Propršená sobota

Leje. Ale to je, jak je teď moderní říkat, vsjo po planu. Se vstáváním nespěcháme - hlavně Honza ne. V noci byl mezi třetí a pátou hodinou vzhůru a znovu usnout se mu povedlo až k ránu, takže se z postele nevyhrabe před půl devátou. (Mimochodem, nedávno jsme někde našli, že tenhle tzv. bimodální spánek byl prý historicky zcela běžný a Honza tak spí zřejmě daleko zdravěji než já, která chrní celou noc až do rána). 

Připravím tedy snídani, zvolna posnídáme, občas vyhlédneme z okna, jestli déšt trochu neustává, ale toho to ani nenapadne. Nakonec se tedy kolem desáté rozhodneme, že vyrazíme - gapský trh se totiž koná jen do oběda, tak aby nebyl vyjedený, než tam dojdeme. 

Předem jsme studovali, kde se trh vlastně má rozkládat - aby to totiž nebylo tak jednoduché, středeční trh je v Gapu jinde než ten sobotní - a jediný orientační bod, který jsme bezpečně znali, bylo náměstí Place Lorraine, kde je pekárna a zmrzlinář. Vyrazíme tedy tam. 

Neprší nijak přehnaně, ale než na místo dojdeme, docela nám crčí z kapucí. Na náměstí navíc vidíme jen asi pět stánků. Hmm, tak tady budem rychle hotovi, prohodí lakonicky Honza. Pak si ale všimneme, že stánky trhovců pokračují Rue de France. Zelináři, sýraři, fritované taštičky tourtony, pečená kuřata. Na konci ulice trh zahne do Rue Élisée - a další zelináři, čerstvé ústřice, paštiky, italové s pršutem a mozzarellou, pekaři. A to už dorazíme do Rue Carnot - a tam se musíme rozhodnout, protože tady trh pokračuje na obě strany - čerstvé ryby, marmelády, paella, další pekaři a další a další zelináři, zelináři, zelináři. Až když celé trhové kolečko obejdeme kolem dokola, uvědomíme si, že jsme si vůbec nic nekoupili, protože jsme byli rozsahem trhu úplně u vytržení. Tak tady asi nebudem zas taky rychle hotovi, komentuje Honza. 

Vlastně nám ani nevadí, že prší. Přemýšlíme, na co všechno máme chuť a od čeho všeho si kousek pořídíme. Co chvíli se schováme po stříšku nějakého stánku, kde vystojíme krátkou frontičku - a fronty jsou, to zase jo, trh je plný místních i v tom mizerném počasí. Zpátky do apartmánu si tedy neseme skoro plný batůžek. A přestože ještě není ani poledne, dopřejeme si rovnou časný oběd: Honza si na trhu vyhlédl jeden pekáč s paellou plnou škeblí a krevet, a tak si dopřáváme občerstvení ve španělském stylu. 

Jak tak kontrolujeme zbývající mňamky, které jsme domů donesli, je celkem zřejmé, že problém, kam si zajít večer na večeři, nebudeme muset vůbec řešit - máme ještě masový burek, plněný lilek, paštiku v těstě, trochu kuskusu, kozí sýr v rajčatech a olivovou focacciu, které Francouzi rafinovaně říkají krycím jménem fougasse. Úkolem na večer tedy bude vyjíst ledničku. 

Svěží deštík pokračuje i během odpoledne, my už ale žádné ambiciózní plány nemáme, trávíme ho plhohodnotným flákáním s kávou, knížkou a tak. Koneckonců, neměli jsme během dovolené moc takových dní, kdy jsme se na plný úvazek věnovali nicnedělání.  

Sluníčko se mezi mraky objeví až kolem páté dopoledne, a to nás přesvědčí podniknout ještě jeden výpad do města. Honza má chuť na dobrou kávu a pečlivě na Google mapách vytipuje jeden podnik, kde prý by nám ji mohli nabídnout. A tohle řekne po dvou týdnech kávových zkušeností ve Francii! Vlastně jsem fakt ráda, že žiju s tak nezdolným optimistou. 

Jdeme podobnou trasou jako ráno, jen stánky trhovců někam zmizely, jako by tam nikdy nebyly. V jedné z tržních uliček najdeme kavárnu O-café, kterou jsme přes spoustu zelinářů ráno úplně přehlédli, a vstoupíme dovnitř. Podnik je maličký, před pultem je nahňoucáno asi deset stolečků s židličkami, jedna na druhé, a většina je plných. Jen tak tak vyškrábneme dvě volná místa - kavárna je evidentně populární. Objednáme odvážně dvě cappuccina, baristovi zakážeme je posypat kakaem (dvakrát si to od nás nechá potvrdit) a čekáme, co bude. Je třeba přiznat, že dostaneme asi nejméně odpornou kávu ze všech těch, které jsme na své letošní dovolené vypili. Do slušného cappuccina má ale pořád ještě dost daleko. Z upíjení nás vytrhne až velká rodinná sešlost, která se usadí u stolu hned vedle, a nůž špinavý od čokoládového dortu, který po mě barista při sklízení z jejich stolu hodí. Sice se stará, jestli mi nepropíchl stehno, ale to, že mám džíny jako prase, ho evidentně netrápí. Dopíjíme, platíme bez spropitného, odcházíme. 

A jdeme si spravit chuť do rumárny La Caravelle. Včera jsme tam zkoušeli aranžované rumy, dnes jdeme jako aperitiv před večeří vyzkoušet punč. Zpovídáme baristu, čím je vlastně rum v punči ochucen - základ ovocné složky prý tvoří pomerančový džus, ale přidávají i trochu ananasového, trochu šťávy z cukrové třtiny, a zbytek už prý je výrobní tajemství. Popíjíme tedy na zahrádce punč, díváme se na sluníčko sklánějící se za okolní kopce a říkáme si, že jsme tady přece jen strávili pár opravu pěkných dní.

×