Skoro jako dovolená

Na dnešek předpovědi ukazují nejhezčí počasí z celého našeho pobytu: sluníčko celý den, teploty nad dvacítkou a téměř bezvětří. Toho chceme využít, a jakmile během dopoledne pořešíme ty nejnutnější pracovní povinnosti, míříme do půjčovny skútrů.

Jak už jsme včera předběžně prověřili, MJ Rent-a-scooter je velmi pohodový podnik. Klukovi, co půjčovnu vede, stačí Honzův český řidičák, smlouva o pronájmu má celkem asi deset bodů, které lze shrnout jako "nikomu dalšímu motorku nepůjčujte a nedělejte s ní blbosti", před odjezdem ještě pořídí pár fotek skůtru, aby bylo vidět, které škrábance už na něm byly a které případně přiděláme my, a pak už můžeme vyrazit. Jo, platební terminál na karty zrovna nefunguje, ale tím se netrapte - zaplatíte, až budete stroj vracet. A tak s naší Symphony 125cc startujeme krátce po poledni, a prozatím zadarmo, na výlet po ostrově Tinos.  

Zastávka č. 1: benzínka kousek za Tinosem. Skútr jsme sice dostali s poloplnou nádrží a ta by nám velmi pravděpodobně vydržela až do večera, ale pro klid duše nalijeme motorčičku do plna. Teda, nalije ji obsluha čerpací stanice Shell, a chlapík má dost co dělat, aby do motorky vmáčknul 2,37 litru paliva, aby mu cena vyšla na pěkně polokulatých 5 eur. 

Zastávka č. 2: Panormos. Celým ostrovem vede vlastně jen jedna slušná silnice, nepočítáme-li odbočky do různých menších vesnic. V součtu má na délku asi pětadvacet kilometrů, na jejím jižním konci je město Tinos-Chora, kde bydlíme, a na severním rybářská vesnička Panormos o bratru pěti stovkách obyvatel, schoulená u jednoho z mořských zálivů a plná vlastně jen rybářů a hospodských. Celá cesta zabere asi půlhodinu a z úbočí tinoských kopců nabízí dechberoucí výhledy na moře, kde kmitají sem a tam meziostrovní trajekty.

Mimochodem, když jsem včera studovala, co na Tinosu vidět, našla jsem na nějakém cestovatelském webovém fóru diskusi o tom, jestli je lepší jen na Andros, nebo na Tinos. U Tinosu zkušení cestovatelé vyzdvihovali větší hlavní město, tj. větší šance na dobré jídlo, pivo či kafe, a taky víc vykopávek a různých dalších muzeí, zatímco u Androsu zelenou krajinu s opravdickými stromy, křovinami a travou. Jeden uživatel tam psal: "Pokud jste se někdy procházeli po Androsu, bude vám Tinos připadat jako odvácené strana měsíce." Potvrzujeme. Pokud má Tinos nějakou vegetaci, jsou to nízká suchomilná křoviska. Typickým znakem krajiny jsou ale suché zídky (xerolithia), vysoké jen asi půlmetr, ale postavené po celém ostrově na jeho svazích třeba v pětimetrových rozestupech. Když jsme je včera prvně viděli z trajektu, byli jsme přesvědčeni, že je to nějaký geomorfologický jev, protože nám nešlo na rozum, že by lidé ručně postavili takové množství zdí - v součtu jich musí být snad desítky tisíc kilometrů. Ale je to tak: aby Tinosané zabránili sesuvům půdy ze svahů a mohli na místních kopcích vůbec něco pěstovat, byly kamenné terasy vlastně jedinou možností.  

My už ale parkujeme motorčičku u pláže v Panormosu a jdeme na pozdní oběd. Vybereme restauraci Marina, která má sezení přímo na mořském břehu, a dáváme si, jako obvykle, jeden oběd napůl. Honza se cítí, co se žaludku týče, docela silný v kramflecích, takže si dáme napůl nejdřív předkrm a pak hlavní jídlo. Jako předkrm vybereme tinoský koláč, což je slaný koláč plněný sušenými rajčaty a nějakým místním sýrem a připravený jako smažený. Už po předkrmu je jasné, že náš nutriční příjem se blíží k hornímu limitu, a to teprve přístávají na stole tři štangle kebabu, který má v Řecku podobu špízku z mletého masa, a jako příloha samozřejmě hranolky, pita, tzatziki a rajčatový salát. Honza decentně oddělí na vlastní talířek půlku nožičky kebabu, tři hranolky, dvě kostky rajčete a popřejem mi dobrou chuť. No, co vám mám říkat - celou tu hromadu jídla jsme ani společnými silami nezvládli. A to nám ještě vrchní na závěr přinesl jako poděkování misku řeckého jogurtu s kandovanou citronovou kůrou a pro každého panáka likéru z růží. A Honza samozřejmě, jako řidič, nemůže pít. Náročný oběd trávíme během krátké procházky po místní pláži, a pak už startujeme železného oře na další etapu. 

