Galiano Island
|
Hedvika, 23. 9. 2018
Budík na dovolené nesnáším. O dovolené má člověk mít šanci spát, dokud se mu líbí. Jako by nestačilo, že tady spíme v omezených podmínkách, tj. na nepříliš měkké matraci a vzduchotěsně uzavření v Žábě. Na druhé straně takový budík vždycky znamená, že se něco chystá. A dneska se chystá výlet na Galiano Island.
Tenhle výlet jsme plánovali hned po příjezdu na Vancouverský ostrov, jako takovou aklimatizaci na zdejší podmínky. Tou dobou jsme se ale snažili ujet před dešťovou frontou (to děláme na letošní dovolené nějak často, ne?) a hned následující den po připlutí trajektem jsme zamířili na túru Juan de Fuca. Teď, ke konci pobytu, nám nějaký ten volný den zbývá, takže si Galiano chceme dopřát nyní. Počasí se prý teď už má jen zlepšovat.
Dáme si tedy rychlou snídani a vyrážíme k trajektovému terminálu, kde necháme pro dnešek stát Žábu na celodenním parkovišti - na trajekt se totiž nalodíme pěšky. Jednak nás to vyjde o dost levněji než lodní lístek pro auto a druhak bychom auto na Galianu stejně moc nevyužili. Ostrov je celkem malý a výlet, který tam máme v plánu, má asi 13 km, to zvládneme bez autopodpory.
Trajektík je celkem malý a ani na něm nejede moc lidí, a to přesto, že je neděle - tou dobou se na ostrůvky v zálivu vypravují často na výlety i místní. Dneska je ale zataženo nízkou oblačností, na předpovědí slibované sluníčko čekáme marně, a chvíli po nalodění se dokonce začnou na oknech lodi rozpleskávat dešťové kapky. Trajekt, kterým jedeme, je spoj, kterému místní říkají "milk run", mlíkař - zastavuje nejdřív na Pender Island, pak na Mayne Island, a než nás doveze až do naší cílové stanice, spotřebuje na to celé dvě hodiny. V přístavní budce si hned po vylodění ještě ověříme, jestli jsme si správně našli spoj zpátky - dnes už pojedou jen dva, ve čtvrt na pět a o osmé večerní - a vyrazíme na pochod.
Přepršky, která nás provázely na moři, naštěstí ustaly, a i oblačnost vypadá trochu světlejší než po ránu, takže zatím ani nepotřebujeme šusťákové bundy. Projdeme nejdřív po asfaltce přístavní vesničku, kterou tvoří vlastně jen dvě jídelny, hospoda a realitní agent, a za chvilku už zahneme do lesa, kterým stoupáme asi dvě hodiny a na vrchol Mount Galiano (ohromující výška 300 m.n.m.). Na špičce kopce je vyhlídka na Vancoverský záliv a sousední ostrovy. Vidíme třeba taky Salt Spring Island, ze kterého jsme včera koukali na ostrůvky rozhozené v zálivu z výšky šesti stovek. Dnes se díváme jen ze třech, navíc není právě slunečno, ale díváme se na trochu jinou část moře, pod námi to co chvíli prosviští nějaký meziostrovní trajekt a vedle nás se vznášejí vyhlídkové hydroplány.
S malou svačinkou, kterou si na vrcholu dopřáváme, už jsme spotřebovali dvě a půl hodiny z asi pětihodinového intervalu, který na Galiano máme (pak musíme stihnout loď). Sbalíme se tedy a šťastní, že pořád ještě neprší (ehm, trochu nám ty meteorologické standardy od začátku pobyty klesly...), se pustíme do putování zase zpátky dolů.
Cestou skoro nikoho nepotkáme - asi dnes opravdu není moc vycházková neděle - o to víc nás ale překvapí, kdzž se proti nám po cestě vyřítí velký bílý pes, následován menším černým, ještě menším flekatým a nejmenším zrzavým. Zrovna když přemýšlíme, jestli tu psi zdivočeli a začali lovit ve smečkách, objeví se na horizontu i slečna, které smečka zjevně patří, a volá na nás: "They are OK!"
Mno, tohle ujištění je fajn, ale pořád se na náš řítí pár desítek rozběhnutých kilo živé váhy, i když jsou oukej, a reálně hrozí, že některý z těch chlupáčů se s námi bude chtít blíž přivítat, což taky nastane. Oblízaní a otlapaní se loučíme se slečnou i psí smečkou a pokračujeme směrem k přístavu. Zadrhneme se jen u hromady zmuchlaného plechu mezi stromy, u které Honza kroutí hlavou, proč sakra lidi vyvážejí takový binec doprostřed deštného lesa, než nám po bližší oblídce laku na plechu dojde, že tahle hromada sem nejspíš spadla z nebe docela sama.
V přístavní vesnici jsme s více než hodinových předstihem před odjezdem lodi, takže ještě zapadneme do podniku Babes in the Woods, který je kříženou kavárnou, jídelnou a hospodou, a vyzkoušíme ho po všech stránkách: dáme si pivo, cider a pizzu s pomalu taženým vepřovým. Pizza je sice typickou ukázkou kanadsko-americké kuchyně, tj. je na ní všechno, kromě vepřového taky taková omáčka, onaká omáčka, sýr, jalapeňos, pečený česnek a kdoví co ještě, ale špatná není. Opulentní hody ještě zakončíme kávou a neodoláme ořechovému cheesecaku, který musí být ve skleničce, neboť jeho korpus je čistě z mletých vlašských ořechů a sám by stát nevydržel. Když nám servírka předloží účet, musíme s kreditkami hrát chvíli kanastu, než to dáme dohromady. Ani z toho ale nemáme moc špatné svědomí - auto dnes zůstalo na hlavním ostrově, neplatili jsme za něj tedy lístek na trajekt a neprojeli jsme ani skoro žádný benzín, takže o moc víc výdajů dnes už mít nebudeme.
Chvíli ještě posedíme v trajektové čekárně. Obhlížíme přitom jachtu vyvázanou venku u mola, ale žádná velká přeplavba to není, přijeli prý jen z Vancouveru na nedělní výlet, a to navíc na motor, protože vůbec nefouká. Náš trajekt dorazí skoro přesně načas, takže se rovnou uvelebíme do křesílek na vyhlídkové palubě a vyhlížíme na ostrůvky kolem. Teprve teď, po páté večerní, se nad průlivem začíná dělat opravdu pěkně, obloha modrá a i sluníčko se začíná trochu snažit. Pro nás to ale jen znamená, že se nám tím spíš chce po třináctikilometrové túře na prosklené palubě spát. Nakonec se udržíme při vědomí až do přistání, a pak už zbývá jen najít na asi tisícimístném parkovišti naše auto a zamířit do již včera objeveného kempu Gardenside Acres, kde na nás čeká náš přidělený plácek č. 1.
Večeři pořídíme rychle z vlastních zásob, zatímco snídani máme na zítřek objednanou od provozovatelů kempu. Řekli jsme si o vejce na slanině a domácí wafle - tak jsme zvědaví.
RSS
Přidat komentář: