Přírodovědné okénko

Když Honza včera večer vytahoval ze skříně do postele další tři deky, připadalo mi to jako trochu přehnané opatření. Jak jsem byla naivní... V krbových kamnech v noci samozřejmě vyhasne (tedy, ono ani během dne, když v nich hoří, není ta výhřevnost úplně nejlepší) a v nezatepleném letním domečku se teplota interiéru velmi rychle přiblíží teplotě exteriéru, což jsou o sedmé hodině ranní tři stupně Celsia. Během dne se to má vyšplhat na deset. Teplotu v ložnici odhadujeme na víc než deset stupňů (pára od pusy nám nejde), ale na míň než patnáct (zima je v posteli i Honzovi). Navíc ráno topit nebudeme, protože se záhy chystáme na výlet na národního parku Vincente Perez Rosales. Běžné ranní činnosti, jako příprava snídaně nebo čištění zubů, tak musíme prokládat průběžným zalézáním pod peřinu, abychom nezmrzli. To je jeden z důvodů, proč nám balení trvá déle než do devíti. Tou dobou konečně vyrážíme ven, kde je - kupodivu - skoro líp než vevnitř.

Cestou se zastavíme na kafe, abychom se znovu trochu zahřáli, a pak už míříme na zastávku minibusu. Honza začne s pozorováním fauny už ve městě, kde zahlédne na střeše supermarketu divného ptáka s dlouhým zobákem a černou maskou a s pomocí Googlu ho identifikuje jako ibise (konkrétně ibise šedokřídlého, Theristicus melanopis -- pozn. Honza). Prý je to obecně dost vzácný kousek, akorát ve středním Chile se ty mrchy nějak naučily žít i ve městech a dost se jim tam daří.

Na zastávce už postává minibus s nápisem Petrohué - a tam jedeme, takže nastoupíme. Autobus se ještě nějakou chvíli plní, až jako poslední přiskočí i řidič a vyrážíme na cestu. Přemýšlíme, jak tedy bude probíhat placení, když jsme do dostavníku vlezli bez kontroly a úplně zadarmo, ale dozvíme se to na první zastávce: řidiči se platí až při výstupu. Cestou autobusem si můžeme ukroutit hlavy, abychom zahlédli všechny ty sopky, které tu v okolí mají, ale bohužel je spíš jenom tušíme - špičky mají všechny dobře schované v mracích, a můžeme být rádi, že prší jen občas a jen trochu. Kodrcáme se po silničce kolem jezera přes hodinu, než nás minibus konečně vyvrhne u vstupu u vodopádů (nebo spíš peřejí) Petrohué v národním parku.

Areál vodopádů má tři stezky: První je dobře vybetonovaná, má asi dvě stě metrů a vede na vyhlídky přímo nad hlavními peřejemi, kde se řeka Petrohué přelévá přes obří lávové balvany a vytváří u toho estetický mix bílé pěny a azurových jezírek. V případě hezkého počasí je za tím vším jako pozadí ještě fotogenický kužel sopky, ale ten teda dneska bohužel. Nic to nemění na faktu, že stezka je plná lidí, kteří si navzájem překážejí při pořizování snímků. Výhledy jsou fajn, ale celkem s chutí se vyvlníme z davu a jdeme k pěšince číslo dvě. Ta už má skoro kilometr a vede k dobře schované laguně s jediným vodopádem. Navíc je hliněná, neupravená, což část turistů odradí, takže tady se s návalem potkáme jen u samotného vodopádu.

Na třetí pěšině pak už jsme úplně sami. Popis, že se jedná o kilometrovou túru valdivijským deštným lesem, zřejmě znudí každého už předem. Opravdovská džungle je prorostlá něčím, co vypadá skoro jako bambus, ale skoro zase ne. Dělá totiž na kmenech rozdvojky, to není pro bambus právě typické. Honza zalituje, že s sebou nemáme mačetu, protože přetnutím kmene bychom mohli zjistit, jestli je stéblo duté, což by ukazovalo na bambus, nebo plné, což by zase ukazovalo spíš na ratan. Naštěstí za chvíli najdeme stéblo, které zřejmě mačetou přetnul už někdo před námi, a je plné - ale hned kousek dál stojí infocedule s popisem, že to bambus je, i když je vevnitř plný, akorát je trochu divný a ve španěltině se mu říká quila (latinsky Chusquea quila, české ani slovenské jméno nemá -- pozn. Honza).

Když už se cítíme úplně biologicky vyřádění, opouštíme areál peřejí Petrohué a jdeme čekat na minibus zpět. Něco jako jízdní řády tady ještě nevymysleli, takže prostě jen stojíme na okraji silnice, abychom mávli, až se dopravní prostředek bude blížit - na což čekáme asi dvacet minut. A protože pořád ještě neprší, rozhodneme se z něj vyskočit ještě v rámci národního parku, v osadě Ensenada s vyhlídkou na jezero. Dneska ale ty vyhlídky fakt nejsou žádný trhák, takže se nijak dlouho nezdržujeme - akorát tak dost na to, aby Honza objevil drobného ptáčka, co vypadá jako malý chocholouš, ale tady mu říkají chincol (česky strnadec ranní, Zonotrichia capensis -- pozn. Honza). A tím uděláme za naší dnešní geologicko-botanicko-zoologickou exkurzí definitivní tečku, celí šťastní, že jsme sice vymrzlí, ale nikoli mokří.

Cestou zpět k apartmánu ještě přibrzdíme na víkendovém nádražním trhu, který jsme objevili už včera a kde jsme našli výborného pekaře, a jdeme si s pečeným úlovkem sednout k již roztopeným krbovým kamnům (hezky se tu o nás starají) a dát si hrnek horkého kafe. Dovolenkovat v deseti stupních Celsia holt není jen tak.

×