Zastávka č. 3: Pyrgos. Městečko, ve kterém je všechno z mramoru. Je tam škola mramorového sochaření, dvě muzea mramorových soch, a z mramoru jsou taky kašny, dlažba, portály domů... Je zřejmé, že architektura je tu trochu jiná než na Androsu. Tam měly domky sedlové nebo stanové střechy z pálených červených tašek - bylo jasné, že čas od času tam přece jen trochu zaprší. Tady na Tinosu vidíme je typické kykladské kostky s modrými okenicemi a rovnou betonovou střechou. V celém Pyrgosu najdeme jediný slušný strom - je to věkovitý platan na hlavním náměstíčku a pod ním jsou rozsypané židličky okolních kaváren. Bylo by příjemné sednout si do stínu větví na kávu, ale jsme ještě tak strašně moc naobědvaní, že se do nás nevedje vůbec nic, takže doobdivujeme křivolaké mramorové pyrgoské uličky a pokračujeme v cestě. 

Zastávka č. 4: holubníky. Nedělám si srandu, ale vysvětlení je třeba začít ze široka. Počátkem 13. století dobyli spoustu řeckých ostrovů Benátčani, a mezi nimi i Tinos. Zatímco většinu těch ostatních jim dříve či později vyškrábli Turci, Tinos se udržel benátský až do roku 1715 - pak ho ti Turci dostali taky. Během těch pěti set let se ale Benátčanům, za neopominutelné spolupráce místních (kterým se k Turkům asi nijak zvlášť nechtělo), podařilo docela hezky rozjet na Tinosu dvě aktivity, kterými se bavili doma v Benátkách.

Tou první bylo mletí mouky ve větrných mlýnech. Typické válcové stavby s kuželovou střechou a žerděmi pro plachty jsou k vidění i na jiných řeckých ostrovech, na Tinosu jich ale mají fakt hodně, i když většinou v ruinách. Mletí mouky z místního obilí a její export prý byl během období benátské nadvlády jedním z hlavních příjmů ostrova - což se na dnešním, na troud vysušeném Tinosu zdá být dost neuvěřitelné.

Druhým byznysem, který Benátčani na Tinos přivezli, bylo holubaření. Holubníky, takzvané peristeriones, jsou dvou- až třípatrové stavby, ve kterých holubi žijí vlastně jenom v podkroví - spodek je spíš takový skládek nebo sýpka. Otvory pro holuby jsou umístěné v bohaté výzdobě fasády, někdy je dost těžké je vůbec rozeznat, a nikdy nejsou na sever - odtamtud nejčastěji vanou silné větry a holubům by tak foukalo do domečku. Tinos má těchhle benátských holubníků různě po krajině roztroušených kolem dvou stovek (ve skutečnosti jsme jich pár viděli i na Adrosu, ale tam z toho nedělají takové drama), asi nejhustší koncentrace je pak mezi vesničkami Tarampados a Kampos. Jakmile tedy Honza zahlédne ze silnice jeden holubník, přibrzdíme motorku v Tarampadosu na parkovišti a jdeme si pěšky projít krátkou stezku, která holubím městečkem vede. V údolí s holubníky taky objevíme dvě nebo tři studánky - a přítomnost vody se hned projeví i na okolní vegetaci. Tedy, žádná džungle to samozřejmě není, ale je tu příjemně zeleno, a objevíme dokonce rozkvetllou jabloň, což je ve srovnání se zbytkem Tinosu dost zázrak.

Zastávka č. 5: pláž Agios Sostis. Protože je sluníčko ještě dost vysoko, Tinosem jenom projedeme a pokračujeme dál, k východnímu okraji ostrova. Na tonhle okraji je docela dost zástavby, právě sem se totiž jezdí na dovolenou a na koupačku. Na písčité pláži Agios Sostis si pak ještě dopřáváme pozdně odpolední odpočinek. 

Zpátky v Tinosu, na tachometru kolem sedmdesáti kilometrů, spokojeně vracíme skútr, na kterém jsme si dnes užili úplně dovolenkový den. Vlastně nám ani nedochází, že dopoledne jsme ještě řešili pracovní schůzky a telefonáty. Chlapík v půjčovně převezme motorku, oživí terminál na platební karty, abychom mu konečně mohli zaplatit těch slíbených 25 eur, co mu od poledne dlužíme, a ještě nám jako bonus udělá s sebou ledovou kávu - půjčovna motorek je totiž zároveň taky kavárnou. A stejně jako skútry, i kávu mají velmi slušnou. 

Blíží se osmá hodina večerní a z balkónu svého apartmánu vidíme, že sluníčko se na blankytné obloze pomalu sklání k obzoru a bude zapadat za jeden ze sousedních Kykladských ostrovů. Romantické zakončení skoro dovolenkového dne.

×