Přesun

Ačkoli jsme většinu věcí sbalili už včera večer a apartmánek po sobě uklidili, abychom ráno mohli už jen posnídat a vyrazit, nespím úplně nejlíp. Ráno totiž musí všechno klapnout: autobus do Gavria musí z náměstí odjet podle jízdního řádu o půl deváté a nesmí se cestou nikde zdržet, protože v deset odjíždí z přístavu v Gavriu trajekt směrem na Tinos. Honza je, jako obvykle, obdivuhodně klidný - zase ho nejspíš vyděsí až pohled na snídani, kdy dlouze zapřemýšlí, jestli jeho žaludek zvládne chleba se sýrem - a celou noc spí jako zabitý, zatímco já jsem vzhůru ještě před pátou. Dobalím, co je potřeba, přichystám snídani, uklidíme apartmánek a kolem osmé vyrazíme k autobusu.

Všechno jde jako na drátkách. Autobus vyjíždí přesně, cestou nás nepotká žádná nepříjemnost, takže v Gavriu jsme kolem půl desáté a do příjezdu trajektu máme ještě půlhodinu. Nalodíme se taky bez komplikací, akorát na nás už tentokrát na lodi nezbyde příjemný gaučík, musíme se vmáčknout do dvou křesílek u kávového stolku - a už můžeme pozorovat, jak kolem nás ubíhají břehy ostrovů: nejdřív Androsu a za chvíli už Tinosu.

Tinos jsme samozřejmě studovali předem. Víme, že ostrůvek je o fous menší než Andros, a taky nižší (centrálnímu pohoří na Androsu chybělo jen pár metrů do tisícovky, zatímco Tinos sahá sotva do šesti set metrů nad mořem). Lidí žije na obou ostrovech přibližně stejně - kolem devíti tisíc - v Androsu se ale rozloží do několika městeček (samotná Andros-Chora má jen něco přes tři tisíce obyvatel, zbytek žije v Gavriu, Batsi a tak), zatímco na Tinosu se jich nějakých šest tisíc drží v Tinos-Chora, tedy hlavním městě s přístavem. Očekáváme tedy, že po spíš venkovském Androsu (což byl podle počtu obyvatel ekvivalent třeba Kaznějova) se dostaneme v Tinosu (přibližně Mníšek pod Brdy) trochu víc do městského prostředí. Co ale neočekáváme, jsou zájezdové autobusy, které se hned u výstupu z trajektu řadí, ani hospody narvané tak, že se v nich pro dva lidi regulérně nenajde místo, ani celé ulice plné čínských kýčovitých suvenýrů. Po zapadlém Androsu se nám tu možná ještě zasteskne.

Bydlení máme domluvené o George. Ten pronajímá apartmán s výhledem na moře, jen asi deset minut pěšky od trajektu. George samozřejmě na místě nebydlí, v sousedním bytě ale bydlí tetička Athéna, která už na nás čeká, předá nám klíče, ukáže heslo na wifinu a zdvořila se rozloučí. My vlastně ani nic víc nepotřebujeme, narychlo vyskládáme věci z batůžků a jdeme si užít velkoměsta.

Teploty se dneska pohybují kolem dvaadvaceti stupňů, což je asi tak nejvíc, co nás během řeckého pobytu čeká, a navíc dneska nefouká zas takový vítr, na jaký jsme v posledních dnech byli zvyklí, takže bereme kraťasy, trička a sluneční brýle. Na lehký oběd máme vyhlédnutou kavárnu Mikro, na její terasu se ale nevejdeme, tak je narvaná, vrchní nás posadí do interiéru, kde si k obědu dáme, jak je naším dobrým zvykem, snídani. Jednu napůl - Honza už sice svůj gastritický žaludek dost umravnil, ale stále ještě ho prý nechce trápit plnou porcí. Na podporu trávení si pak ještě dáme pivo v pobřežní hospůdce Tenok, kde pro nás vrchní vydrápne dvě místa u dlouhého, jinak plného stolu - sakra, to už je skoro jak v Praze v Karlíně!

Potom navštívíme půjčovnu motorek. To je zase ta příznivá strana velkého města. Zatímco v Androsu bylo půjčení skútru neřešitelným problémem (sezóna ještě nezačala, ještě nemáme stroje pojištěné, majitel půjčovny odjel na dva týdnu do Atén a tak), tady v Tinosu je půjčují skoro na každém rohu. Půjčovnu máme mailem předjednanou už z Prahy, takže s chlapíkem jenom potvrdíme, že mu skutečně stačí nás český řidičák a zaplatit půjčovné - a zítra po práci budeme moct vyrazit.

Když tak přemýšlíme, co s volným odpolednem, napadne nás, že takhle teplo a slunečno už možná nebude, a tak balíme plavky a ručníky a jdeme zkusit najít nějakou pláž. Cesta u moře nevede dřevěnou promenádou, jako měli v Androsu - tady jdeme po krajnici hlavní silnice na ostrově. Copak o to, to by se ještě dalo přežít - horší je to s těmi plážemi. Za přístavem jich míjíme hned několik, první z nich ještě přímo ve městě, ale všechny jsou kamenité a Honza dokonce zahlédne několik mořských ježků. Naše představy naplní až dlouhatá písčitá Kionia, asi dva kilometry za městem, kde se smočíme v křišťálově čisté, azurové, ale bohužel jen nějakých 17 stupňů teplé vodě. Což Honza komentuje: Co taky chceš, v dubnu...

Večer pak už trávíme v apartmánu. Večeříme z vlastních zdrojů - tedy ze zbytků, které jsme si přinesli v batůžcích na zádech až z Androsu. V Tinosu jsou všechny supermarkety v neděli zavřené, našli jsme otevřeného jen pekaře, takže aspoň o chleba nemáme nouzi. Skromnou večeři ale vynahrazuje výhled z balkónu: západ slunce nad Kykladskými ostrovy.

×