Koupání a festival

Dneska nás čeká další slunečný den, i když teploty už se v těchhle nadmořských výškách nad dvacítku nevyškrábou, a máme pro něj speciální plán - výlet na kole. Základem je vstát včas, protože půjčovna kol otevírá o deváté a my bychom si rádi půjčili kola na celý den. Dokonce nám včera slečna v půjčovně přislíbila, že pokud bude mít naše ubytování na kola uzamykatelný prostor, můžeme si je nechat až do pondělního rána (půjčovna totiž dneska zavírá už v poledne, a kdybychom tou dobou už měli kola vrátit, tak bychom si z toho celého dne moc neužili). Naše ubytování skutečně má takovou malou kologaráž, čímž se chceme dneska hned ráno v půjčovně pochlubit a vypůjčit si kola za denní sazbu vlastně až do zítra. 

Trošku nám ten plán zadrhl u "vstát včas". Apartmán, ve kterém bydlíme, je v přízemí domu ve svahu. No, v přízemí je vlastně jen kuchyň, obývák už je v polosuterénu, koupelna taky a ložnice je zasunutá tak hluboko do nitra kopce, že ta větračka, kterou jde dovnitř troška světla, se snad ani nedá nazývat oknem. Takže i když tu sluníčko vstává někdy kolem čtvrt na osm, my chrníme v úplné tmě až do půl deváté. Navíc si pak chceme dopřát míchaná vajíčka, ta se ve francozských kavárnách k snídani dost obtížně shánějí, takže si je musíme umíchat sami, a než sbalíme batůžky na celodenní výlet a dojdeme do půjčovny, je už po půl desáté. 

Honza mi navíc cestou do půjčovny ještě podsouvá myšlenku, jestli si nakonec nechci vypůjčit radši elektrokolo, přece jen, jsme tu v kopcích, tak ať nejsem za celý den namáhavého šlapání naštvaná. Inu, popřemýšlím o tom. V půjčovně dnes nesedí ta útlá brunetka, která s námi debatovala včera, ale chlap, který ze všeho nejvíc připomíná Vincenta Cassela v některé z jeho padoušských rolí. Mám trochu obavy, aby jím půjčená kola nesála jako upír z Feratu. 

Ptáme se jak na obyčejná kola, tak na ta elektrická. Honzovi chlapík nabídne trekové kolo, které už nám včera doporučovala slečna. Honza si na něm na parkovišti před půjčovnou udělá pár koleček a souhlasně přikývne. V elektrických kolech je výběr o hodně širší, ale nakonec mi pán jedno vybere a taky mě pošle na zkušební jízdu kolem parkingu. Upřímně, na elektrokole jsem seděla jedinkrát v životě, a to bylo v prodejně v Holešovicích, kde mě nechali na zkoušku dojet až na Letnou. To bylo ale kolo městské, s pohodlným sedlem a vysokými řídítky. Tahle příšera, co zkouším teď, je daleko sportovnější, těžká, s vysokým težištěm, takže při jízdě trochu zápasím, abych kolo vůbec udržela. Chlapík mi ještě doporučí, abych jezdila na režim EKO, které udrží baterku nejdéle nabitou (měla by vydržet až 120 kilometrů), a ubezpečí mě, že Honza mi ani tak nebude stačit. Kolo si tedy vezmu. Ještě jsem upozorněna, že je úplně nové, na rámu nemá ani škrábnutí, takže se o něj nesmí nikam opírat (má vlastní stojánek), ani se za něj nesmí zamykat. Pro případ, že bych mu něco udělala, si půjčovna na mé platební kartě alokuje kauci 500 EUR. Mno, tak to měli docela kliku, že tam taková částka ještě vůbec byla. 

Kola tedy máme na celých čtyřiadvacet hodin a můžeme vyrazit. První plánovanou zastávkou je fontaine petrifiante, tedy zkamenělá fontána. Ta je od nás asi pět kilometrů. To je taková místní přírodní zajímavost - vlastně se jedná o masivní krápník, který ale není v jeskyni, je pod širým nebem. Mírně termální voda (kolem 21 °C) rozpouští vápencové podloží a jak tak vodopádem stéká z kopce, tak se ten vápenec zase usazuje, ale tentokrát ve tvaru toho vodopádu. 

