Do hor ještě trochu víc

Dnes po docela dlouhé době znovu řídíme na ráno budík, ale skoro zbytečně - vy tři čtvrtě na sedm jsme už stejně oba vzhůru, takže můžeme dobalit předbalené batohy, sesypat se ze třetího patra dolů do recepce, vrátit klíče od pokoje a zabouchnout za sebou hotelové dveře. Právě když to uděláme, Honza si ještě vzpomene, že se vlastně před odchodem tak úplně nepodíval do skířně, a když tak o tom přemýšlí, vlastně asi nemá bundu - takže si cvičení ještě zopakujeme: znovu vyzvednout klíče, znovu do třetího patra, do skříně, kde bunda skutečně visí, a na druhý pokus už skutečně vycházíme plně sbaleni na náměstí, vstříc dalším dobrodružstvím. 

U vlako-autobusového nádrařž pak čekáme na náš oblíbený autobus L29, který nás popováží už od Gapu. Dnes je sobota, takže nejede běžná linka, která by zastavila v Embrunu u nádraží v rozumných devět hodin ráno. Dnes jede nedělní linka, která přijíždí už v 7:45. Zase ale jede daleko hovornější a příjemnější řidič, který sice nemá drobné na vrácení, ale nechá si ochotně zaplatit platební kartou, a ještě nám zdůrazní, že Guillestre, kam jedeme, bude jednak včas vypsán na monitoru nad řidičem a druhak ještě ohlášen z reproduktoru. Když za půl hodiny příjíždíme do Guillestru, opravdu svítí na monitoru nad řidičem, opravdu na něj upozorní amplión, a řidič, vědom si toho, že naložil dva bezmocné turisty, kteří nemluví jazykem, se ještě od volantu postaví a do uličky zakřičí: Guillestre. Vystoupíme tedy. 

Máme spoustu času. Naše ubytovatelka Anne-Sophie nás do svého apartmánu nepustí před čtvrtou odpolední. Anne-Sohpie je vůbec dost přísná: vůbec poprvé se nám při rezervaci přes AirBnB stalo, že pronajímatelka požaduje příplatek za pronájem povlečení (pronájem ručníku jsme odmítli, to se radši utřeme do vlastních) a vyžaduje při nastěhování složit kauci 80 euro pro případ, že bychom apartmán opouštěli zaneřáděný nebo poškozený.  

Abychom tedy nějak strávili dobu, než se budeme moci ubytovat, máme rafinovaný plán, skládájící se z několika kroků. Prvním z nich je pekárna, ta otevírá vůbec nejčasněji. Udělá nám velké (strašlivé) kafe a naservíruje croque monsiuer a pain au chocolat. Bohužel, sezení má pouze venku, a to není takhle o půl deváté ráno v osmi stech výškových metrech žádná selanka. Honza obléká bundu (tu, kterou málem zapomněl v Embrunu) a já si nasazuji kulicha. Kafe a teplý toust to ale trochu vylepší - a za pár chvil do údolí prokoukne i sluníčko. V čekání pak pokračujeme - krok číslo dvě - na náměstí, před turistickou informační kanceláří, která sice otevírá až o půl desáté, ale zase nám ochotně uschová velké batohy, abychom se s nimi nemuseli celý den tahat. No a pak už můžeme, pěkně nalehko, vyrazit na výlet. 

První zastávkou je obchod se sportovním vybavením, kde mimo jiné půjčují jízdní kola. Rádi bychom v okolí navštívili pár zajímavostí, které jsou trochu dál od sebe, tak se jdeme poptat, co by znamenalo půjčit si na to kolo a kolik by nás to stálo. Slečna v půjčovně je samá ochota: Kolo je lepší na daný termín předem rezervovat, protože jinak se může stát, že na nás žádné nezbyde. Taky chce vědět, kolik měříme, aby nám mohla doporučit kola té správné velikosti. A hlavně potřebuje zjistit, na jaké povrchy se chystáme - jestli jen na asfalt, nebo i mimo něj. Co víme, to jí řekneme, a ona nás pak vezme do skladu, kde nám ukáže dva různé modely, které pro nás přicházejí v úvahu. U toho mi Honza zezadu pošeptá: to jsou obojí elektrokola. Tlumočím to slečně, která se překvapeně zeptá: Jo a vy chcete normální, obyčejný kolo? Její vřelost trochu ochladne, běžná kola se půjčují za přibližně poloviční sazbu, ale zachová chladnou hlavu, ukáže nám, jak vypadají treková kola na půjčení, v ceníku zakroužkuje 20 EUR / den a počítá s námi buď zítra, nebo v pondělí.

A my už zamíříme do hlavního dnešního cíle, do pevnostního městečka Mont-Dauphin, které vypadá trochu jako náš Josefov, ale sedí - jak taky jinak? - na skále. Z Guillestru je to tam asi čtyři kilometry, takže žádná velká túra. Bohužel, asi kilometr před koncem, kdy už se na mohutné hradby pevnosti díváme a jsou s námi asi ve stejné výšce, se nám do cesty připlete řeka Guil, přes kterou sice vede most, ale asi o sto výškových metrů níže. Nacvičení ze včerejšího nahoru-dolů tedy sestupujeme k mostu přes řeku, přejdeme ji a na druhé straně zase poslušně stoupáme nahoru k pevnostním hradbám. 

