V termálech

V Briançonu mají každou středu dopoledne trh, a tak po snídani na nic nečekáme a rovnou tam vyrážíme. Na jednu stranu bychom si tam rádi obstarali dnešní oběd i večeři, na druhou stranu jsou reference na trh spíš smíšené a snažíme se nemít přehnaná očekávání. Přehnaná očekávání nemáme o deváté hodině ranní ani od teploty vzduchu, které se pohybuje jen mírně nad deseti stupni - evidentně nás ale dneska čeká další úplně jasný den, což člověku pocitově vždycky trochu toho tepla přidá.

Trh nás překvapí hned na několika úrovních. Jednak se koná nejen v kryté hale, která je pro něj určená, ale vylévá se z ní a zaplňuje i přilehlé parkoviště. Trhovců je tedy docela dost, a i když se objevují i svetry a pletené košíky, většinu tvoří, chválabohu, jídlo. Dalším překvápkem je, že některé trhovce už známe z Guillestru, kde jsme byli na trhu předevčírem. Poznáváme oliváře, grilaře s kuřaty i italskou babču, u které jsme minule kupovali raviolli.  

Do grilovaného kuřete už znovu nejdeme, nakonec se k večeři rozhodneme pro italské lasagne, které nabízí stánek jiných Italek. K obědu si pak pořídíme kombinaci šunek, sýrů a pečiva a plánujeme si udělat takové pravé francouzské apéro, jak mě před pár lety naučili kluci ve Vannes. Doma jsme tak akorát na kávu, takže Honza ještě pilně zasedne k počítači (já si jdu raději číst), kolem jedenácté časně pojíme studený oběd a chystáme se na druhý bod dnešního programu: návštěvu horkých lázní v Monêtier-les-Bains.

Včera jsme se dívali na webové stránky těchhle termálních lázní a vyskočilo tam na nás upozornění, že mimo sezónu je provoz lázní omezený (většinou fungují jen odpoledne) a je do nich nutná rezervace předem. Dost kostrbatě jsme zápasili s rezervačním systémem na jejich webových stránkách, protože jsme se chtěli objednat na 13:00, ale systém nám nepovolil jiný booking než až na druhou. Přesto máme v plánu tam dojet na jednu a v recepci zkusit tak trochu vyjednávat. Autobus z Briançonu do Monêtier-les-Bains totiž jede jen asi šestkrát denně a v jízdním řádu si nemůžeme moc vybírat. 

Na autobusové zastávce je nám záhy jasné, že linka jezdí nedostatečně často. V plánovanou dobu ve 12:20 jedou autobusy hned dva - do jednoho by se totiž všichni cestující ani náhodou nevešli - a oba jsou označeny jako školní. Je vidět, že někde právě skončilo vyučování a všechna děcka se potřebují do těch rodných vesniček v okolí Briançonu nějak dostat. Naštěstí řidič naloží i nás, i když je na první pohled patrné, že školnímu věku už jsme odrostli, a za půl hodinky nás vykládá v Monêtier-les-Bains na návsi. 

V lázních jsme během tří minut a na recepci stojíme sami, nezdá se tedy, že by lázně příliš válčily s přeplněnou kapacitou. Vysvětluji slečnám recepčním, že rezervaci sice máme, ale povedlo se nám ji udělat až na druhou hodinu. Pokud ale mají volné kapacity (nápadně se rozhlédnu po prádzné recepci), mohli bychom dovnitř hned. Jedna slečna recepční nahlédne do mailu v mém mobilu, kde potvrzení o rezervaci mám, a dlouze pátrá v rezervačním systému. Zdá se, že nás tam nějak nemůže najít. Nakonec se ukáže, že problém spočíval v mém počíáečním Š, které francouzský systém nedokázal skousnout, vložil místo něj nějaký neznámý znak a naši rezervaci tak zařadil až za úplný konec abecedy. Pak už není pro recepční problém přesunout ji z druhé hodiny na jednu a pustit nás do lázní. Přeptá se ještě, jestli i pán má elastické plavky - veškeré koupací kraťasy a bermudy jsou tu z hygienických důvodů zakázané. Honza rovnou rozepne batůžek, že slečnu přesvědčí, ale ta rychle zamává rukama: Kdepak, pane, to není třeba, já vám věřím, vaše koupací prádlo vidět nepotřebuju! 

Jakmile pískneme kartou u vstupního turniketu, začínají se nám odpočítávat dvě hodiny, které můžeme v lázních strávit. Za dvouhodinový pobyt každý z nás zaplatil 19,50 EUR (a za každou další půlhodinu, o kterou bychom povolený pobyt přetáhli, zaplatíme dalších 8,50), tak jsme opravdu zvědaví, co tenhle podnik nabídne. A kloubou dolů - má co nabídnout!