Když si prohlédneme kamennou fontánu ze všech stran, posouváme se na druhé místo, kde tu teplý pramen proniká na povrch: Plan de Phazy. Další čtyři kiláčky na kole a jsme tam. Pocitově mi přijde, že tady je voda ještě o něco teplejší. Hlavně je ale vyvěračka svedená do několika vzájemně propojených termálních jezírek, a v jednom z nich už se dokonce vyvalují dva Holanďani i s buldokem. Takže na nic nečekáme, skáčeme do plavek a noříme se do teplé vody. V jezírkách se dá tak akorát sedět, hlubší nejsou, ale potápíme se co nejhlouběji, protože horský vzduch je pěkně studený a co nám čouhá, na to je nám dost zima. Po chvilce cachtání vylézáme zase ven, rychle se sušíme a navlékáme dlouhé kalhoty, trika a mikiny. Je akorát poledne, tak si dáme sváču, kterou jsme si dnes sbalili, a  Honza začne aplikovat svůj rafinovaný tajný plán. 

Teď už se máme jen podívat jen na místní Plan d'eau, to je zase jen nějaké čtyři kiláčky, a přitom je sotva poledne. A kola máme na celý den! Byl by úplně hřích si nevyrazit někam dál. Zvlášť když já mám to elektrokolo, že, takže vlastně můžeme i trochu do kopce, když na to přijde... Mno, a je to tady. Mělo mě to napadnout hned. Včera jsme na náměstí viděli plakát na víkendový pivní festival. Jenže se nekoná u nás v Guillestru, koná se v Chateauroux-les-Alpes, což je od nás patnáct kilometrů. Což o to, ve všední den tam celkem častou jezdí autobusy, ale o víkendu samozřejmě nic. Na pěší výlet je patnáct kiláků tam a patnáct zpátky opravdu daleko - ale na kole? A na elektrokole??

Nasedáme tedy na své oře a stáčíme je ke státovce N94, která je bohužel dost rušná. Naštěstí je to silnice spíš dovolenková, takže se kolem nás nemíhají trambusy, ale hlavně kabriolety a motorkáři, což se dá přežít. Navíc má silnice pro cyklisty nalinkovanou skoro metr širokou krajnici, dokonce označenou symbolem jízdního kola, takže úplně boj o život to není. Tím je spíš stoupání, se kterým se musíme popasovat, protože Chateauroux-des-Alpes sice leží po proudu řeky Durance, ale dost výrazně ve stráni nad ní, takže musíme vyšlápnout nějakých 200 výškových metrů. Ale když se u toho Honza na svém běžném kole ani nezadýchá, tak já to na elektrokole i v režimu EKO zvládnu taky! 

Že pivní akce nebude z největších, to tušíme předem. Městečko má jen asi 1000 obyvatel, a své napovídá i svérázná propagace festivalu pomoci šipek z ulámané překližky. Realita ale předčí naše očekávání. Festival se odehrává na fotbalovém stadionu a funguje tak, že si u vstupu člověk nakoupí festovalové platidlo: pivní zátky. Jedna stojí 1,50 EUR a je za ní degustační porce 150 ml. Za dva špunty pak člověku natočí seriózní malé pivo. Místní sehnali čtyři řemeslné pivovary z okolí 50 kilometrů, a některé z nich přivezly i spřátelenou produkci z jiných pivovarů, takže je co ochutnávat. Výčepní jsou navíc často přímo sládci, kteří pivo vaří, takže jsou ochotní si o něm povídat - a protože je řemeslné pivo dost hipsterská záležitost, často jsou to mlaďoši, kteří válí americkou angličtinu líp než já. Všechny ty kvasničáky, ležáky a redy zkoušíme v takové smršti, že je musíme proložit francouzskou verzí hot-dogu (bageta vycpaná dlouhatým norimberských bratwurstem) a jednou palačinkou s kaštanovým pyré, abychom mohli v pomalejším tempu navázat ipami, aley a stouty. Vesnický flair místňáci navíc posílili tak, že namísto stolů po fotbalovém hřišti rozmístili velké balíky slámy, na kterých se dá stolovat a o u kterých se dá sedět, když je člověk vším tím degustováním už trochu unaven. Odcházíme zřejmě v nejlepším, protože právě začíná turnaj v pétanque, ale už se do nás opravdu nevejde ani kapka. Honza si ještě před odjezdem na parkovišti zajezdí na mém elektrokole, aby prověřil, jestli dostatečně využívám jeho možností (hlavně aby mu někde neškrábnul ten rám!) a vrátí se s tím, že kromě režimu EKO můžu klidně vyzkoušet i cestovní režim TOUR, ten sice víc čerpá baterku, ale zase víc pomáhá při šlapání. Režim TURBO si prý mám nechat jen pro krizové situace. 

