Za skalními maskami

Dnešní noc byla taková všelijaká - celý včerejšek jsem bojoval s bolehlavem a nepřešlo to až do večera, takže jsem do postele zalezl krátce poté, co jsme dorazili domů z palačinek. Samozřejmě to dopadlo, jak muselo - o půlnoci jsem se probudil a do čtyřech hodin do rána nemohl usnout; aspoň že ta hlava mi přestala.

Další dobrá zpráva je, že jsme se dočkali pondělí, takže obchody začínají zase normálně fungovat (neděle je ve Francii pro hladového cestovatele opravdu strašlivý zážitek). Využijeme toho tedy a u našeho oblíbeného pekaře se zastavíme pro dva francouzské tousty. Protentokrát si odpustíme snídani u venkovního stolku v časně podzimním mrazivém vzduchu a odtáhneme si náš úlovek domů, kde je přece jen tepleji a mikrovlnka funguje právě tak dobře, jako ta u pekaře.

Nezdržujeme se ale se snídaní dlouho: Ne že bychom toho měli na dnešek moc, má to být - jak Hedvika s oblibou deklamuje - odpočinkový den, ale majitel cyklopůjčovny nám kladl na sdrce, abychom kola vrátili brzy ráno, a tak se nasnídáme v cuku letu a za pět minut devět už podupáváme před zavřenými dveřmi půjčovny.

Pán si převezme kola (ani škrábnutí!), poděkujeme si vzájemně a rozloučíme se. Pro cyklopůjčovnu teď nastane hluché období - počasí se má co nevidět zkazit a lyžaři (druhá noha, na které jejich prodejna/půjčovna stojí) se prý neobjeví dřív než v polovině prosince. Koukáme se po okolních kopcích a říkáme si, jak se tady asi žije, když tu zrovna není takhle krásně. Asi není úplně o co stát...

Druhým bodem programu je místní trh, přes který se vracíme zpátky domů. Už je v plném proudu; stánkaři vyložili na pulty své sýry, chleby, jablka a pár dalších věcí a místní se začínají navzdory chladnému ránu pomalu trousit. Poučení zkušeností z Die neváháme a nakupujeme rychle, dokud je co: Nějaký sýr, trochu nakládaných oliv, domácí těstoviny na večer a - zlatý hřeb trhu - půlku pečeného kuřete, které nám trhovec stáhnul přímo z rožně, čímž se nám postaral o oběd.

Protože je přece jen pořád dost chladno, rozhodneme se dnešní výlet prozatím odložit na teplejší hodinu a pár volných hodin využijeme k nějaké té práci, i když zdejší internetové připojení je skutečně tragické a pokoušet se prostřednictvím něj o jakoukoliv smysluplnou činnost vyžaduje bezmeznou trpělivost. Naše stížnosti stran internetu u paní bytné nepadly na zcela úrodnou půdu ("Nojo, nám to taky jede pomalu, to je strašný, viďte?"), takže už se těšíme, až se zase dostaneme někam, kde budeme moct fungovat o trochu normálněji.

Zatímco se vztekáme nad slabou wifi, dělá venku sluníčko, co může, a kolem jedenácté už můžeme prohlásit vnější teplotu za turisticky snesitelnou. Spořádáme tedy výše zmíněnou půlku kuřete a vyrážíme na dnešní hlavní bod programu - cestu Rue des Masques, která se vine pod skalními útesy ani ne dvacet minut pohodlné chůze od Guillestru.

Atrakce se nachází na pravobřežní straně údolí říčky Guil, na jehož druhou stranu jsme předevčírem šplhali při našem útoku na pevnost Mont-Dauphin. Legenda prý praví, říká Hedvika, že ve skalních stěnách jsou k rozpoznání gigantické tváře zkamenělých obrů. Cestička nás nejdřív vede po vrchu stometrového útesu, ze kterého jsou - jak je tu obvyklé - úžasné výhledy na okolní hory, řeku dole v údolí i pevnost Mont-Dauphin na druhé straně. Pak nás pěšina zavede dolů pod útesy a my vyvracíme krky vzhůru, abychom ve skalní stěně nad námi našli nějaké ty zkamenělé masky.

Popravdě řečeno, moc se nám nedaří. Skály tu mají sice úctyhodné, ale co se fantastických figur týče, tak našim Prachovským skalám nesahají ani po kotníky. Jedinou výjimkou je Obrova ruka - skalní věž, která trčí ze země na druhé straně údolí.

V čem se ale Prachovské skály zdejší lokaci rovnat nemůžou, je hustota horolezeckých cest. Mají jich tu bez přehánění stovky - všechny velice dobře zajištěné a evidentně velmi populární, pokud můžeme soudit podle horního parkoviště, zaplněného typicky horolezeckými auty (dodávka, co má už svá nejlepší léta dávno za sebou a které z pootevřených dveří vypadávají lana, expresky, balíčky čínských polívek a další nezbytné horolezecké propriety). Zdejší lezení musí být rozhodně zajímavé - skála je v průvodci označována jako "konglomerát" a nejvíc ze všeho se podobá betonu, do kterého někdo naházel spoustu říčních valounů všech možných velikostí. Na první pohled to působí dost nedůvěryhodně, protože kameny vypadají, jako kdyby ve skále držely jen na čestné slovo, ale zdání klame - vězí tam jak přibité. Celkově je ale stěna pěkně ostrá a dokážu si představit, že po pár cestách už člověku moc kůže na prstech nezbyde.

Za necelou hodinku pochodu lezeckým rájem už nás pěšina vyvádí z chladu skalních roklí zpátky na slunko. Cestou jsme viděli přesně 0, slovy nula skalních masek - pokud tedy nepočítáme jeden obzvlášť velký valoun, který trčel ze stěny natolik provokativně, že na něj někdo namaloval... hlavu ryby. Ale možná nám jen chybí fantazie? Lámeme si tím hlavu celou cestu zpátky do Guillestru, a abychom spláchli pachuť zklamání, stavujeme se v místním malém pivovaru na lahváče: Místní pivovarníci nesmějí provozovat hospodu, ale pokud si sedneme na lavičku před prodejnu a pivo si tam hned vypijeme, nemůžou nám prý bránit. Schválně to vyzkoušíme a skutečně nám nikdo nebránil.

Hedvika pak ještě dostane chuť na zmrzlinu. Mapy jí poradí, že o kus dál ve městě je přesně ten obchůdek mistra zmrzlináře, po kterém touží. A je prý otevřený! Mám své pochybnosti, ale přesto se v naději vydáváme úzkými uličkami na výpravu za prý nejlepší guillesterskou zmrzlinou. Místo mistra zmrzlináře ale nacházíme jen dveře zavřené na petlici a cedulku "Nashledanou v roce 2023". Poraženi a bez zmrzliny se vracíme do apartmánu. Tam se alespoň díky internetu (který se zase na chvíli uráčil fungovat) dozvídáme, jak je to s těmi maskami. Výše zmíněné "Masques" nakonec nejsou žádné masky, ale jen zpotvořenina provensálskéno "Masco", kteréžto slovo označuje - a teď si nevymýšlím - "čaroděje, který hraje pétanque s kameny".

A pak se v tom vyznejte.

×