Procházka kolem Gapu

Dnešek máme celý pro Gap. Nejdřív zařizujeme technikálie: Ráno nám namažu každému jen jeden krajíček chleba, protože je mi jasné, že jakmile narazíme na pekaře, nemineme ho jen tak. A taky že jo - jen pár kroků od našeho domu si dopřáváme mizernou kávu (s dobrou jsme se tady ve francouzských Alpách ještě nepotkali, a předběžné studium našich dalších plánovaných zastávek napovídá, že lepší to ani nebude) a vynikající croissant. Pak se otočíme v malém supermarketu, kde doplníme nutné zásoby na cestu, a vyrážíme na procházku.

Paradoxně neplánujeme zkoumat samotný Gap - to, co jsme chtěli vidět z historického centra, jsme si vlastně prošli už včera - ale míříme k oblíbenému výletnímu cíli místních: Domaine de Charance. Dalo nám celkem dost práce zjistit, oč se vlastně jedná. Název "Panství Charance" toho moc neprozrazuje. Tak tedy: na stráni asi 4 kilometry od města a 400 metrů nad ním byla už v 10. století vybudována pevnost, mockrát vypálená, opuštěná, renovovaná, přestavěná, takže zámeček, který na místě stojí teď, je ze století osmnáctého a s původní pevností nemá společného vůbec nic. V současné době je v majetku města, a to od roku 1973, a prohlášení o jeho zpřístupnění veřenosti není tak docela pravda, protože do zámku samotného se nesmí. Teda, z jedné mísntnosti je jakési navštěvnické centrum, kde si nejspíš můžete přečíst něco o historii, ale nikdo vám tam neudělá ani kafe (stejně by bylo mizerné), takže je to celkem o ničem. Zámek ale naštěstí není zas tak moc důležitý, hlavním trhákem celého areálu jsou obrovské zahrady, vlastně spíš park. Část je zpracovaná ve francouzském stylu, tedy jako úhledně zastřižené keře a různé kašničky a vodotrysky, včetně obří vyhlídkové terasy (pecka největší), další část pak má podobu anglického parku, tedy takového trochu ochočeného lesa s různými jezírky a tak. My si dopřejeme jednak výhled z terasy, kde před námi defilují horské vrcholy, které na východní straně atakují výšku tří tisíc metrů. A pak si u jezírka sedneme na malý piknik - je totiž akorát tak poledne.

Jenže výlet k Charence nám nemůže stačit. Tedy, mně by stačil, já bych asi přežila vrátit se rovnou do Gapu a strávit tam odpoledne poflakováním po zmrzlinárnách a koktejlárnách, ale ne tak Honza. Navíc jsem si ráno dobře všimla, jak si do batohu mezi sendviče tajně nacpal plavky, takže doufá v nějakou koupací eskapádu. Od Charence tedy pokračujeme na okruh kolem Torrent de Bonne. Kolem potoka Bonne vede značená turistická stezka, což je tady dost výjimečná záležitost. Gap pár svých značených cest v okolí má, a evidentně je to městská práce, protože jakmile se člověk posune mimo tenhle gapský mikroregion, jediné turistické značení, které se dá v přírodě najít, jsou dlouhaté turistické trasy Grandes Randonnées (GR), které vedou třeba z Asaska do Pyrenejí, a i ty jsou značené dost mizerně. Bohužel, značená cestička sice kolem potoka vede, za celou dobu ho ale zahlédneme jen jednou, a párkrát ho zaslechneme zurčet někde v hlubině, 50 metrů pod námi. Tentokrát to tedy bude bez koupacího zářezu. Procházíme lesem, který, ač se pohybujeme ve výšce kolem tisíce metrů, se velmi podobá jakémukoli našemu lesu. Listnaté stromy se střídají s těmi jehličnatými, a kdyby tu bylo trochu příznivější počasí, možná bychom mohli zkusit hledat houby. Teď to ale nejde: opakovaně míjíme cedule, upozorňující na nebezpečí požáru, potrubí, kterým dřív asi přitékaly pramínky z okolních strání, jsou smutně suchá, a koryta na shromažďování vody dokonce zasypaná uschlými listy. Je vidět, že Francie je letošním extrémně suchým létem postižená o hodně víc než Čechy. Sypeme se tedy dolů z kopců, až se nám za botama práší, a užíváme si aspoň výhledy na okolní rozeklané vrcholy.

