Gap ještě jednou

Jak už se nám tak na dovolených stává, jsme trochu v předstihu. Podle původního plánu jsme měli v Gapu strávit tři noci, ne jen dvě, ale změna počasí nás postrčila do Savines-le-lac o den dřív, tam jsme měli koupáním v jezeře strávit dva dny, ne jen jeden, ale zase jsme se kvůli počasí posunuli o den dřív. A tak sedíme v pátek 23. 9. v Brianconu s tím, že už jsme vlastně na poslední štaci, a přitom naše letadlo odlétá z Lyonu až v pondělí 26. 9. a my máme před sebou ještě celý volný víkend.

O tomhle přestihu samozřejmě víme už od té doby, kdy jsme ho vytvořili, takže od té doby taky přemýšlíme, co s volným víkendem podniknout. A opět nám do rozhodování trochu promluvilo počasí: v sobotu má v podstatě celý den pršet. Hledáme tedy nějakou destinaci, kde se můžeme ubytovat v pohodlném apartmánu s dobou wifinou a slušně vybavenou kuchyní, nebudeme mít daleko k pekaři nebo k řezníkovi, a samozřejmě bude v okolí pár podniků, kam bude stát za to zajít na oběd nebo na skleničku (a nezahoří při tom náš celodenní rozpočet). Volba tedy padla na čtyřicetitisícový Gap, kde jsme před dvěma týdny bydleli v Tristanově apartmánu (a byli spokojeni, takže rezervujeme ten samý) a objevili hospůdku se zajímavými aranžovanými rumy.

Ráno se tedy sbalíme, ještě se krátce otočíme u našeho oblíbeného pekaře pro něco sladkého a kolem desáté vyrazíme na nádraží. Cestou se loučíme s horami: což o to, i kolem Gapu třítisícovky jsou, ale nejsou tam tak všude na ráně. Uvědomujeme si, jak je zvláštní, že člověk ve městě na konci každé ulice vidí horu. To se nám doma opravdu nestává. Cestou k vlaku mineme školní třídu při lekci grafitti, která se odehrává přímo na zdi na ulici - to se nám doma taky moc nestává - a na nádraží jdeme rovnou k pokladně. Čekáme hned jako druzí, přímo u okýnka ale stojí nějaký starší francouzský chlapík, který před nádražáckou pokladí rozkládá množství vytištěných papírů, vede s ní dlouho diskusi, které nerozumíme, ona kamsi volá, aby tam nic nevyřešila a musela volat ještě někam jinam, a solidní půlhodina předstihu, kterou jsme na nákup lístků měli, se začíná povážlivě krátit. Nádražní rozhlas navíc hlásí, že náš vlak už je přistaven na Koleji B - vyjíždí totiž přímo odsud z Briançonu. A tak mi povolí nervy, vytáhnu svoji osvědčenou aplikaci francouzských drah SNCF a (stojíc ve frontě u pokladny!) kupuji lístky na vlak online, protože to jde rychleji. Když si s Honzou jseme sednout do vlaku, vášnivá diskuse u okýnka stále ještě probíhá.

Ač jsme celou svoji dovolenou naplánovali podél vlakové trati z Valence do Briançonu, ve skutečnosti jsme se vlakem svezli jen jednou, na samém začátku. Pak už jsme se posouvali autobusy, které nám stavěly šikovněji a blíž míst, kam jsme se chtěli dostat. Teď ale jako by lokálka pro nás vytvářela retrospektivu - před námi defilují místa, která už známe, a zážitky, které už jsme tak trochu zapomněli: Pevnost Mont-Dauphin na vysokém kopci. Stadion v Châteauroux-les-Alpes, kde místní pořádali pivní festival. Embrun, vystrčený na svém skalisku nad údolím Durance. Polosuchý Lac de Serre-Ponçon - a vody ne a nepřibývá. A pak už vlak zastaví na nádraží v Gapu.

