Do hor

Zrovna jsme si včera večer s Honzou notovali, jak je fajn, že nás opustily zdravotní problémy: Honzova gastridita dává pokoj už nějakou dobu (což klepu na dřevo - zejména u vědomí těch našich francouzských obžerství s klobáskami, sýry a croissanty), mně se celkem umoudřila kolena, namožená túrami v Alpách před třemi týdny. A pic kozu do vazu - ráno se budím s jedním okem úplně zalepeným, jako kdyby mi do něj Honza v noci byl dal pěstí, což rezolutně odmítá. A zrovna dneska bychom potřebovali být celkem v kondici, protože dneska jdeme do hor. 

Hlavním cílem dnešního dne je ve skutečnosti přesun z Die do města Gap, které je naší další destinací. První vlak do Gapu ale odjíždí v neděli z Die až v 15:58, takže jsme přesvědčili naši ubytovatelku, abychom v jejím dieském apartmánku mohli zůstat aspoň do tří, a rozhodli jsme se, že tenhle den strávíme chozením po okolních kopcích. A jako velmi přijatelnou na ten plánovaný třičtvrtěden jsme vybrali túru na vyhlídku Croix de Justin. 

Justýnův kříž je od nás vzdálen ušmudlaných 5 kilometrů, ale do výšky kolem 700 metrů - počítáme tedy, že výstup a sestup nám kolem 4 hodin mohou klidně zabrat. Ráno tedy nemarníme čas, vstáváme o sedmé, rychle snídáme a za bimbání zvonu z katedrály zamykáme dveře bytu o osmé ranní a vyšlapujeme směrem z města. Když skočí asfaltka a je třeba začít stoupat vychozenými cestičkami, svěřujeme se do rukou GPS navigace (moc nechápu, jak někdy mohli lidi vyrážet do hor bez ní). Honza jí věří natolik bezmezně, že překoná i ocelovou bránu a nato i elektrický ohradník, protože tudy je přece ta cesta v elektronických mapách jasně značená - a že tomu úplně neodpovídá realita, to je spíš problém té reality, map nikoliv. Naštěstí se skutečně po překonání úvodních překážek pohybujeme po pěkné lesní stezce, která celkem přiměřeně stoupá a čas od času nabízí zajímavé výhledy zpět do údolí Die. Cestou opět slyšíme bimbání, u kterého Honza soiuhlasně pokývá s tím, že je právě půl deváté. Zaposlouchám se a připadá mi 1) že ten zvuk je výrazně vyšší než znuk kostelního znovu a 2) že se k nám to cinkání blíží. (Vzpomenu si na památnou scénu Na samotě u lesa: Klekání se nemůže blížit, Kačenko...) Honza pro to ale má hbitě vysvětlení: Kostal udělal jenom ta první dvě bimbnutí, ta ostatní už dělá zatoulaná ovce se zvoncem na krku, která se chystá nás přepadnout, proto se to cinkání blíží, a my už musíme honem, honem stoupat nahoru, protože ovci bychom nepřeprali. U vrcholového kříže jsme krátce po půl desáté. 

Dáme si na posilněnou pár pochutin, co schováváme ještě ze včerejšího trhu, a pustíme se do sestupu. Ten je o poznání delší, protože volíme méně strmý - cestička jde vždycky po stráni skoro rovně, jen maličko dolů, asi tak půl kilometru, pak udělá čelem vzad a po stráni jde skoro rovně na druhou stranu, jen maličko dolů, zase tak půl kilometru, a tak pořád dokola. Na kolena je to super, ale vleče se to. Když konečně dorazíme do údolí, ocitneme se rovnou na mostě přes řeku Drome, a jakmile Honza vidí vodu, je k neudržení. Přestože včera už do Drome strčil obě nohy až po lýtka a málem mu umrzly. Dneska do toho jde skoro po hlavě, vleze tam až po krk, ale už volá, abych ho vyfotila rychle, že zas tak teplá ta voda není.

Když tedy máme za sebou povinné koupání, pokračujeme do města a vyhlížíme cestou nějakou sváču. Nakonec si na kafe a něco sladkého sedneme v první brasserii, která nám padne pod ruku, a není to zas tak dobrá volba. Vytoužené croissanty už jsou snědené, tak si necháme naservírovat čokoládový koláč, který vypadá jako upečené holé listové těsto, zvrchu polité čokoládovou hmotou. Jejich káva z mlékem pak je tak hořká, že spotřebuje celý pytlík cukru, aby byla aspoň přiměřeně poživatelná. A když nám pak servírka naúčtuje za celý tenhle propadák 18 euro, zhořkne nám ještě trochu víc. 

