Pohodové páteční odpoledne

Během dopoledne se dnes oba věnujeme práci. Ale vzhledem k tomu, že je dnes pátek, a vzhledem k tomu, že je další krásný řecký blankytný den s teplotami kolem dvaceti, kolem druhé hodiny to definitivně zabalíme a vyrážíme na výlet. 

Začínáme opět naším oblíbeným autobusem směr Gavrio. Tentokrát z něj ale vystupujeme tak brzy - asi po čtyřech kilometrech cesty - že k nám ještě ani nestačila uličkou dojít stevardka, která vybírá jízdné. Musíme jí jít naproti a říct jí, že chceme, aby nám autobus zastavil ve vesničce Mesaria u kostela. Tam taky přesně zastaví - a zrovna tam začíná turistická stezka číslo 1, kterou chceme jít. 

Cestička hned zpočátku vypadá jako něco, čemu by Madeiřani říkali levada: jedná se o chodníček, který vede kolem zavlažovacího kanálu - a v tom pěkně zčerstva sviští voda. Podle různých turistických průvodců víme, že tyhle stráně nad Mesarií jsou na prameny docela bohaté. Asi nejbohatším jejich zdrojem je vesnice Menites, kterou máme asi třicet minut cesty. Kromě různých pítek a vyvěraček v okolí nabízí hlavně hojně fotografovanou řadu chrličů ve tvaru lvích hlav, z nichž proudem teče voda do mramorového koryta.

Ač máme tou dobou za sebou ušmudlanou půlhodinu chůze, zastavíme se kousek od lvů na zahrádce na drink. Právě tam se nám ale připomene čerstvý větřík, který na Androsu nikdy není daleko. Během poryvu stihneme pochytat mobily i kšiltovky, které jsme okázale vyložili na stůl - žádná volná ruka nám už ale nezbyde na Honzovy sluneční brýle, které si nově koupil před necelým týdnem v Gavriu. Hned vedle našeho stolu je naneštětí zábradlí a za ním asi pět metrů hruboké koryto místní říčky, aktuálně téměř vyschlé, ale plné spadaného dubového listí. No a právě na dno toho koryta a na jednu z hromad toho listí přistanou větrem sfouknuté Honzovy sluneční brýle.

Zatímco já se s nimi smutným pohledem loučím, ne tak Honza - ten už se zvědavě rozhlíží, kudy by šlo do korýtka vlézt. Jedna z možností se nabízí hned tady, u našeho stolu: zábradlíčko se dá bez problémů přelézt a ze zdi, která koryto lemuje, trčí na klíčových místech armování, které by šlo použít jako stupy. Honza ale fikaně popojde pár metrů proti proudu koryta a tam najde vcelku přijatelný kamenitý svah, po kterém se k suché řece spustí - a za chvíli už vítězoslavně mává nalezenými brýlemi. K údivu dvou vedle sedících turistek, které celému kaskadérskému kousku přihlížely, a naopak k naprostému nezájmu asi sedmi koček, které se nám celou dobu mlely pod nohama. 

Adrenalinový zážitek bychom tedy měli za sebou, je čas pustit se na další cestu. Z Menites pokračujeme skoro po vrstevnici, jen s občasným mírným stoupáním a klesáním - které si sem tam neúmyslně přidáme, když zabloudíme na jinou pěšinku, než po které máme jít, a musíme se zase vracet. Namísto na turistické značky, které jsou tu umístěné dost viditelně a dost hustě, totiž vyhlížíme údolím až na moře k andorskému zálivu, ochutnáváme všechny citrusy, které v okolí právě dozrávají, obdivujeme, jak se krajime proměňuje z pomerančových sadů přes cypřišové aleje až k oranžovým skaliskům s trsy opuncií. A po dvou hodinách kochání zjistíme, že jsme od začátku urazili usmolené čtyři kilometry, jsme sotva v půlce cesty a hodiny ukazují půl šesté. 

Přidáme tedy do kroku, následující čtyři kilometry urazíme během hodiny - a to už jsme zpátky v Androsu. Rovnou se při cestě zastavíme v bistru na vepřové špízky suvlaki, které jsme měli už dlouho zálusk ochutnat, a pak zamíříme domů - zapnout topení. Jakmile se sluníčko před osmou hodinou schová za obzor, je znát, že do pořádných řeckých letních veder to bude ještě chvíli trvat - teď jsou zdejší teploty stále ještě jarní. A to je vlastně dobře.

×