Pevnost je v moc dobrém stavu a pořád se opravuje, takže třeba střechy vypadají, jako kdyby je někdo dodělal včera. Bohužel se nám nepovedlo najít žádnou informační tabuli, která by nás trochu seznámila z historií, takže musíme lovit na internetu: Pevnost byla postavena na konci 17. století a měla chránit údolí řek Durance a Guil, které se pod ní stékají. Autorem návrhu byl slavný pevnostní stavitel Vauban, který ve Francii (a třeba taky v Belgii nebo v Itálii) opevnil kdeco. Dvanáct těch nejvýznamnějších francouzských Vaubanových pevností je sdruženo jako jedna položka v katalogu Unesco - a mezi ně právě patří i Mont-Dauphin. 

Uvnitř hradeb jsou všechna ta kasárna a strážnice a prachárny a kde co všechno proměněna na obchůdky se suvenýry a bary a bistra a cukrárny. Bohužel - a to už je v Mont-Dauphinu druhé bohužel - většina z nich má zavřené okenice, zatažené rolety a někde taky zatlučené dveře a velké zamčené zámky. Někde jsou opatřeny cedulkami FERMÉ, což si překládáme jako "pro urážku starostenský nohy nadosmrti zavříno". Jediný podnik, který vypadá, že by nám mohl něco nabídnout, je bistro Le Galet. To totiž nemá cedulku FERMÉ, má cedulku COMPLET, tedy plno. V podniku ale není ani noha, takže si říkáme, že je to třeba omyl, nebo pozůstatek ze včerejška. Z této teorie nás ale vyvedou servírky, které všechny stoly bistra úhledně sestaví do jednoho velikánského stolu uprostřed ulice - evidentně se tu dnes chystá nějaká větší akce. Trochu zklamáni nevalnou posezónní pohostinností Mont-Dauphinu uzobneme něco z vlastních zásob (ještěže s sebou Honza pořád nosí tu krabici s paštičkami) a vracíme se zase zpět do Guillestru. 

Tam nás jednak potěší světelné hodiny na lékárně, které ukazují teplotu vzduchu 19 stupnňů. A navíc, v Guillestru restaurace otevřeno mají, takže se posadíme na zahrádku v pizzerii na náměstí s tím, že si dáme pizzu napůl (přece jen, něco už jsme pojedli) a k tomu jedno z mnoha speciálních piv, kterými se pizzerka na černé tabuli před vchodem chlubí. Jakmile ale začneme před vrchním licitovat, co vlastně vybereme k tomu pití, utne nás celkem rychle: je jenom světlý ležák. Ani se nezmůžeme na dotaz, proč tedy těch deset speciálů mají venku vypsaných, a dáme si pro každého jeden velký. Až při placení zjistíme, že každý z těch půllitrů stál 8€. Proč je ve Francii pivo v hospodách tak nehorázně drahé, jsme ale ani po týdnu pečlivého zkouání ještě nepochopili. 

Odpoledne se pomalu kloní do druhé půlky, ještě chvíle slunění se v parku a už abychom šli do turistické infokanceláře vyzvednout batohy a nastěhovat se k Anne-Sophie.

Je to paní o něco starší než my a evidentně velmi úzkostlivá. Na všech křelsech a gaučích v bytě jsou pratelné přehozy, na jídelním stole vikslajvant. Pokud chceme při odjezdu zpátky svou kauci, musí být vyluxováno, vytřeno, vyleštěná koupelna a kuchyně, svlečené povlečení a vynesený koš. Vypadá to, že den před odjezdem už budeme trávit úklidem. Na druhou stranu nám ale nabídne, že můžeme využívat její zahradu (bydlí v baráku hned vedle) a komoru, pokud bychom potřebovali třeba uložit kola. Taky má pro nás parkovací místo, ale to se nám nějak k ničemu nehodí. 

Když Anne-Sophie ubezpečíme, že apartmánu nic neuděláme, a vypoklonkujeme ji zase zpátky do jejího baráku, vyrobíme v ložnici naši obvyklou anarchii: hromady čistých triček se míchají z hromadami špinavých triček a z toho všeho obcas trčí nabíječka na mobil nebo ponožka. Jediná aktivita, kterou večer ještě podnikneme, je procházka do supermarketu - v apartmánu máme vlastní kuchyni, i když dost minimalistickou, takže do ní pořídíme nějaké zásoby.  

Večer pak ve snaze uložit do cloudu dnešní fotky zjišťujeme, že wifi připojení v apartmánku sice funguje, ale nějak přes něj neteče skoro žádný internet. Mno, ještěže jsme si s těmi zásobami přinesli i láhev docela dobrého francouzského červeného.

×