Zamračeno

Už v průběhu včerejška nám Tinos ukázal svou zamračenou tvář. Copak teploty, ty se pořád drží kolem dvacítky. Ale modrá obloha, kterou jsme v minulém týdnu považovali za samozřejmou, se trochu zatahuje.

My dneska stejně nemáme v plánu žádné velké objevy - je pracovní den. Já rádno stihnu obejít pekaře a lahůdkáře - je až s podivem, jak naštvaní tady prodavači jsou, když si od nich chcete něco koupit - a pak zasedneme k počítačům. Chvíli volna si dopřejeme až kolem poledního. Poobědváme čerstvou olivovou focacciu, kterou jsem ráno přinesla (jak může tak namíchnutý pekař péct tak výborné pečivo?), a jdeme se projít. Mimo jiné i proto, že už nám ťuká na dveře Georgeova tetička, aby nám v apartmánu uklidila, převlékla postel a vyměnila ručníky.

Jak už Honza zmiňoval včera, s procházkami to není na Tinosu úplně růžové. Nakonec tedy velmi skromně zamíříme k památníku balkánských válek, na který koukáme z balkónu a který je od nás necelý kilák. Z kopečku, na kterém stojí, je hezký výhled na tinoskou zátoku s přístavem a pak dál na moře. Dneska ale vládne ten druh počasí, kterému Honza říká "nechtěl bych být na lodi" - mořské vlny se zvedají do možná metrové výšky a překlápějí se ve zpěněné hřebínky, fouká skoro třicet uzlů a okolní ostrovy, Syros a Mykónos, se dají na obzoru v mlžném oparu spíš jen tušit než doopravdy vidět.

Od moře se pak vracíme vnitrozemím, aby nám do cesty přišla kavárna MJ coffee time, sesterský podnik motopůjčovny, kde jsme si předevčírem půjčovali skútr. Půjčovník je totiž zároveň barista. Okamžitě nás pozná - je to jeden z mála obchodníků na Tinosu, u kterého máme dojem, že nás fakt rád vidí - a vystřihne pro nás dvě velmi slušná cappuccina.

Během odpoledne, kdy se znovu vracíme k pracovním povinnostem, se počasí trochu umoudří a znovu začne skrz mraky prokukovat sluníčko. Bohužel, právě dneska má Honza poslední telekonferenci až do půl šesté, takže nám pak zbyde čas akorát tak na podvečerní procházku do café-baru Argy's, který se prezentuje jako "místo pro milovníky dobré kávy a dobrého vína". My to ovšem neposoudíme, protože když v šest večer k podniku dorazíme, je neprodyšně uzavřený. Psaním otevírací doby na dveřích se Řekové nikdy a za žádných okolností neunavují, takže se ani nedozvíme, jestli je na Argy's moc brzy, moc pozdě nebo moc mimo sezónu.

Na večerní drink tedy skončíme v osvědčeném Tenoku na pobřežní promenádě, kde jsme si v neděli jen tak tak sedli. Ve středu večer, bez víkendových výletníků z Atén, jsme tam ale skoro sami a hovězí tacos nám napůl stačí k menší večeři. (Teda Honzovi, já k tomu spořádám ještě celou misku chipsů, kterou nám jako chuťovku vrchní přinese - už aby ho ta zatracená gastridita přešla, takhle se k těm polovičním porcím přiživuju už od minulého týdne hospodskými buráky, to nezůstane bez následků!). 

Popíjíme, večeříme a rozumujeme nad tím, co podniknout v následujících dnech. Počasí má být od zítřka znovu sluníčkové, do odjezdu zpátky do Prahy už nám zas tak moc času nezbývá a na nějaký ten výlet po ostrově bychom se ještě určitě vypravit chtěli. Bohužel, hromadná doprava není na Tinosu zrovna rozvinutá - podobě jako na Androsu je tu hlavní trasa obsluhovaná autobusem dvakrát denně, což znamená, že má člověk možná šanci se někam dostat, ale už nemá žádnou dostat se zase zpátky. Budeme to zkrátka muset ještě dobře rozmyslet a naplánovat. Pokud se to nepodaří, skončíme znovu někde na procházce po městě a ve finále pak u sendvičů, michaných vajíček nebo čokoládových koláčů. Mno, vlastně, kdyby se nestalo nic horšího...

×