Embrun v dešti

Dnešek se v mnohém podobá včerejšku: opět vstáváme brzy, abychom stihli autobus, a opět budeme celý den až do čtyř hodin odpoledne vyčkávat, než nás budou ochotni nacheckovat do hotelu. V jednom je ale naše dnešní situace výrazně horší - předpovědi už několik dní předem nesmlouvavě hlásí celodenní vytrvalý déšť.

Když se kolem sedmé hodiny budíme, vlastně nás docela překvapí, že obloha je sice zatažená, ale nic z ní nepadá. Než o půl osmé zasedneme k hotelové snídani, už ale celkem hustě prší. Mimochodem, ta snídaně: hotel si za ni účtuje hříšných 12 euro na osobu, ale zase nabízí míchaná vajíčka, slaninu, párečky nebo čerstvě vymačkaný pomerančový džus. Je to po dlouhých dnech dobrých croissantů a špatných kafí takový závan luxusu. Ale kafe mají teda mizerné taky, to zas jo.

U míchaných vajec neposedáváme nijak zvlášť dlouho, batohy už máme předbalené, takže krátce po osmé je nahodíme na záda a jdeme dolů do recepce vrátit čipovou kartu a srovnat účet za včerejší večerní kávu a dezert. Recepční sice tvrdí, že na náš pokoj není naúčtováno nic, ale my se ke kafi a sladkostem dobrovolně přiznáme, takže po chvilce pátrání vyjde najevo, že to všechno bylo omylem naúčtováno na nějaký jiný pokoj. Když recepční spraví chybu v účetnictví a my uděláme trochu průvan v peněžence, nasadíme kapuce a vyrážíme do deště. Na zastávku je to nějakých deset minut cesty - tak akorát, aby si člověk všimnul, že vrcholky okolních hor jsou dneska schované v mracích a Lac de Serre-Ponçon vypadá v tom dešti ještě o něco smutněji než včera na suchu. 

Autobus se o pár minut zpozdí, ale to zas tak moc nevadí, protože zastávka má stříšku. Víc nám vadí, že když nás řidič za čtvrt hodinky vyklopí na nádraží v Embrunu, je 9:01 a my máme před sebou sedm hodin, které musíme někde strávit, lije ještě víc, než když jsme do toho autobusu nasedali. Dokonce se na ulici na chvíli schováme pod strom v naději, že aspoň ty největší kapky na chvilku přejdou a bude to zase lepší. 

Když máme pocit, že už není dál na co čekat, zamíříme k turistické informační kanceláři. Říkám si, že by třeba mohli mít pár tipů, jak deštivý den ve městě strávit. My víme akorát o katedrále, kde se dá jít dovnitř, a o sousedním Maison des Chanonges, tj. kanovnickém domě, nejstarším městském domě v Embrunu, ze 13. století - ale tam si nejsme úplně jistí, jestli dovnitř pouštějí. Když ale zpovídáme turistickou informátorku za okénkem, působí ještě rozpačitěji než my. Rozmáchlým gestem před námi rozloží mapu města a dlouze se na ni zahledí. Tady - udělá kolečko na náměstí - je dneska trh. A ten je krytý? Ne, to není, ale je tam. Tady - další kolečko - je katedrála, do té se může. Maison de Chanonge je hned tady vedle. A tam se taky může? Jojo, jsou tam výstavy. Pevnostní věž je tady, ale ta se teď rekonstruuje a je zavřená - nakreslí na mapě křížek. A sem - další křížek - ani nechoďte; to jsou stará kasárna, moc hezky předelaná na komunitní centrum, ale tam se teď nic neděje, tak se tam nesmí. Potom se můžete jít projít sem, po okraji města jde cesta s moc hezkými výhledy, a tam se dá procházet, i když prší. Je vidět, že slečně docházejí náboje. Poslední záchvěv naděje: Nebo u nás můžete jít do kina! 

Je jasné, že další tipy, jak přečkat v Embrunu sedm hodin v dešti, už nezískáme, takže si musíme vystačit s těmi stávajícími. Nejprve míříme do hotelu, kde nás sice až do čtyř do odpoledne na pokoj nepustí, ale jsou ochotni nám aspoň uložit velké batohy. Když je tam v recepci odhodíme, chodí se nám přece jen o něco pohodlněji, i když stejně mokře. Přímo před hotelem je náměstí se slíbeným trhem. Ale jednak není nijak převratný - stánků je odhadem kolem deseti a převládají zelináři - a druhak si ho člověk v tom slejváku nějak moc neužívá. Vypravíme se tedy ke katedrále, tam by mělo být sucho zajištěno. 

Embrunská katedrála není zajímavá ani tak tím, že je z přelomu 12. a 13. století (už jsme si tak nějak zvykli, že tady v severních Alpách je všechno staré), ale tím, že je pruhovaná. Proužky jsou tvořeny střídáním pásů staveních bloků z bílého vápence a z černé břidlice. Nám to na první pohled připadalo jako maurský styl, ale ve skutečnosti prý je lombardský. Taky má katedrála docela zajímavý portál, kde vstupní sloupy nenesou atlanti-lidi, ale atlanti-lvi. To jsem ještě neviděla. Nás ale pro tuto chvíli zajímá hlavně interiér, protože tam neprší. Prohlížíme tedy pečlivě hlavní loď i postranní kaple, okukujeme oltář, varhany i sochy a obrazy. Honza se o křesťanskou symboliku zajímá trochu intenzivněji, protože jemu už stačila venku bunda promoknout skrz.

