samozřejmě všelijak upravovaly a zase chátraly, vylepšovaly a bouraly, ale dodnes poskytují docela působivou podívanou. Jsou jako samotné Die: na pohled trochu ošuntělé a sem tam pobořené, ale při bližším prozkoumání se člověk nestačí divit.

Celý výlet kolem hradeb má jen něco málo přes dva kilometry; cesta nás tak poměrně rychle dovede k blízké ledovcové řece. Zpoza ranní mlhy už přece jen začíná vykukovat sluníčko a třeba by to přece jen na nějaké to koupání mohlo být. V městě sice mají pěkné venkovní plovací bazény (nakukujem zvědavě přes zeď, když jdeme kolem), ale plavčíci jsou tam prý legendárně protivní, a tak si ušetříme nervy i peníze za vstupné - zvlášť když hned vedle teče tak krásná řeka.

Hned po omočení palce u levé nohy je mi ale jasné, že řeka je přinejmenším stejně ledová jako krásná (a dost možná ještě o něco ledovější), takže své koupací ambice omezím do výše kolen. I tak se mi kroutí prsty chladem a na lýtkách se mi začíná dělat jinovatka. Naštěstí to není nic, co by pár minut svižné chůze nedokázalo spravit.

Cestou zpátky se ještě jednou stavujeme na tržnici pro něco k obědu (k našemu překvapení už má čínský stánek, na který jsme měli od rána zacíleno, ve várnicích pomalu vytřeno a Hedvika horko-těžko vyškemrá poslední porci kuřete s kešu oříšky) a po krátkém posezení na koncertu smyčcového kvarteta, ke kterému jsme se náhodou přichomýtli (jak to tady ti lidi dělají, že se tu pořád něco děje?) se vracíme do našeho suterénního pokojíku na oběd.

Po pozdnějším obědě musí pochopitelně následovat poobědová pauza, a tak zatímco já dál přes twitter řídím ukrajinskou ofenzívu, Hedvika spokojeně oddychuje. Než se nadějeme, jsou čtyři odpoledne a máme nejvyšší čas vydat se za dalšími cíli dnešního dne: k místní továrně na zvláštní druh šampaňského (kterému se samozřejmě nesmí říkat šampaňské - místo toho jim říkají "Clairette" a "Cremant" - ale je to šampaňské) a pak ještě o kus dál k místnímu pivovaru.

U šampaňského jsme původně plánovali prohlídku z průvodcem, ale na recepci nás rychle vyvedli z omylu - dneska už by prohlídka šla jen ve fracouzštině, což bych si já zase až tak neužil, a zítřejší anglická prohlídka je až ve čtyři, a to my už tu nebudeme. Takže se spokojíme jen s ochutnávkou v místním "Bar à Bulles", Bublinkovém baru, kde nám šikovný barista představí bleskový průřez místní produkcí za velmi rozumnou cenu 0€. Já se během degustace spíš utvrzuji v přesvědčení, že šampaňské není nic pro mě, a když tak jedině půl na půl s pomerančovým džusem, ale alespoň malou dvoudeckovou lahvičku si v místním obchůdku kupujeme, abychom se necítili hloupě.

To v místním pivovaru La Manivelle, kde se chystáme dnešní program zakončit, máme už produkci obšlápnutou - shodou okolností jsme si včera k večeři dali dvě jejich lahvové třetinky. Rozhodneme se tedy v průzkumu pokračovat a zkoušíme další kousky z nabídky, a opět jsme nadmíru spokojení. K tomu si dáme ještě prkýnko se sýrem a nakrájenou sušenou klobáskou, protože je potřeba gastritidě ukázat, kdo je tady šéf. Zpátky se vracíme kouzelným podvečerem, kocháme se výhledy na kolemjsoucí vápencové skalní stěny a tak nějak si užíváme života. Je to skoro lepší, než betonovat plotové sloupky.

Ale to na kostele odbíjí sedmá a my musíme rychle domů - Hedvika si uvědomila, že se potřebuje trochu vyspat, a já mám pocit, že si Ukrajinci zase nějak nevědí s ofenzívou rady. A pak že si člověk na dovolené odpočine.

A co budeme dělat zítra?

Kdo ví...?

Já ne.

×