Na plážích

Dneska má být poslední opravdu teplý den - na zítřek je hlášený déšť, a až ten přejde, teploty už se prý zpátky nad pětadvacet nevrátí. Tomu je taky uzpůsobený náš dnešní cíl: Přehrada Lac de Serre-Ponçon, největší vodní plocha široko daleko a místo přímo stvořené pro koupání a povalování se po plážích.

Abychom to všechno stihli, vyrážíme na autobus časně (a taky kvůli tomu, že jedou jen dva denně). V 7:45 už podupáváme v průjezdu místního autobusového nádraží; na koupání to zatím moc nevypadá, obloha je zatažená až pošmourná a ranní chladna dávají znát, že léto už má to nejlepší odžité. Autobus odjíždí na čas a my zvědavě vykukujeme z oken a vyhlížíme vodu.

Záhy je nám ale jasné, že s přehradou není něco v pořádku. Konkrétně tedy jedna věc: Chybí v ní voda. Ne, že by tam nebyla žádná, to zase ne, ale Lac de Serre-Ponçon prostě vypadá, jako by mu někdo omylem ze dna vytáhl špunt a než se ho podařilo nacpat zpátky, patnáct metrů vodního sloupce vyteklo výlevkou. Žalostný pohled, kam oko padne: Přistávací mola, která leží na suchu desítky metrů od vody. Benzínka pro lodě, kolem které roste bujná tráva. Široké koryto řeky, prostředkem něhož si hledá cestu bahnem smutný čůrek vody z okolních hor.

Necháváme v místní turistické informační kanceláři batohy pod dozorem laskavé paní turistické informátorky a jdeme si nad tou záhadou lámat hlavu do nejbližší pekárny, kde nám - tradičně - naservírují příšerné kafe. Zatímco se tu tragédii pokouším ubít cukrem, sesbíraným z širokého okolí, mi Hedvika z internetu překládá článek o potížích s vodou na přehradě Lac de Serre-Ponçon. Není to tak, že by tady změny hladiny někoho extra překvapovaly: primární účel téhle nádrže je krotit řeku Durance a zachytávat přívalové deště z hor. Kvůli tomu ji Francouzi na zimu vypouští i o třicet metrů, jen aby se to do ní na jaře všechno vešlo. Jenže teď ještě není zima a vodu z přehrady nikdo neodpustil - prostě jen nepřitekla. V zimě nesněžilo, na jaře nepršelo, a tak voda není. A lepší to prý nebude, protože kraj kolem je sušší a sušší; ledovce už zmizely úplně a se sněhem je to čím dál větší bída. Takže pokud někdo nevěříte na klimatické změny, jeďte se podívat na Lac de Serre-Ponçon, ať to vidíte na vlastní oči. Je to docela smutný pohled.

Než se tohle všechno dozvíme, sluníčko přece jen prorazí mlhavou vrstvu mraků a začíná docela solidně pálit. U vědomí toho, že nic lepšího už čekat nemůžeme, klopýtáme sto padesát metrů po místní kamenité pláži tam, kde tušíme mihotání zbývající vodní hladiny, abychom si odškrtli položku "koupání", kvůli které jsme sem jeli především. Voda je překvapivě docela teplá (překvapivě, ježto jsme víc než 800 metrů nad mořem a kolem na nás shlížejí kopce, které všechny mají dobře přes 2000 metrů) a čistá tak, jak jen umí být čistá voda v horském jezeře. To už ovšem Hedvika ublíženě hlásí, že je jí strašná zima, kteroužto tradiční replikou končí naše koupací radovánky jako obvykle asi tak dvanáct vteřin poté, co jsme do vody vlezli.

Po obědu v blízké pizzérii a krátkém odpočinku nás čeká ještě jedna atrakce: Projížďka lodí po jezeře. Původně jsme si vůbec nebyli jistí, jestli bude loď v půlce září ještě jezdit, nicméně když kolem druhé hodiny v kase opatrně sondujeme, jestli se popluje, uklidní nás inspicientka, že samozřejmě ano, a nasměruje nás na druhou stranu zátoky, kde u provizorního mola kotví loďka asi pro osmdesát duší. Na původním místě se nastupovat nedá; tam, kde dřív bylo přístaviště, je příkrý sráz a zájemci by na palubu museli slaňovat.

Než obejdeme zátoku, posbírá se cestou dvacet nebo třicet lidí, kteří míří stejným směrem jako my; musím konstatovat, že ze zájemců o projížďku po jezeře jsme celkem určitě nejmladší. Hedvika mě informuje, že výlet bude trvat asi jeden a půl hodiny a je s výkladem. Francouzským. Posádka si sice všimne mé jazykové indisposice a propůjčí mi šanon s anglickým překladem, ale to se ukazuje být spíš ke škodě věci. Těch deset stránek mám přečteno během pár minut (a je tam všechno - včetně všech vtipů, kterým se ostatní cestující postupně během cesty smějí) a tak zbylou hodinu dvacet nemám co jiného na práci, než se koukat na okolní kopce a odhadovat, na které stránce výkladu teď průvodkyně asi tak je. Aspoň že ty kopce kolem jsou opravdu parádní. Hedvika se mi ještě snaží nabídnout, jestli se nechci vyfotit u kormidelního kola v pravé kapitánské čepici - že bych prý mohl i řídit! - ale když pohrozím, že raději vrhnu, případně se vrhnu přes palubu, zanechá pokusů mě rozveselit. O nabídku je ovšem jinak mezi pasažéry čilý zájem a na kapitánskou čepici se stojí dlouhá fronta.

Výprava po jezeře nicméně splnila svůj hlavní účel: malá ručička hodinek se během naší plavby překulila přes čtyřku, což znamená, že se konečně můžeme ubytovat. Hedvika původně koketovala i s myšlenkou, že bychom si tamtéž došli i na večeři, protože k hotelu (který je jinak poměrně mizerný) je přidružená i gurmánská restaurace. Pak jsme se ale koukli i na ceny zdejších jídel. Když jsme se probrali z bezvědomí, vzpomněli jsme si, že v batůžku vlastně ještě máme krabici se dvěma zbylými kousky pizzy od oběda. Jsou oslizlé jen trošku a když si na ně člověk na chvilku sedne, budou i teplé. A tak nám nakonec zbydou v rozpočtu nějaké drobné na dvě kafe a něco sladkého k tomu.

Sedíme venku na terase, stmívá se, a všude kolem hory, hory.

×