Briançon

Ráno vstáváme včas, protože nás čeká nejen nasnídat se a sbalit batohy, ale taky uklidit apartmánek, neboť Anne-Sophie má jako rukojmí našich 80 eur, které je ochotná vrátit jen za podmínek, že bude s čistotou bytu spokojená. Honza se tedy chopí vysavače, já mopu, pak ještě svléknout povlečení, umýt kuchyni, koupelnu...Mno, našli jsme při tom úklidu ledacos, a kdybychom se vsadili, že tahle pečlivý úklid už se v apartmánku nedělal dobrých pár měsíců, asi bychom vyhráli. Každopádně o deváté předáváme Anne-Sophie temný chladný neinternetový byteček se svědomím čistým minimálně jako ta podlaha a míříme na autobusové nádraží. 

To je od nás asi 200 metrů, takže to není dlouhá cesta, a tam vyčkáváme na náš oblíbený autous L29. Během své francouzské dovolené jsme si natolik zvykli na dodržování jízdních řádů, že jsme z pětiminutového zpoždění už velmi nervózní. Nakonec se ale autobus v zatáčce objeví a o tři čtvrtě hodiny později nás vykládá na konečné. 

Je to tady: Briançon, 1300 metrů nad mořem - poslední a nejvyšší zastávka naší letošní alpské francouzské cesty. Autobus nás vyvrhne u vlakového nádraží, kde se chvíli snažíme najít úschovnu zavazadel pro naše velké batohy, ale nemáme úspěch. A ve skutečnosti tomu hledání nevěnujeme ani moc velké úsilí - je půl jedenácté, do zdejšího apartmánu se smíme nastěhovat v jednu a ty dvě a půl hodiny v mezidobí holt nějak přečkáme i s velkými batohy na zádech. 

Abychom si přečkávání trochu zpříjemnili, míříme do centra města. Honza už v autobuse naznačoval, že ho ten ranní uklízecí sprint trochu vyčerpal a že potřebuje "kroka" (čti: croque monsieur). Sní taky o dobré kávě, ale v tomhle ohledu jeho představy trochu mírním. Zastavíme se tedy u pekaře, kde se Honza venku usalaší na lavičce před obchodem a mě vyšle dovnitř, abych tam pořídila něco k jídlu. Croque monsieur v podání pekárny Alef je třípatrový, takže vystačí na menší oběd (je skoro jednáct). Kafe je jako obykle příšerné. Už nás to ani nepřekvapí. 

Zbytek čekání trávíme v parku de la Schappe. To je hezký kousek země na břehu řeky Durance, s jezírky, altánky, mostky a tak. Vypadá, jako by ho v posledních letech revitalizovalo město z nějakého bronwfieldu - hned v sousedství se nachází jakási polorozpadlá fabrika - ale pravda je trochu jiná: V roce 1815 zahájil revitalizaci starých povrchových lomů na park vojenský velitel Briançonu a inspiroval se při tom (trošku) japonskými zahradami. Ta fabrika vedle vznikla až potom a v roce 1950 její majitelé revitalizovaný park přikoupili, aby fungoval jako relaxační nísto pro management (produkce továrny evidentně dost vynášela). Podnik vyráběl hedvábí, a tak v zahradě vzniknul i akvadukt, který přiváděl do procesu zpracování hedvábí vodu. Majitelům ale budiž přičteno ke cti, že akvadukt působí velmi elegantně - a to se jim navíc povedlo skloubit i s funkčností ryze praktickou: chladné kaverny ve spodní části akvaduktu sloužily k uchovávání zelí pro tovární kantýnu.

V parku se jen tak povalujeme po lavičkách, sluníme se (ráno teploměry ve městě ukazovaly 11 stupňů, ale teď kolem poledního už musely vyšplhat aspoň na 17), pozorujeme pstruhy v jezírku - Honza dokonce cvičně strčí nohy do vody, ale prý je opravdu, ale opravdu studená - a ani nemáme pocit, že vlastně jen vyčkáváme. Sbalíme se asi o půl jedné, k apartmánu dojdeme ve tři čtvrtě, vyzvedneme klíče v připravené zakódované schránce a vejdeme do svého nového domova. Oproti bydlení v Guillestru je tu hned několik rozdílů: byt je větší, světlejší, vybavený moderněji a lépe a hlavně - internet tu jede líp než u nás doma! 

Sotva se trochu zabydlíme, vyrazíme na procházku do starého města. Starý Briançon je vlastně pevnost, navržená Sébastienem Vaubanem, podobně jako třeba Mont-Dauphin. Jo, a taky je v Unesco. Na rozdíl od Mont-Dauphinu ale tohle městečko uptrostřed hradeb stále žije a funguje. Samozřejmě že ve stylu turistického skanzenu, ale aspoň je kde si sednout na kávu. My na ní zajdeme do italského podniku, kde pracují dvě baristky s nefalšovaným italským přízvukem, které nám svatosvatě slíbí pravé cappuccino italiano - a přinesou skoro stejné bahno jako v každé pekárně na rohu, akorát tohle je posypané kakaem. Už to definitivně vypadá, že další solidní kafe si dáme zase až v Praze. 

Pevnostní městečko Cité Vauban je završeno pevností Fort du Château, kde je ale otevřený přístup jen na kousek hradeb, ostatní části pevnosti jsou za pevně zamčenou branou. Aspoň z hradeb vykoukneme do údolí, ve kterém je Briançon stulený, a říkáme si, jak to tady asi vypadá, když do údolí sevřeného ze všech stran čtyřtisícovými kopci napadne pořádná vrstva sněhu. Brrr...

Debatujeme taky, co budeme v nejbližších dnech v Briançonu podnikat. Určitě bychom chtěli navštívit místní trh, za úvahu stojí taky cesta do termálních lázní, ty jsou v sousední vesnici, a Honza by si ještě rád zašel na nějakou pořádnou horskou túru, ke které okolní kopce vysloveně vybízejí. Zastavíme se tedy ještě v turistické informační kanceláři, kde agentky pumpneme o nějaké mapy a jízdní řády autobusů do okolí - a přes blízký supermarket se vrátíme zpátky domů. 

Využíváme toho, že tady se za čisté ručníky nepřiplácí a že tu mají sprchu přímo na stropě, takže se nekonečně dlouho sprchujeme, toho, že tu mají pračku a sušák, takže dopřejem očistnou kůru našim již dost unaveným tričkům, a toho, že tu funguje internet, takže rezervujeme ubytování a vlaky až do konce dovolené, až na lyonské letiště. Což nám připomene, že za šest dní naše francouzské horské dobrodružství pomalu skončí. Ale zítra ještě farmářský trh a horké lázně a - kdo ví, co zajímavého nás ještě potká?

×