Když jsme zpátky ve městě, uděláme ještě dvě zastávky: První na autobusovém nádraží, kde si chceme potvrdit zítřetší odjezd autobusu do Savine-le-Lac, kam míříme, a případně rovnou koupit lístky. Slečna za přepážkou nás ubezpečí, že autobus skutečně odjíždí v 8:05 ráno (další by pak jel až v jednu odpoledne, takže by bylo fajn ten ranní neprošvihnout) a lístky si máme koupit až přímo před odjezdem. Že by se autobus vyprodal, to prý vůbec není třeba se obávat. Ač s ní zahájím rozhovor francouzsky, záhy přepne do angličtiny, což mě vždycky přivede k zamyšlení, jestli je moje francouzština fakt tak strašlivá.

Uklidněni, že o spoj máme zítra postaráno, si dopřejeme ještě zastávku číslo dvě: na Esplanade de la Paix si u cukráře dáme dva kopečky zmrzliny, na úspěšné završení výletu. Domů se vracíme kolem čtvrté, tak akorát na krátký odpolední klid. Dneska můj krokoměr ukazuje ušmudlaných 16 kilometrů, na rozdíl od včerejších 19, ale nohy mě pobolívají i tak. Zítra, u jezera Lac de Serre-Poncon, chodím, přísahám, jedině po rovině, žádné kopce. Navíc máme mít podle předpovědí poslední den letního počasí, než začně ve středu pršet, takže budu rozhodně hlasovat za ty zmrzlinárny a koktejlárny.

A abychom to prázdninové poflakování už předem trochu natrénovali - nikdo přece nechce, aby nás to zítra úplně vyřídilo - začneme už dneska s malým nácvikem. Jdeme na večeři do burgrárny "Le Karaktere" hned do sousední ulice. Na rozdíl od fastfoodu, ve kterém jsme skončili včera večer, si tady s burgery docela vyhrají. Moje tradiční varianta se slaninou a sázeným vejcem je moc dobrá, ale Honzova pofrancouzštělá verze s kozím sýrem a oříšky je ještě o poznání zajímavější.

Burgrárna nám k tomu bohužel umí naservírovat jen Fantu z pixly, tak se po večeři jdeme kouknout ještě do jednoho podniku o pár kroků dál. Honzovi utkvěl už při návratu z naší dnešní procházky, na tabuli venku totiž reklamuje belgická piva. V recenzích na Google Mapách se pak ještě dozvídáme, že hlavním tahákem hospody jsou kvalitní rumy, a zejména ty aranžované (koncept aranžovaného rumu, tedy rumu naloženého s ovocem nebo kořením, jsme pochytili už před lety na Reunionu a moc se nám líbil), takže jdeme podnik prozkoumat blíž.

Začínáme  objednávkou dvou belgických piv, což barmana evidentně moc nerozněžní, práskne před nás dvě sklenice a zase zmizí. Ucucáváme tedy dobré pití, sedíme na zahrádce, je půl deváté večer, už se vlastně stmívá, ale venku se dá pořád sedět v tričku. Poslední závany léta, zdá se. Když jsme na dně, zvedne se Honza s tím, že rozhodně chce ten rum a že se na něj půjdeme podívat rovnou k baru. Okukujeme tam tedy nabídku napsanou rozechvělou rukou křídou na černé tabuli. Zajímavé kousky tady chlapík má, o tom není pochyb (třeba filipínský Don Papa), ale z Réunionu jen dva tradiční Isaultiery. Réunionské aranžované rumy nemáte? Zarostlá tvář chlapíka za barem ztuhne ještě o něco víc. Ne, to teda nemám. To už mě ale Honza tahá za rukáv. Hele, tady vedle je aranžovaných rumů celá tabule, je jich aspoň dvacet. Nakládám si je sám, paní, rozčiluje se barman. Všechno vlastní výroba. Těmahle rukama! Fajn, tak my si dáme. Doporučíte nám nějaký? (příchutí je na tabuli opravdu přehršel a některé z nich nedokážeme ani přeložit.) Chlapík mírně roztaje a nabídne, že nám nalije dva hodně různé, abychom porovnali. A vybere mirabelkový, prý z ovoce ze zahrady hned tady za hospodou - ten je dost suchý, takový aperitivní, a je v něm dokonce mirabelková dužina, takže se při nalévání táhne jako med. Jako druhý pak nalije rum s příchutí flambovaného banánu, po kterém hbitě skočí Honza - nápoj je slaďoučký, chutná trochu po banánu a trochu po karamelu a jeho největším problémem je, že se pije jako limča, ačkoli má přes 40 % alkoholu. Když barman vidí, jak nám chutná, je vidět, že už by byl ochoten si s námi povídat, jenže my už musíme zamířit zase domů. Autobus nám zítra jede o osmé, budík dáváme na půl sedmou. Holt si to zítřejší plážové povalování musíme nějak zasloužit.

×