Vypravíme se tedy zase po státovce na zpáteční cestu. Po všech těch pivních ochutnávkách mi přijde jízda po silnici daleko bezpečnější a připadám si jako WonderWoman, které žádná případná dopravní nehoda nemůže nijak ublížit - takže začínám chápat, že alkohol asi fakt může být nebezpečný nejen za volantem, ale i za řídítky. Každopádně než došlapeme k mísnímu koupacímu jezírku, podobně jako v Embrunu nazvanému bez špetky fantazie Plan d' eau, tedy Vodní plocha, jsme už oba celkem střízliví. Což je možná na škodu, protože vlézt ze vzduchu, který má  tak 19 °C, do vody, která má odhadem tak 16 °C, to by skoro nějakého panáka na kuráž chtělo. 

Po závěrečném koupání v té ledárně už se definitivně sbalíme a zamíříme domů. Čeká nás ještě vyšlapat kopec do Guillestru, nějakých 150 výškových metrů. Blahořečím Honzovi za jeho skvělý nápad, že si mám vypůjčit taději elektrokolo, protože kdybych všechny ty kopečky dneska byla šlapala na obyčejném kole, asi bych byla s přibývajícími kilometry fakt docela nerada. Pod kopcem odvážně nastavím kolo na TOUR, takže mě motorek popohání dopředu o něco výrazněji, ale Honza, všechna čest, se pořád drží. Dostane ho až režim TURBO, který ale málem dostane i mě - když na něj přepnu, mám dojem, že mi řídítka vyrazila kupředu a sedlo i s mým zadkem je mají dost co dohánět. 

To už ale guillesterský kopec končí a my zatáčíme domů, kde ukládáme kola do zamykací garáže. Jestli se dobře dívám, rám zatím pořád nemá ani jeden škrábanec - tak snad to vydrží. 

Na večer nám zbývá už jen poslední úkol, a to je obstarat si něco k večeři. V lednici už toho moc nezbývá, a pokud nechceme večeřet müsli tyčinky, budeme se muset poohlédnout někde venku. Je neděle večer, obchody mají zavřeno, ale podle informací na webu by měla mít otevřeno palačinkárna, kterou máme jen pár kroků za barákem. Má tradiční francouzské otevírací hodiny, 12 - 14 a 19 - 21, takže s úderem sedmé vyrážíme z bytu, abychom ten otevírací slot nepropásli. Když se ptáme na místo pro dva, vrchní nám ukáže na poslední volný stůl. Všechny další příchozí pak už odkáže, aby přišli někdy příště - což v tomto případě ve středu, protože v pondělí i v úterý má palačinkárna zavřeno. Hnza trefně poznamená, že ve Francii je gastronomie spíš takový koníček: hospody se otevírají na hodinku v poledne a na dvě hodinky večer, a když je náhodou moc lidí nebo málo jídla, tak se prostě zavře a hotovo. 

Tomuhle podniku je ale nutné připsat ke cti, že pohankové palačinky dělají výborné, křupavé, a cidre, který k nim servírují, se taky moc povedl. Veskrze příjemné zakončení tohohle náročného, ale moc zajímavého dne.

×