Nahoru a dolů

Dnešní den se nesl ve znamení opakovaných výstupů a sestupů. To je v horách činnost poměrně běžná, ale tady v Embrunu ještě o něco běžnější - ježto se celé město rozkládá na náhorní plošince padesát metrů nad úrovní říčního údolí, musí turista - ať má v plánu cokoliv - ze všeho nejdřív vždycky dolů.

A tak jsme začali hned ráno: Dolů (ze 3. patra hotelu) na snídani v blízké kavárně, kde si dáváme tradiční croissant a kafe za polovic toho, co by nás stála nevalná hotelová snídaně. Ke croissantu zkoušíme "oříškové kafe" - tradiční francouzské espresso s trochou mléka tak, aby se zabarvilo do oříškova... a je opět tradičně nepitelné. Jakže to říkal Einstein o tom šílenství?

Po snídani jdeme opět nahoru (do hotelu), abychom se v rychlosti sbalili a vyrazili na dnešní výlet - naším cílem je vesnička Saint-Sauveur na druhé straně údolí řeky Durance. Ve vesničce není nic, jen kostel - ale ten je zase vidět už z dálky a prý jsou odtamtud hezké výhledy do širokého okolí.

Takže zase dolů - tentokrát z embrunské náhorní plošiny až k řece, kterou se i nadále žene voda ze předvčerejší noční bouřky. Pokusím se zavést řeč na koupání, ale setkám se s rozhodným odporem (ono popravdě, do divokých vln, které se valí korytem, by se moc nechtělo ani mně). A pak zase nahoru - turistickou značkou, která stoupá lesem do úbočí kopce Méale. Dneska ale necháme jeho 2426 metrů vysoký vrchol daleko nad námi, úplně si vystačíme se zhruba 400 výškovými metry, které je potřeba vystoupat k vesnici Saint-Sauveur. Cesta probíhala poměrně poklidně, až na jednoho poměrně nevrlého psa, který se proti nám postavil doprostřed cesty a začalo to v něm povážlivě bublat. Aby ho přešly hloupé nápady, vysvětlili jsme mu velmi hlasitě, že je pitomec pitomá a aby šel okamžitě do háje a přestal nás otravovat. Asi ho náš frontální útok překvapil, protože se s bručením sebral a šel. Byl jsem tuze rád, protože rasou to bylo něco mezi dogou a dobrmanem, a pokud by došlo na nějaký ostřejší konflikt, nechtěl bych se vsázet, kdo by měl navrch. Radši jsem se při nejbližší příležitosti vybavil vhodným klackem, ale naštěstí na něj po zbytek výletu nedošlo - cestou jsme potkali už jen jednoho pološíleného King Charles španěla, před kterým jsem si byl přece jen o dost jistější v kramflekách.

Nahoře jsme tedy cobydup a můžeme a) okukovat výhledy, které jsou tu skutečně prvotřídní (ale kde tady nejsou); b) likvidovat zásoby jídla, které jsme si vyvlekli nahoru, c) zacvičit si ve zdejším tělohybném areálu, který tu museli postavit úplně čerstvě. Když se vyblbneme a okoukneme zdejší kostelík (jen zvenčí, dovnitř se nedá), vydáváme se zase pro změnu z kopce dolů. Než se nadějeme, jsme zase u řeky a čeká nás cesta nahoru do města.

Do Embrunu dorážíme jen tak tak, abychom stihli obchody před polední přestávkou - protože tu tady bere každý velmi vážně; pokud člověk promešká 13:00, kdy se všechno zavře, musí o hladu zpytovat své svědomí až do pozdního odpoledne, kdy obchodníci své krámky zase milostivě otevřou. Inu, Francie. My ale proklouzneme k místnímu řezníkovi ještě včas, a tak z něj můžeme vymámit poslední porci jeho domácí paelly s kuřecím a mořskými plody. Já jsem tuhle krmi poprvé ochutnal kdysi před dávnými roky právě ve Francii na jednom trhu a vážou se mi k ní nostalgické vzpomínky. Bohužel tahle paella byla ve studeném stavu, což její přitažlivost poněkud umenšilo, ale když jsme ji zalili dvěma lahvemi - no, spíš lahvičkami - místního piva, nebylo důvodu ke stížnostem.

Krokoměr nám napočítal 16 km, takže máme morální právo na trochu toho odpočinku. Hedvika jej tráví vleže intenzivním spánkem, já něco málo pofackuju v práci a jako obvykle radím Ukrajincům, co s tou ofenzívou.

Další program máme naplánovaný až na šestou večerní - pro večeři jsme se tentokrát rozhodli vypravit do asi dva kilometry vzdáleného stánku, ve kterém Chef Mitch vaří nějaké asijské dobroty. Kroužili jsme kolem jeho trucku už několikrát, ale cedulka na hladovém okénku jednoznačně určovala, že kdo chce jídlo, musí přijít v šest večer. Scházíme tedy z Embrunu zase dolů a v šest stojíme vyřazení u Mitche před okýnkem. Světe, div se - mají opravdu otevřeno a opravdu nám za 2x 10€ nadělí do papírové krabičky celkem chutnou asijskou směsku, kterou hrdinně zdoláme na nedaleké lavičce, zatímco dole pod námi dělá řeka Durance, co může, aby naplnila poloprázdnou přehradu Lac de Serre-Ponçon.

A pak už zbývá jen jedna cesta nahoru - ta poslední. Tedy, myšleno nahoru do Embrunu. Zítra ve tři čtvrti na osm nás poveze autobus vstříc dalším dobrodružstvím. Přinejmenším kulinárním.

×