Celý lázeňský areál má plochu 4500 m2. My s naším vstupným využíváme jen necelou půlku, nemůžeme do saun a do prostor pro lázeňskou péči (masáže a tak). I tak je ale možností docela dost. Největší prostor nabízí vnitřní bazén, s teplotou kolem 35 stupňů. Celé lázně jsou prosklené, takže už zevnitř je možné koukat na okolní tří- až čtyřtisícovky a na ty zbytky alpských ledovců, které ještě nevzaly za své. Pro lepší obdivování horkých panoramat ale stačí vyplavat do venkovního bazénu s podobnou teplotou, kde má člověk hory přímo na dosah ruky a ještě u toho může ležet ve vířivce. Kromě toho lázně nabízejí hudební jeskyni, kde je slyšet muzika jen s ušima pod vodou, turecký hammam, malou finskou saunu (ale roztopenou jen na 65 stupňů) a hlavně takzvanou římskou triádu: caldarium (ohřívadlo) s vodou teplou 40 stupňu, tépidarium (vlažidlo) s vodou kolem 26 stupňů a frigidarium (mrazidlo), což je malinký šestnáctistupňový bazének. S touhle kombinací by člověk vydržel blbnout nekonečně dlouho. 

Horkou léčivou vodu na tomhle místě využívali už Římani ve 4. století. Pozůstatkem je název řeky, který tudy protéká: Guisane (aquisana = zdravá voda). Na trochu civilizovanější úroveň s pavilony a tak to tu pozvedl Ludvík XVI. A soudobé lázně mají sice původu v roce 1999, ale stávající veliký areál by vybudován až v roce 2008. Docela rafinovaně tu mají vyřešen taky přístup dětí - rodinné vstupné se dá čerpat jen během dopoledních hodin, takže v celém areálu (aspoň když tam jsme my) panuje téměř božský klid. Když do bazénu o jedné hodině vlezeme, je nás tam celkem 7 koupajících, a to se na té ploše rozprostře tak, že máme pocit, že jsme sami. 

Jak tak ležíme ve venkovní vířivce a obdivujeme ostré siluety okolních hor, přemýšlíme, jestli jsme někdy zažili takovou kombinaci tak obrovských lázní (s tím by možná mohly soupeřit Polynéské lázně na Novém Zélandu) s takový božským klidem (to měli zase docela dobře vychytané Američani) a takovými nádhernými vyhlídkami na opravdu vysoké hory (tady asi nejlíp skórovala Britská Kolumbie, ale takovéhle megaštíty to tam rozhodně nebyly). Prostě se tak dlouho kulíme z jedné vody do druhé a od jednoho výhledu k jinému, že se vzpamatujeme, až když nám zbývá posledních deset minut, a musíme sprchami a převlékárnami skoro proběhnout, abychom se stihli dostat se svými vstupními kartičkami přes turnikety včas. A nutno říct, že toho dobou už je v láznívh koupáků nějakých třicet nebo čtyřicet a přibývají další, takže nás odchod zas ani tak moc nemrzí. A protože v celých lázních je zakázáno focení, dáme sem aspoň jejich oficiální galerii, aby bylo vidět, že s těmi úžasnými výhledy nekecáme. 

Vyrelaxovaní jdeme čekat na autobus, který nám jede za půl hodinky. A jsme velmi překvapení, když se tentokrát nepřihrkají dva velké autobusy, ale přicupitá mikrobus pro nějakých patnáct, dvacet lidí - a je úplně prázdný. Holt když zrovna nejede školní mládež, není asi o cestování hromadnou dopravdou zas tak velký zájem. 

Do Briançonu se vracíme tak akorát na odpolední kávu a máme v plánu ji vyzkoušet v italském podniku s trhlým názvem Nultý kilometr, který se nachází jen asi 300 metrů od našeho apartmánu. Ač je přesně ta mrtvá odpolední hodina, kdy všechny francouzské podniky zavřou, Italové mají otevřeno a nabídnou nám domácí tiramisu (výborné) a pravé italské cappuccino (o něco méně mizerné, než jsme ve Francii zvyklí, ale stále dost mizerné). Honza nad tím nevěřícně vrtí hlavou, když na pultě vidí obrovský naleštěný pákový kávovar od Faemy, a navrhuje, aby takovéhle stroje rovnou dávaly baristovi elektrický šok, když to kafe takhle zhvízdá. Hned vedle Nultého kilometru se má nacházet zmrzlinárna Maesto Gelataio - pobočka toho podniku, který jsme v Guillestru našli pevně uzamčený s poznámkou o shledání v létě příštího roku. Honza, malověrný, tvrdí, že ani nemá cenu tam chodit, ale tady v Briançonu má zmrzlinárna otevřeno, nabízí úžasnou italskou zmrzlinu - tu měkkou, co se musí do vaflových kornoutků dávat špachtlí - a dokonce má akci na dva kopečky za cenu jednoho. Takže se přemůžeme a dáme si po jednom dezertu v podobě tiramisu ještě druhý, zmrzlinový. 

Honza si v podvečer ještě velmi disciplinovaně sedne k práci (koneckonců, dnes jsme značně čerpali rozpočet, tak bychom ho na druhé straně měli taky trošku doplňovat), a když se o sedmé začne sluníčko klonit za okolní kopce, sáhneme po lasagních, které nám ráno připravily italské trhovkyně, nalijeme sklenku grenache z jižní Francie a říkáme si, že tohle byl zase další krásný dovolenkový den.

×