Přece jen se ale nemůžeme ve svatostánku zdržovat nekonečně dlouho. Přesouváme se tedy k sousednímu kanovnickému domu, tam si ale u zamčených vstupních dveří přečteme, že dům se sice otevírá, ale jen na odpoledne, a navíc v něm jsou výstavy moderního umění. Tady tedy neuspějeme a jako další postupový bod volíme cíl o poznání světštější, ale o to útulnější: kavárnu. Kousek od nás se nachází podnik Cappuccino, který provozuje jakási italská rodina, a je zajímavý tím, že na rozdíl do francouzských restaurací, které mají typicky otevřeno mezi dvanáctou a jednou na oběd a mezi sedmou a osmou na večeři, aby se personál příliš nenadřel, Cappuccino otevře v osm ráno a zavře až o půlnoci. Nikdo se tam tedy nepodivuje, že si jdeme dopoledne sednout na dva velké horké čaje s medem, abychom se trochu zahřáli a uschli. A než dopijeme konvičky do dna, je po dešti. 

Zatím se neradujeme příliš, obloha je pořád podmračená a předpověď slibovala srážky na celý den, ale jistý pokrok to je. Jdeme se ještě jednou projít středečním trhem, teď už jsme schopni mu věnovat o něco víc pozornosti, a zastavíme se u stánku s taštičkami tourton, které vyrábějí v nedalekém Gapu (akorát my jsme je tam neochutnali, protože tou dobou byly všechny tourtonárny zrovna zavřené). Jedná se o taštičky podobné raviolám, ale větší, a namísto vaření se fritují. Vezmeme si na ochutnání pár slaných a pár sladkých kousků a jdeme se s nimi projít. 

Celý Embrun je usazen na takové skalní plošině, která na jihu spadá směrem k řece Durance příkrou skalní stěnou. Obyvatele to historicky chránilo jak před nájezdy, tak před povodněmi. No a právě na horním okraji té skalní stěny vede pěšina, která nabízí hezké výhledy na okolní hory. Dokouknout jde až k jezeru Lac de Serre-Ponçon, ale na tomhle embrunském konci je pohled na něj ještě o něco smutnější než v Savines, které leží skoro uprostřed jezera. Vidět je v podstatě suché dno, kterým kličkuje řeka Durance, rozdělená na menší potůčky. To už je lepší dívat se na třítisícová horská panoramata všude kolem. 

Poobědváme taštičky a z horního okraje embrunské skály sestupujeme na ten spodní. Honza zkušeným okem hodnotí skalní stěnu, na které je Embrun vybudován - dneska má specializaci geologa - a předpovídá městu poněkud černou budoucnost: skála je od pohledu dost mizerný, zvětralý pískovec. A betonové prvky, kterými se místňáci občas snaží skálu vyztužit, mu dávají za pravdu. Skálu tedy obejdeme i po spodním okraji a zamíříme ještě k řece Durance. I na ní je vidět, že by v ní mohlo být vody o fous víc, ale tady to není tak do očí bijící. Proud modrošedé vody sviší korytem se značnou razancí a cedule nabízející rafting jen potvrzují, že řeka má zřejmě jak hloubku, tak sílu. V jejím okolí jsou taky rozeseté lavičky a různá pikniková místa, odkud se dá na řeku koukat, ale po dešti je všechno tak promočené, že se v podstatě nedá nikde sednout. Vize dalších tří hodin chození po mokrém Embrunu mě naplňuje lehkou depresí - můj krokoměr už je zase na osmi kilometrech - takže mě Honza v nákupní zóně, kterou shodou okolností potkáme, hbitě zatáhne do bistra vedle supermarketu a vrazí tam do mě pivo (do sebe teda taky). Oběma se nám tím trochu zvedne nálada, což je třeba, protože venku už se mraky zase sesbíraly do husta a začíná z nich opět padat voda. 

Nás čeká ještě cesta zpátky do starého města, což znamená zase nahoru na skálu, a to nám možná hodinku zabere. K hotelu tak sice přijdeme s předstihem, ale to nebude vadit, protože náš hotel má v přízemí kavárnu a tam už můžeme do kýžené čtvrté hodiny v klidu počkat. Koneckonců, špatné kafe jsme dnes zatím měli jen jediné. Náš vychytralý plán ale dostane povážlivou trhlinu, jakmile k našemu hotýlku dorazíme, protože hotelová kavárna je zavřená. Až do sedmi do večera. Jak už to tak ve Francii bývá. A aby toho nebylo málo, zavřené je i všechno ostatní v širém okolí: pekaři, cukráři, pralinkáři, čajovna, řezník... Prostě ve tři odpoledne nedělá ve Francii nikdo vůbec nic. A my tak dneska podruhé skončíme v italském podniku Cappucino, protože - světe, div se - Italové jsou asi nějak pilnější než Francouzi. Tentokrát sedíme u kávy, a nutno přiznat, že zdejší cappuccino, které připravuje italský barista, je zdaleka nejlepší z káv, které jsme během své francouzské dovolené pili.

O čtvrté hodině už se ale, mokří a utahaní, dobýváme do hotelu s takovým odhodláním, že jsme připraveni vydrápnout klíče od pokoje třeba i z uklízečky. Situaci nám trochu komplikuje fakt, že ta hotelová kavárna v přízemí je stále pečlivě zamčená, takže se nám nedaří dostat se dovnitř do budovy. Honza ale v mžiku objeví z boční ulice vedlejší vchod, který vede rovnou do recepce, tam si od paní recepční vyzvedneme své batohy a jdeme se nastěhovat. Pokojík není velký, ale má čisťounkou postel s pořádnou matrací, wifinu a dokonce varnou konvici na kafe nebo čaj. Takže myšlenky, že bychom se mohli ještě večer znovu vypravit do města, opouštíme někde mezi paštičkou v listovém těstě a čokoládovou rolkou, které vytáhneme odněkud z batohů. Nějak nás ta městská turistika sebrala hned první den - zítra budeme muset zvolnit.

×