To už ale musíme pospíchat zpátky do našeho apartmánku, abychom ze sebe shodili propocená trička, nabalili znovu velké batohy, definitivně se rozloučili s Die a vyrazili směrem k nádraží. Tam jsme nakonec s asi půlhodinovým předstihem, v pokladně nikoho nenajdeme, jsme tedy nuceni opět vzít zavděk jízdenkovým automatem, jako předevčírem v Lyonu. Honza už ale kliká velmi zkušeně a automat je tentokrát o hodně vstřícnější, pečlivě nám vytiskne papírový lístek a ještě nás upozorní, že si ho máme v mašině vedle nechat rovnou orazítkovat, což taky uděláme. 

Jakmile jsme plně vybaveni, objeví se v pokladně mladík plný ochoty prodat nám lístek - tomu už ale jen zamáváme před nosem tím naším automatovým a míříme na peron. Pardon, volá pokladník, tam vás teď nepustím, až deset minut před příjezdem vlaku! Tak vida, přece jen nějakou službu pro nás zvládne vykonat - deset minut před příjezdem vlaku nám slavnostně odemkne dveře na nástupiště. 

Vlak není nijak zvlášt nacpaný a my si najdeme místa skoro hned za dveřmi. Hodinu a půl s námi elektrická lokomotiva supí horskou krajinou, vytáhne nás do výšky asi 750 metrů nad mořem, a tam už nás uvítá čtyřicetitisícový Gap. 

Apartmán, který máme rezervovaný, je od nádraží asi 15 minut cesty. Nám to trvá o fous déle, protože cestou na autobusovém nádraží ještě prověřujeme, jestli odtud skutečně budeme moct v úterý ráno odjet do naší další plánované zastávky. Zdá se, že jo. A pak už se v ulici s trhlým jménem Rue des 3 freres Dorche (ulice Tří bratrů Dorcheových), hned vedle věznice (možná proto bylo bydlení tak levné!), potkáváme s Tristanem, naším hostitelem. Uvede nás do bytečku, ukáže, kde co je - a je tu všechno co potřebujeme, včetně wifi připojení. Ještě Tristana oťukáváme, jestli by třeba nevěděl, kde by mohly být takhle v neděli večer otevřené v Gapu nějaké potraviny. Naše zásoby se totiž povážlivě tenčí. Jeho kroucení ale svědčí o tom, že najít něco otevřeného nebude vůbec snadné. Prý by se musel podívat na internet, říká - takže ho vysvobodíme s tím, že se radši podíváme sami, a rozloučíme se. 

Záhy zjišťujeme, že nejbližší otevřený obchod je odtud asi pětadvacet kilometrů, takže s nákupem nezbyde než počkat do zítřejšího rána. Abychom do té doby neumřeli hlady, hledáme aspoň otevřenou restauraci. S tou máme větší štěstí, Honza objeví na Google Mapách nějakou burgrárnu hned za rohem. Když k ní ale dorazíme, dočteme se na vstupních dveřích, že za normálních okolností sice o nedělích otevřená bývá, ale zrovna tenhle týden si provozovatelé vzali dovolenou. Skončíme tedy o pár kroků dál, v jakémsi francouzském něco-jako-McDonaldu - v neděli večer holt si člověk ne Francii nemůže moc vybírat. 

Pro spravení nálady se chceme ještě trochu projít po městě. Stmívá se tu o něco později než v Praze, vidět je možná do půl deváte, a teploty vydrží až do setmění jen mírně pod dvacítkou, tak by byl hřích to nevyužít. Gap má výrazně jiný flair než Die: město je nejen větší, s širšími ulicemi a více auty, ale taky výrazně mladší. I ta katedrála uprostřed města je vlastně jen historizující kopie ze začátku 20. století. No a při té historické exkurzi nám padne pod ruku ještě otevřená irská hospoda, kde ale netočí irská piva, nýbrž belgická. Což nám ovšem vůbec, ale vůbec nevadí.

×