Práce a zábava

Dnešní den je stejně blankytný jako ten včerejší - a taky stejně pracovní, nicméně dneska chceme pracovat jen tak napůl, abychom si odpoledne mohli udělat malý výlet. Časový posun -1 hodina nám tu tolik nehraje do noty jako na našich jiných pracovních destinacích: zatímco na Kanárských ostrovech můžeme ve čtyři odpoledne legitimně skončit práci a pořád nám budou zbývat dobré 4 hodiny slunka, tady bychom vlastně měli končit v šest a za dvě hodiny do západu už se toho moc stihnout nedá. Proto se rozhodujeme, že práci dneska zabalíme už něco málo po poledni a doženeme to... no, někdy jindy (samozřejmě dostáváme zaplaceno jen to, co skutečně odpracujeme, takže naše svědomí je zcela čisté - čím víc zábavy, tím méně peněz, takhle jednoduché to je).

Já opět ráno využiju ke krátkému výběhu - fyzická aktivita totiž, jak je známo, dělá dobře na nervy, které mám z minulého týdne vlastní hloupostí trochu rozdrnčené. Netrápím se žádnými velkými sportovními výkony, vyklušu jen na blízký kopeček ke kapličce, odkud je krásný rozhled po naší a sousední zátoce. Přes údolí vidím dokonce až na dvorek restaurace Barbarola, kde jsme si v neděli dávali oběd. Oproti včerejšku opět fouká znatelně méně a stejně tak se zklidňuje i mořská hladina - dělám si mentální poznámku, že odpoledne by to mohlo být i na nějaké to vykoupání.

Do kanceláře dorážím krátce před desátou (tj. devátou pražského času) a společně s Hedvikou se věnujeme dokumentům, analýzám, reportům, telekonferencím a jiným báječným věcem, které nás živí. V této chvályhodné činnosti pokračujeme až do druhé hodiny odpoledne, kdy zaklapneme počítače, spořádáme rychlý domácí oběd (vždy oblíbené Aglio Olio - popravdě daleko lepší, než byly ty v Barbarole) a sbalíme se na plánovaný výlet.

Je to vlastně spíš jen taková vycházka, podle mapy sotva sedm kilometrů dlouhá - tak akorát na kratší odpoledne. Podle mapy se jedná o turistickou stezku, která vybíhá z města jihozápadním směrem a kroutí se sem a tam údolím místní říčky až do vesničky Livadia a pak zase zpátky. Cesta začíná hned za náměstím, takže se nemusíme zdržovat žádnými zrádnými autobusy a můžeme se do toho hned pustit - stačí jen vylézt obligátní čtyři patra schodů, které dělí naši zátoku od centra městečka.

Hned po pár stovkách kroků se ocitáme jakoby v jiném světě - městečko i moře necháváme kdesi za zády a šlapeme krajinou propletenou bludištěm dlážděných pěšinek, lemovaných vysokými zídkami z nasucho poskládaných kamenů ve stínu vysokých cypřišů. Všude rostou pomeranče a citróny, obsypané plody a květy, které voní tak, že to cítím i já. Jejich větve se kloní přes zídky až k nám, takže stačí doslova jen natáhnout ruku a utrhnout si - ale pak je třeba smířit se s tím, že člověk bude od sladké šťávy celý ulepený. Do toho všude kolem kvetou (a taky voní) vistárie a všemožné luční kytky na šťavnatých zelených loukách - nic z toho, co vidíme, se člověku nevybaví, když se řekne "Řecko". Je možné, že za měsíc tu bude všechno zežloutlé a suché a místo trávy bude v zahradách jen prach, ale ne tady, ne teď, ne dneska. Dneska je jaro.

Cestou několikrát zabloudíme, ale vlastně nám to ani moc nevadí - cestiček je tu víc než dost a každá někam vede. Nakonec ale přece jen najdeme staré kamenné schodiště, které nás zavede do bludiště úzkých bílých uliček vesničky Livadia. Tam jsme sice měli původně vyhlédnutou jednu malou hospůdku, ale chyba lávky - jsou sotva čtyři odpoledne a zuří polední siesta, takže si musíme vystačit z vlastních zásob. Pokračujeme tedy dál, korytem vyschlé říčky kolem starého pobořeného mostku a to už je co by kamenem dohodil na místo, na kterém jsme svůj výlet začínali. Před námi se opět otevírá pohled na mořskou zátoku a my se vracíme do Řecka.

Vzpomínám si na své předsevzetí z rána a přesvědčuju Hedviku, že je ideální příležitost jít se ještě vykoupat do moře. Bereme si tedy plavky (já teda jen náhradní spoďáry, protože svoje plavky jsem nechal doma a v dubnu nikdo v Řecku plavky neprodává) a míříme na pláž. Na Hedvice je jasně vidět, že její koupací nadšení má zrovna odliv, a jde se mnou čistě kvůli morální podpoře. Ani mé tvrzení, že voda skoro není studená a vůbec z ní neberou křeče, ji nepřesvědčí. Pochopení nalezne až u servírky v nedaleké kavárně, kam zavítáme po mé koupeli: servírka se na mě nevěřícně podívá a povídá: "Vy jste plaval, žejo? Já vás viděla!" Když kývu hlavou a říkám, že je to na koupání OK, vždyť voda má dobrých 17 stupňů, jen se otřese - napůl zimou, napůl hrůzou z té představy. Hedvika s ní zcela nepokrytě souzní. Asi je to utajená Řekyně...

×