Jdeme do finále
|
|
Honza, 24. 9. 2018
A je to tady, náš poslední den se Žábou. Dneska se ještě jednou nevyspíme (spát v tomhle autě je sice o něco lepší než spát nahý v mraveništi, ale úplné labůžo to taky není) a zítra jde náš zelený přítel zpátky majitelům.
Ale než tohle nastane, prožijeme spolu ještě tohle pondělí, a začínáme hezky zvolna, nad snídaní, kterou nám v osm ráno přinese naše milá paní kempová hostitelová. Hedvika startuje ráno míchanými vejci se slaninou, já (u vědomí toho, že máme v lednici ještě půltuctu vajec a nějakou tu slaninu, takže je velmi pravděpodobné, že ještě nějaké ty vejce se slaninou naším směrem poletí) si dávám wafli se šlehačkou a vším dalším možným. A kafe, samozřejmě že kafe, ráno už je totiž - jak se tady bohužel stává poměrně tradicí - svinská zima.
Nad snídaní se bavíme, co dál dneska. Ono - popravdě řečeno - už nám toho na seznamu moc nezbývá. První bod, jak se jednomyslně shodneme, bude nějaká kavárna. Sice jsme jedno kafe zrovna měli a sice nás to bude stát nějaké peníze, ale představa ranní chvilky poezie na zdejší plastové kadibudce nás nenaplňuje zrovna cestovním nadšením. Přece jenom je tu jen jedna a už ji nějakou dobu asi nevyvezli a bylo by škoda, kdyby nás celá ta úžasná snídaně opustila rychleji, než se na snídani sluší a patří.
Takže po druhém díle snídaně - 2x cafe latté a dvojtý porculán - máme konečně pocit, že můžeme doopravdy začít. Začínáme nedaleko, procházkou po provinčním parku Gowlland Tod. Byla by ostuda říkat tomu "trek", celá ta záležitost má s bídou tři kilometry, ale vzhledem k tomu, že se nám konečně dělá sluníčko, tráva je zelená a mořská voda průzračná, je to docela příjemná záležitost. Cestou rekapitulujeme naše kanadské zážitky a svorně se shodujeme na tom, že nějakou dobu nemusíme a) stromy, b) mech a za c) stromy, na kterých roste mech vidět, protože jsme jich tady viděli do zásoby. Naproti tomu v mořském zálivu, do kterého nás pěšina přivede, potkáme spoustu medůz a jednoho po dně kráčejícího kraba, což jsme tady ještě neviděli a tak to poctivě zaznamenáváme na seznam na vlastní oči spatřené divé kanadské zvěře.
Další výletní aktivitu vytáhla Hedvika z jakéhosi letáčku v místní turistické informační kanceláři, nebo kam na tyhle letáčky chodí. Má jich po kapsách obvykle celé tucty a vždycky z nich vytáhne nějaký mimořádně pozoruhodný zážitek. V tomto případě se jedná o procházku po místních historických pamětihodnostech - přičemž "historické" se rozumí "vzniklé před rokem 1980" nebo tak nějak.
Až bližší zkoumání letáčku během prohlídky nás přivede ke zjištění, že většina pamětihodností je v letáčku popsaná stylem "Na křižovatce ulic Pothole Road a Hillbilly Drive založil v roce 1905 bývalý střihač ovcí George Blaboleel středně velkou farmu na šišaté švestky. Do současnosti se z ní bohužel vůbec nic nezachovalo."
Tohle se opakuje ještě asi pětkrát, přestože Hedvika u jedné usedlosti tvrdí, že na střeše vidí původní krytinu z osmnáctého století. Ukáže se ale, že se jedná o mimořádně rezavou satelitní anténu, o jejíž historické hodnotě nejsem přesvědčen. Trumfem a velkým finále vycházky je anglikánský kostel starý 157 let (!), ale ten bohužel nenajdeme, protože takový kostel člověk přehlédne raz dva. A kdo ví, jestli se z něj vůbec do současnosti něco zachovalo.
Hedvika je pochopitelně zklamaná, protože ji historie zajímá, a tak se rozhodneme, že ji opijeme, protože pivo ji zajímá skoro stejně jako historie. Naštěstí je poblíž pivovar Category 12, ze kterého se do současnosti zachovalo úplně všechno. Mezitím se navíc překulilo poledne, a to je moc dobře - džentlmen našeho formátu totiž před polednem zásadně nepije, protože pivovar otvírají až ve 12:00.
Hedvika si tedy dává svá obvyklá čtyři piva na ochutnání (ale jsou tedy o něco menší, než obvykle). Já mezitím - protože jsem na odpoledne určený za řidiče - okukuju výlohu, za kterou se v nerezových tancích dělá pivo, a kolem rozvěšené plakáty na místní produkci, zajímavé jak názvy, tak grafickým zpracováním. S pitelností vzorků je to ale už horší, jak mě mezitím informuje Hedvika. Dokonce i místní porter - obvyklý bezpečný přístav a sázka na jistotu - připomíná nejvíc lehce ředěný fernet a ostatní piva se taky tváří, jako že se do nich sládkovi víc chmele prostě nevešlo. Ale to už je tady taková móda.
Než se tím vším Hedvika propije, je půl druhé a náš program na Vancouver Islandu tak dospěl do své závěrečné fáze. Naší poslední starostí je, jak nepřijít brzo na trajekt zpátky do Vancouveru. Ano, čtete správně, odjezd jsme si naplánovali na třetí hodinu a přijet na terminál teď, šoupnou nás ještě do 14:00, já je znám. Takže hodinku lenošíme v jednom parku, vaříme obídek (míchaná vajíčka se slaninou... tušil jsem to!), pijeme kafíčko a užíváme si slunečného dne. Dokonce najdeme i chvilku zastavit se ve vedlejším McDonald kempingu, který nás před týdnem tak vlídně přijal (a předevčírem tak nemilosrdně vytrestal). Zeje prázdnotou. Zatlačíme nostalgickou slzu, zajdeme si do KáKá budky a pak už definitivně míříme na trajekt, který nás i se Žábou spolkne krátce před třetí hodinou.
Většinu plavby trávíme na horní palubě lodi - okukujeme kolem ubíhající ostrovy (některé z nich jsme si prošli i po svých) a snažíme se vypátrat, odkud se berou davy čínských turistů, které okupují většinu lodi. Než dojdeme k nějakému závěru, je tu hlášení od kapitána, že máme vysedat, a po chvilce čekání nás i Žábu trajekt vyplivuje na tsawassenské molo, po kterém jsme před dvanácti dny mířili opačným směrem.
Čeká nás poslední večer a noc, kterou trávíme v kempu hned vedle přístavu. Spořivější část našeho já sice koketovala s přenocováním na parkovišti před nedalekým Walmartem, ale vidina sprch a porculánu nás nakonec přivábila sem, do Tsawassen RV Resortu, kde se za nehorázných čtyřicet doláčů... vysprchujeme... z podoby. Člověk má přece právo si alespoň jednou za dovolenou vyhodit z kopýtka, no ne?
RSS