keyboard_arrow_leftEmbrun v dešti

keyboard_arrow_up

Nahoru a dolůkeyboard_arrow_right

Flákací den

Hedvika, 15. 9. 2022

Dneska jsme se rozhodli udělat si odpočinkový den. Dost bylo autobusových a vlakových přesunů, dost bylo túr po horách. Dnešek trávíme celý v Embrunu, lenošením a nicneděláním, a začínáme zvolna - hotelovou snídaní. Bohužel, nejstojí za moc. Rozhodně nestojí za těch 12 euro, které tady za ni účtují. Jak zoufalý musí být kuchař, který sice upeče slaninu, ale neudělá k ní vejce?? A z kávového automatu teče do kávy s mlékem namísto mléka jenom další voda. Kdepak, tohle už opakovat nebudeme.

Po snídani následuje ještě chvíle poflakování na pokoji - vyžene nás z něj vlastně až hotelová služba, která nám jde ustlat. Bereme tedy batůžek a míříme k vodě. Naše včerejší procházky v dešti po Embrunu nás ke břehu Lac de Serre-Ponçon vlastně vůbec nepřivedly, tak to dneska chceme napravit. Sice jsme zdáli viděli, že tenhle konec jezera je ještě o něco sušší než v Savines-le-Lac, ale chceme se přece jen jít podívat z blízka. Teda, jít... Já jsem navrhovala, že bychom se k jezeru mohli svézt městským autobusem. Nejezdí sice moc často, ale ušetřil by nám šlapání cestami, po kterých už jsme částečně stejně včera šli. Ale Honza to smázne: nic takového! Ke břehu jezera je to kiláček, maximálně dva - aspoň se cestou trochu protáhneme.

Embrunci mají na rozdíl od Saviňanů na jezeře takovou vychytávku: sedmadvacet hektarů vody z přehrady ohradili minihrází a jezírko uvnitř upravili pro koupání a další vodní sporty. Říkají tomu z nedostatku fantazie Plan d'eau, tedy Vodní plocha, a s Honzou jsme se obávali, že v současném extrémním suchu bude tohle koupadlo vypuštěno jako první, ale je to zcela naopak - Plan d'eau je plný až po okraj, lidi se povalují na travnatých plážích (teploty po včerejším dešti zase vystoupily nad dvacítku a obloha je šmolková) a na hladině se prohánějí paddleboardy, plachetničky a další vodní vozítka. 

My svůj flákací den začínáme v plážovém baru, kde si dopřejeme dvě extra silná piva Chouffe. Možná jsme to na začátek trochu přepálili, osm procent objemového alkoholu nám rychle stoupá do hlavy, takže se uvelebíme na pláži ve stínu pod stromem, chvíli se díváme na jezírko, ve kterém se aktuálně koupe akorát jeden hnědý retrívr, a pak se rozhodneme, že holt musíme koupací trend nastartovat my. Voda není ani nijak zvlášť studená a výhledy jsou přímo magnificentní. Chvíli se cachtáme, chvíli povalujeme, pak si k časnému obědu dáme ochutnávkovou porci paštiček v listovém těstě, kterými jsme se pro tenhle případ vybavili, a pokračujeme procházkou kolem koupadla. Kolem dokola má okruh jen asi dva a půl kilometru, pěšinka je navíc upravená i pro vozíčkáře a dětské kočárky, takže o žádných velkých fyzických výkonech se tu nedá mluvit. Navíc se nám někde v polovině postaví do cesty koktejlový bar, který nemůžeme minout bez zastávky, takže nám to flákání dneska vyloženě jde.  

Docela zajímavý je úsek cesty po hrázi Plan d'eau: na jedné straně vodní hladina, na které šmejdí jedna jachtička vedle druhé, na druhé straně jen pár tenkých čůrků a jinak sucho, sucho a kamenito. Ve skutečnosti do toho sucha ústí řeka Durance, která po včerejších deštích značně zmohutněla a zhnědla, ale prázná přehradní nádrž, kterou má naplnit, je tak obrovská, že v ní i rozvodněná řeka vypadá slabě a bezmocně. 

Když dokončujeme rundu kolem Plan d'eau, všimneme si, že zatím kolem vyrostly barevné stánky. Nejsou ale s jídlem, slouží jako administrativní zázemí k registraci závodníků do závodu Grand Trail de Serre-Ponçon. A my si dáváme velmi záležet, abychom se tam omylem nepřipletli a aby nás tam nezaregistrovali. Honza říkal, že tu nejkratší trasu by asi přežil: ta měří 18 km a závodníci na ní překonávají převýšení 700 m. Hlavní trať, kvůli které se sem běžci sjíždějí - Grand Trail - má ale kilometrů 164 a překonávané převýšení měří přes 10 000 metrů (ne, nespletla jsem se v řádech - přes deset tisíc výškových metrů). Ti nejrychlejší prý to zvládnou za pětadvacet hodin. 

My se každopádně už jen při té představě musíme jít znovu na chvíli natáhnout na pláž. To nám ten flákací den pěkně ubíhá. No a jak se odpoledne naklání ke svému závěru, zastavíme se ještě v jedné ochutnávkové brasserii, kterou jsme včera objevili u supermarketu tak trochu náhodou, a zlepšíme si náladu dvěma belgickými speciály. Vlastně jsme toho během dneška ani tolik nesnědli, jako jsme toho vypili, a celodenní sluníčko taky udělá svoje, takže bude nejvyšší čas vrátit se zase do hotelového pokoje a trochu si odpočinout. Navrhuji, že bychom se tam mohli svézt městským autobusem, ale Honza je razantně proti: na náměstí je to kiláček, maximálně dva - a chození nám jenom prospěje. 

Ťapeme tedy zase celou cestu do města pěšky. Za což si ale zasloužím zastávku u exkluzivního francouzského cukráře, kde si za horentní 3 eura a 70 centů smím koupit řez z čokoládové pěny a s lesním ovocem. 

Když tak večer vyhodnocujeme, jak se nám flákací den povedl, zjišťujeme, že 1) takové pořádné flákání je dost finančně náročné a 2) přes veškeré polehávání a posedávání máme zase nakrouceno 12 pěších kilometrů. Ještě na tom dovolenkování budeme muset trochu zapracovat.


keyboard_arrow_leftEmbrun v dešti

Nahoru a dolůkeyboard_arrow_right

Přidat komentář:


BESbswy