Je sotva poledne, ale máme domluveno, že do apartmánu se můžeme nastěhovat hned. Tristan nám ani klíče nepřinese osobně, dneska má rande na oběd, takže pošle kamaráda ("Ani vám k tomu nebudu nic říkat, stejně už všechno víte, ne?"). Shodíme tedy batohy v čerstvě převlečené ložnici, do lednice uložíme zbytek zásob, které s sebou vezeme, a Honza při ohledu na mobil spokojeně prohlásí, že domov je tam, kde se wifina připojí automaticky. 

První, oč se potřebujeme postarat, je něco k obědu. Na mapě předvybereme dva asijské podniky, které by měly mít otevřeno. Má samozřejmě jen jeden z nich, ale to nám stačí. Vietnamské bistro nám nabídne karamelizované vepřové a hovězí se zeleninou, obojí i s rýží za nějakých 10 euro pro každého. Oběd v asijském bistru za nějakých (v přepočtu) 250 korun na osobu je v podstatě to nejlevnější, co se tady dá sehnat. V opravdové restauraci by se obědové menu pohybovalo asi na dvojnásobku. Říkáme si, že je to pro nás docela dost, a přemýšlíme, jestli mají ti Francouzi opravdu o tolik vyšší platy. Povede se nám vygooglit, že platový medián mají oproti Čechům asi dvojnásobný, takže cca dvojnásobné ceny jsou vlastně docela odpovídající. 

Po obědě jdeme ještě objevit nějaký slušný supermarket, kde bychom vybrali na zítra něco k jídlu (jestli bude opravdu celý den pršet, nejspíš se nám nebude do slejváku moc chtít). Pečivo tam samozřejmě nekupujeme - nejsme ve Francii od včerejška - pro to si zajdeme do pekárny, kterou máme od apartmánu hned za rohem. Ze druhým rohem pak je cukrárna, která dělá nejenom ty rozkošné francouzské dortíky, které jsou vlastně celé máslový krém, ale taky čokoládové pralinky s ganache. Musím říct, že svým způsobem jsem docela ráda, že tihle rafinovaně lákaví cukráři se v Česku zas tak moc nevyskytují - aspoň velkou většinu cukrářské produkce u nás dokážu minout nejen bez slintání, ale i bez povšimnutí - to by mělo na moji fyzickou kondici skutečně neblahý vliv. Na druhou stranu pořádné pekaře bych doma uvítala. Myslím, že bych odolala nenakoupit tam celý vagón baget, ale ty lákavě rozpraskané kůrky, které tak neodolatelně křoupou, když je člověk zmáčkne, to mi v našich pekařstvích dost chybí. A ne, ty gumové napodobeniny, které jsou k dostání ve všech supermarketech, se jako francouzská pekařina opravdu počítat nedají.   

Co se večeře týče, přidržíme se osvědčené burgrárny, kterou máme hned za rohem a kde jsme se už solidně najedli před dvěma týdny. A i když nejsme velcí fanoušci burgerů, nutno přiznat, že tady je docela umějí. No a na závěr večera samozřejmě nesmíme vynechat rumárnu La Caravelle s aranžovanými rumy, kterou máme hned za druhým rohem. Za barem je tentokrát jiný chlapík než minule, o dost hovornější. Necháme si nejdřív vysvětlit rozdíl mezi punčem a aranžovaným rumem (punč je prý o dost slabší, protože se ředí ovocnou šťávou, a hodí se spíš jako aperitiv), a pak se přidržíme digestivních aranžovavých rumů: zkoušíme ananasový a malinový. Barman se ještě doptává, jestli nám chutnají - zmiňovali jsme, že máme radši sladší pití, a jeho aranžované rumy jsou přece jen spíš suché, takže je připraven nám na spravení chuti nabídnout něco ze své karibské lahvované nabídky. My ale dopijeme své ovocné kousky a zamíříme domů. Přece jen, musíme si trošku všeho toho ochutnávání nechat taky na zítra.

×